Naivně jsem si myslel, že letos na podzim napíšu článek o nově otevírané expozici historie stavitelství a architektury v budově Národního technického muzea (NTM) v Praze na Letné. Ta je kompletně dokončena, byla už představena odborníkům a na sklonku roku měla být otevřena spolu s dalšími výstavami a velkou dopravní halou. Zbývající stálé expozice se pak měly otevírat postupně v průběhu příštího roku. No, vše nasvědčuje tomu, že po stém výročí založení NTM (v roce 2008) bude promarněno i další kulaté jubileum – sto let od otevření první expozice muzea ve Schwarzenberském paláci na Hradčanech. Zavřeno. Už čtyři roky Muzeum je už čtyři roky pro veřejnost uzavřeno, a jak se zdá po posledních událostech a odvolání ředitele, jen tak se změny nedočkáme. Pojďme se tedy alespoň podívat na historii hlavní muzejní budovy. NTMsídlilo zprvu ve výše zmíněném renesančním paláci, odkud byly sbírky za války nepříliš šetrně přestěhovány nacisty do karlínské Invalidovny. Mezitím (v letech 1938–1941)se při Kostelní ulici na Letné stavěly dvě nové muzejní budovy. Stavbě předcházela velká urbanistické soutěž, kterou vyhrál Plečnikův a Kotěrův žák Josef Štěpánek. Definitivní projekt Národního zemědělského a Národního technického muzea byl však svěřen zkušenému absolventovi pražské techniky a posléze profesorovi průmyslových škol v Jaroměři a Praze Milanu Babuškovi (1884–1953).
K významnějším zakázkám architekta známého především desítkami školních budov, nemocnic a lázeňských pavilonů v menších městech patřil poštovní úřad v Náchodě, sokolovna v Hradci Králové a Amschelbergův raně funkcionalistický obchodní palác ARA (později Perla) na nároží ulic 28. října a Perlové v centru Prahy (v realizaci bohužel nepříliš šťastně pozměněný stavitelem Františkem Řehákem, který průčelí doplnil vertikálními lizénami). Navrhoval i rodinné a činžovní domy: v Praze U Klikovky, v Komornické a Přemyslovské. Pětipatrový nárožní činžák čp. 1858/XI v posledně jmenované ulici držel dokonce rekord: stavitel Miroslav Smlsal ho v roce 1936 postavil za pouhé tři měsíce a tři dny! A ještě jedna zajímavost: Architekt Babuška byl také skvělým koncertním houslistou a dirigentem.
Měla tu být i observatoř Projekt moderních muzejních budov pojal velkoryse. Obě stavby mají plochou střechu, ale nejde o čistý funkcionalismus. Autor monumentalizoval centrálně umístěné vstupy obou budov širokým schodištěm a kamennými sloupy na výši všech pater. Klasický vzhled zdůraznil i motivem mohutných propylejí – jakési monumentální brány, která měla spojovat obě budovy, k její realizaci však nikdy nedošlo. Plášť staveb byl pokryt tmavočervenou keramikou. K budově technického muzea byla na severní straně připojena obrovská dopravní hala s ocelovou konstrukcí, ochozy a horním osvětlením. Dalším unikátem muzea se stala přesná maketa důlní chodby v suterénu budovy. Na pozemku v sousedství měla stát observatoř.
Katastrofa, která se nemusela stát Za války ale nedokončený objekt zabrali okupanti. Po ní se sice muzeum do budovy konečně přestěhovalo, ale třetina připadla geodetickému institutu a ministerstvu vnitra, a tak byla část sbírek ponechána na Invalidovně. Prostředí to bylo sice zajímavé (viz V zakletém světě pražské Invalidovny. Orientace LN 6. 2. 2010), leč pro exponáty krajně nevhodné. Vím, o čem píšu – v archivu architektury, který zde zůstal, jsem strávil deset let. Topilo se tam uhlím, byla tam velká vlhkost, hrozil požár a nakonec celé přízemí zaplavila během povodní v roce 2002 voda. Prostory po nedobrovolných nájemnících na Letné přitom tehdy byly již dávno vyklizeny... S následky povodně zápasí muzeum dodnes, vysušena a restaurována byla zatím jen část plánů a modelů. Zejména unikátní sbírka fotografií je zřejmě nenávratně zničena, podobně jako množství historických dokumentů a knih.
Teprve po této katastrofě byly cenné materiály přestěhovány do hlavní budovy, resp. moderních depozitářů. Před čtyřmi lety pak začala nákladná rekonstrukce muzea na Letné (mezitím bylo obnoveno i Národní zemědělské muzeum v sousedství). Architekti Zdeněk Žilka a Jan Němec při ní vycházeli z původního Babuškova návrhu a doplnili i prvky, které po válce z finančních důvodů nebyly provedeny. Návrhy jednotlivých stálých expozic pak byly svěřeny několika architektonickým týmům (nevím, zda to byl šťastný nápad, výsledek může působit dost nesourodě).
Já jsem zatím viděl jen výše zmíněnou stálou výstavu dějin stavitelství a architektury, jejímž autorem byl David Vávra ve spolupráci s pracovníky příslušného odboru. Je řešena vcelku konzervativně: v prostorném sále druhého patra vznikly menší salonky, z nichž každý je vyhrazen jednomu architektonickému stylu. Nechybí ani pořadače, v nichž si mohou návštěvníci prohlédnout faksimile plánů významných staveb. Atrakcí je i visutá lávka pod stropním okenním pásem, odkud návštěvník uvidí panoráma Prahy s jednotlivými dominantami. Může tak přímo konfrontovat skutečné město s vizemi architektů 19. a 20. století.
***
V archivu architektury na Invalidovně se topilo uhlím, bylo tam vlhko, hrozil požár a nakonec přízemí zaplavila voda. Prostory na Letné přitom tehdy byly již dávno vyklizeny...
O autorovi| Zdeněk Lukeš, historik architektury
