Řecko je na tom ještě hůře, než se ve světovém tisku píše
Řecká ekonomika je „na tapetě“. Smršť článků ve světovém tisku vyznívá hodně negativně, a člověk by se proto měl mít na pozoru. I spontánně - a na základě faktů - vzniklá kampaň totiž vytváří hysterickou atmosféru, v níž je snadné příliš akcentovat pouze některé odstíny - a to ty tmavé. Tvrdá data však dokládají: Řecko je na tom ještě hůře, než se píše.
Posuďte sami: jediným relativně příznivým údajem o tamní ekonomice je vývoj hrubého domácího produktu (HDP). Ten loni v Řecku klesl o dvě procenta. To v mezinárodním srovnání není moc: v Česku šel dolů o 4,1 procenta, v Německu o procent pět, v Japonsku o 5,2 a třeba v Lotyšsku až o 18 procent. Tak k čemu ten chaos a řev? Klíčové je poznání, jak Řecko svého zdánlivého úspěchu dosáhlo - dovozem cizích peněz a prohloubením už tak drastické nerovnováhy z minulých let. HDP se totiž nafukuje i tak - a v případě Řecka zejména -, že daná ekonomika přijímá zahraniční peníze, nacpe je lidem do kapes (například v podobě největších důchodů ke mzdám v Evropě), vytvoří umělou poptávku po službách, které nikdo nepotřebuje (třeba přebujelá řecká administrativa a její 16. platy, obrovská armáda), a „vyrobí“ poptávku po zboží, které je saturováno dovozem. Pro ilustraci: zbytečný a přeplacený řecký úředník dostane od své aténské vlády peníze, které ušetřil německý dělník, a řecká vláda si tyto zdroje půjčila u německé banky. Pak si za tyto bankovky řecký úředník koupí třeba německé auto. Tím zvýší HDP Řecka, přestože utratil německé peníze za v Německu vyrobený vůz.
Chatrná image Řecký HDP je tedy přelud, dosažený za cenu koňských injekcí: loňský dvanáctiprocentní schodek státního rozpočtu aténské vlády činí v korunách asi 750 miliard, k tomu proudí do Řecka největší dotace na hlavu ze strukturálních fondů EU a největší dotace na hlavu ze zemědělského rozpočtu EU. Jestliže česká vláda loni hospodařila s dluhem cca 180 miliard (a to je také dost!) a půjčovala si vesměs u domácích bank, tedy zejména od svých občanů a místních podniků, vláda řecká si půjčila čtyřnásobek, a to takřka výlučně u bank a institucí ze zahraničí a za nyní už dvojnásobný úrok. Suma sumárum: na svůj HDP minus dvě procenta potřebovali Řekové obrovské vnější zdroje, které v kumulaci s dluhy z dalších let činí v přepočtu sedm bilionů korun, což odpovídá produkci České republiky za celé dva roky.
Export Řecka přitom odpovídá jeho slabému průmyslu - je na pouhé čtvrtině české úrovně. Jak se řecké zboží může konkurenčně uplatnit na evropském trhu, když průměrný plat je tam v eurech dvakrát vyšší než u nás? Chatrná image a vysoké mzdy - kdo z Evropy by tam do výroby investoval? Takže jedině hotely, ale už i ty jsou drahé. Svého času Řecko využilo turistického výpadku Jugoslávie a obrovského vzestupu cestování letadly, dnes však rychle přibývají nové levné destinace, což spolu se zhoršenou řeckou image je smrtící koktejl i zde: turistika řecké dluhy nezaplatí. O tom svědčí i deficit platební bilance, který dle posledních čísel za loňský rok činí 38 miliard dolarů (téměř 700 miliard korun).
Vezmeme-li v úvahu, že řecká vláda po takzvaných drastických škrtech chce letos mít rozpočtový schodek v přepočtu ve výši 500 miliard korun (opět srovnej se stejně lidnatým Českem), že aktuální úrok na tyto půjčky je 7,17 procenta (dvojnásobek oproti Česku) a že ani tomuto takzvanému přibrzdění dluhů Evropa nevěří, jsou východiska v zásadě čtyři:
Za prvé nedělat nic a uznat Řecko za sféru speciálního zájmu typu bývalého NDR - a sypat tam peníze přes bruselský rozpočet, tak jak to na Východ dělají Němci přes rozpočet svůj, s vědomím, že jen nynější další nedávno schválená (nevratná?!) půjčka ve výši 30 miliard eur (750 miliard korun) se bude muset bez zřejmého efektu každý další rok opakovat.
Za druhé přinutit Řecko k zásadní očistné kůře, která sníží důchody na polovinu, mzdy ve státní správě na dvě třetiny a tak podobně, s tím, že země se dostane do deflační spirály (opak inflace) a ekonomika země ještě více ztuhne.
Za třetí přinutit Řecko k vystoupení z eurozóny, k čemuž nejsou legislativní nástroje, nastolení nové drachmy a její drastické devalvaci tak, aby Řecko zlevnilo svou pracovní sílu i cenu turistických služeb. K tomu ale není politická vůle, a byla-li by, následoval by tento proces únik kapitálu z řeckých bank, doprovázený jejich bankrotem.
A konečně za čtvrté bankrot řeckého státu. Znamenalo by to přiznání řecké vlády, že není schopna dostát svým závazkům a dohodnout se s věřiteli (Mezinárodní měnový fond a stovky velkých i menších evropských bank, desítky penzijních fondů, pojišťoven a dalších institucí - které kupovaly řecké „cenné papíry“) na odepsání velké části řeckého dluhu a na tvrdých podmínkách pro další půjčky, spojené se zásadním ozdravením ekonomiky (viz zpátky k bodu dva).
Je jisté, že jádro EU nemá duchovní zdroje na pěstování si své NDR, a kdyby nakrásně mělo, hned by se v řadě o tento status objevili zájemci další. Reálně tedy zbývá jen onen bankrot, který Řecku odlehčí a Evropě paradoxně také. Bude-li následkem pokles kurzu eura, a to bude, nestane se o mnoho víc, než že zboží a služby z eurozóny zlevní ve zbytku světa.
Řecký hrubý domácí produkt je přelud, dosažený za cenu koňských injekcí
O autorovi| KAREL KŘÍŽ ekonom e-mail: karel.kriz@valueadded.cz
