Je to pěkný, leč zpozdilý dárek k výročí sametové revoluce. Dvacet let po pádu komunismu začíná státní zastupitelství stíhat ty, kteří posílali lidi k „pétépákům“. Jaký to má smysl? Pouze symbolický - spravedlnost. Z padesáti tisíc černých baronů, vojáků s černými výložkami, žijí po pětapadesáti letech už jen nemnozí. A těch, kteří je do táborů nucených prací pod rouškou vojenské služby posílali, je naživu ještě méně.
O Švandrlíkově knize Černí baroni si můžeme myslet leccos, třeba že PTP líčí až příliš estrádně. Nicméně ukotvila tu etapu české historie v paměti národa a zachytila široké spektrum nešťastníků, z nichž byli „pétépáci“ rekrutováni: od kulaků, kněží, živnostníků či aristokratů přes osoby „práce se štítící“ až po kriminálníky. Kdo o nich rozhodoval? Opory režimu? Ne, poskoci na národním výboru či vojenské správě, podnikoví kádrováci píšící posudky.
Je dobře, když stát řekne, že spravedlnost platí i pro poskoky. Ale co si o tom zpoždění pomyslí sami přežívající černí baroni? Asi nic moc, stejně jako o demokratickém režimu, který na ně dvacet let kašlal. Mohou si ocitovat klasickou Švandrlíkovu pasáž o loučení „pétépáka“ Kefalína s majorem Terazkym: Řekněte, že to bylo všecko úplně absurdní. -Bolo. A ako. A povedzte mi, Kefalín, čo vy si predstavujete pod takým slovom absurdný?
Čtěte „Za poslání...“ na str. 4
