Její nejnovější próza s poněkud krkolomným názvem Necestou slečny H. a dnešní Afrikou je literárně velmi kvalitním cestopisem, napůl beletristického, napůl publicistického ražení. Spisovatelka v něm nevystupuje jako odbornice na Afriku, nýbrž jako senzitivní pozorovatel, který se snaží aspoň zčásti proniknout do oné těžko srozumitelné a obtížně uchopitelné, okouzlující i strašlivé hmoty, jíž Afrika nepochybně je. Jak to odpovídá jejímu autorskému naturelu, věci a jevy uchopuje spíše intuicí, raději klade otázky, než vynáší soudy. Cítí, že je zde cizím elementem, ba možná vetřelcem, proto touží co nejvíce splynout, ba kdyby to šlo, snad se i v oné mateční africké temnotě rozplynout.
Kriseová v Africe pobývala v posledních několika letech především v Zambii, kde, jak se z knihy dozvídáme, pracuje její přítelkyně Hana. Podíváme-li se na mapu, vidíme, že je to centrální stát v jižní části kontinentu, podíváme-li se na Wikipedii, přečteme si, že patří k nejchudším zemím na světě, nicméně v něm vládne jakýs takýs „demokratický“ systém. Eda Kriseová odtud vyrážela na cesty do okolních států, do Jihoafrické republiky, do Keni, Rhodesie (Zimbabwe), vypravila se i na Madagaskar. Nejdůležitější však byla její cesta do malého státu Malawi, kde na úpatí posvátné hory Mulanje se má nacházet hrob slečny Hlaváčkové.
Dva a půl tisíce kilometrů pěšky Tato pozoruhodná Češka vyrazila před sto dvaceti lety na šílenou cestu z Kapského města vzhůru napříč Afrikou. Jejím úmyslem snad bylo projít, samozřejmě pěšky, celý kontinent až do Káhiry a vrátit se domů. Doprovázena pouze dvěma nosiči ušla celkem dva a půl tisíce kilometrů, došla na na území někdejšího Ňaska (Malawi) a tam ve stanici Fort Anderson (nyní Mulanja) podlehla malárii. Nezůstalo po ní nic, jen nejasná legenda u místních domorodců a pak krátká zmínka v tamních anglických novinách.
Na tu neuvěřitelnou náhodou narazil před pěti lety tehdejší velvyslanec v Zimbabwe Jaroslav Olša jr., z jehož článku se o existenci tajemné slečny dozvěděla Eda Kriseová. Ta v jejím nepochopitelném a neobjasnitelném činu (nikdo neví, co ji to napadlo...) nalezla zárodek epického motivu, který pak domýšlí ve své knize. Je v řádu věcí a autorčiny přirozenosti, že ten impulz k sebevražedné cestě vzešel z něčeho tak jadrně afrického, jako je sexus: nevzhledná slečna Hlaváčková, sloužící coby guvernantka v Kapském městě, podlehla domorodému muži, a když ji svedl a opustil, přelila se energie sexuální do sebezničující touhy putovatelské. Její drásavé, bolestivé a vší krutostí přírody a těla sužované putování je tedy jakýmsi erotickým projevem zklamání a bolesti. Spisovatelka se vžívá do této postavy, cítí k ní blízkost a stává se jakousi její družkou v putování. Samotná story posedlé cestovatelky zabere zhruba čtvrtinu textu, podstatně větší část je reportážněmeditativní líčení autorčina prožívání a poznávání Afriky. Je podáno solidně, co se týče informací, a čtivě, pokud jde o styl. Kriseová nezapře své dávné novinářské kořeny, takže když píše o pekelných poměrech ve slamech v Nairobi, když popisuje domorodé zvyky, rituály, obyčeje, jejich mravy i nemravy, je velmi přesvědčivá a působivá. Je reprezentantkou toho „post-optimistického“ pohledu na Afriku, který v ní už dávno nevidí „budoucnost“ lidstva ve smyslu pokroku, k němuž se musí Afričanům jen „trochu“ pomoci. Tady zdá se „pokrok“ selhal, nebo spíš se do těchto poměrů vůbec nehodí, není pro to zde půda, v němž by vůbec „naše“ pojmy a jevy mohly zakořenit. Co my, „civilizovaní“ a na rozumu založení lidé můžeme vědět o jejich životě, o jejich pasivitě, nicnedělání, fatalitě, odevzdanosti, zkorumpovanosti, dětinskosti? Copak my můžeme rozumět něčemu tak temnému, pudovému, násilnému a zároveň prastarému, jako je africký život?, ptá se v pozadí svého líčení, které je drsné a občas i dech beroucí.
***
Eda Kriseová: Necestou slečny H.
a dnešní Afrikou
Vydal Prostor, 2010. 220 stran
