Nezapomenutelná figura, kterou celá generace zná už jen z vyprávění jeho bližších i vzdálenějších přátel i nemnoha filmových záznamů. Kosti nezkrotného všeuměla, siláka, znalce hantecu a recesisty více než šestnáct let leží na řečkovickém hřbitově. „I tak ale stihl v tom svém krátkém životním úseku odžít tři běžné životy,“ vzpomíná režisér Karel Fuksa.
Kocourkovi přátelé si mohou jen představovat, jak by dnešní oslava vypadala. „Jeho manažerské schopnosti a originalita byly takové, že program by snad šlo přirovnat jen k zahajovacímu ceremoniálu olympijských her,“ podotkl fotograf Jef Kratochvil.
Místo toho se nejbližší přátelé jen o víkendu v úzkém kruhu setkají s Kocourkovou ženou. „Vzpomínám si na jednu z posledních oslav, v restauraci na Pálavě v Blansku. Rozparádili jsme to, útrata byla několik tisíc tehdejších korun. A Kocourek pak omráčil vrchního, když mu řekl, aby přestal nosit, když to bude za pětistovku, že víc nemáme,“ vzpomíná Kocourkův někdejší asistent František Kocman.
Ten v sobotu zasedne ke vzpomínce s Miroslavem Donutilem, Železným Zekonem a dalšími Kocourkovými následovníky.
„S odstupem je stejně obdivuhodné, jak třeba dokázal spojovat nejrůznější vrstvy lidí, kteří by se jinak spolu asi nikdy nesešli, od umělců přes univerzitní profesory až po ty nejobyčejnější. Říká se, že znal osobně na třicet tisíc lidí. Já například teprve na pohřbu zjistil, že taky chodil do folklorního souboru,“ dodává Fuksa.
O tom, že Brno vděčí silákovi za obrovskou popularitu, prý není sporu. Přesto ho v moravské metropoli připomíná jen malá výstavní síň v Kocmanově prodejně na Kolaříkově ulici a jedenáct let stará pamětní deska na Kameníčkově. Je stejně originální jak Kocourek sám.
Vyrobil ji jen za cenu materiálu sochař Armutidis a připomíná silákovu práci na rekonstrukci koupelny. „Zatímco ostatní dělníci museli jít s věcmi natřikrát, Franta naložil celou vanu s materiálem na ramena a zvládl to naráz,“ připomíná tehdejší majitel domu Miroslav Jandora. Při odhalení desky hrála dokonce i posádková hudba. „Lidé na desku reagují různě. Někteří se prvně křižují, ale nakonec to obvykle pochopí,“ připomíná Jandora.
Další pamětní deska v Hrdé Vsi u Víru, kde Kocourek na selhání srdce zemřel, je stále předmětem sporu, protože k ní nedala rodina souhlas.
Kocourek by prý po oficiálním uznání stejně netoužil. „I proto jsme nikdy nic neiniciovali,“ řekl Fuksa. A pojmenovat po silákovi třeba ulici by stejně nešlo. Brno už totiž jednu Kocourkovu má, ta se ale už od roku 1948 jmenuje po válečném letci Ladislavu Kocourkovi.
„Ideálním řešením by bylo leda to, kdyby se celé Brno přejmenovalo na Kocourkov. To by sedělo,“ směje se Fuksa. Padají také návrhy v rámci projektu Sochy pro Brno postavit Kocourkovi jezdeckou sochu: On, jak nad hlavou drží koně.
Možná dnes alespoň nad Brnem zazáří šedesát jasných hvězd. Podle přátel je ale uvidí jen ten, kdo bude „Furt ve střehu!“.
- 21. února 2007 17:49
