Když kdysi přišla za svými západoněmeckými rodiči, že si vezme Čecha, dali jí vybrat: Buď Landa, nebo auto. I když to byl novoučký golf, který slečna Mirjam zbožňovala, vybrala si Dana. Auto jí nakonec taky nechali. Byla si prý tak jistá, že by kývla na cokoli. V poslední době se ale Mirjam Müller-Landa snaží vystoupit z manželova stínu a prosadit se v Evropě. V létě režírovala na divadelním festivalu Fringe v Edinburghu dvě představení, druhého prosince jde do kin její nový film Tacho. „Dneska se už neztratím,“ usmívá se, čímž odhalí dva špičaté upíří zoubky.
* Prý nemáte ráda, když se vám říká paní Landová.
Pro mě je to tak divný, to -ová, protože je to změna mýho jména. Já jsem Němka a úředně je moje jméno Landa. Proto mi to vadí. Jiný důvod to nemá.
* V jednom rozhovoru jste řekla, že o manželství hodně víte. Jak jste to myslela?
Myslela jsem to tak, že jsme si s Danem prošli vším.
* Takže jste od něj chtěla třeba i odejít?
Já to vůbec nechci konkretizovat. Prostě jsme prošli opravdu téměř vším. Co ale vím určitě, je, že v manželství neplatí tolerance, jak se říká, ale láska. Bez lásky ať spolu lidi radši nejsou.
* Včera jsem viděla pracovní verzi vašeho nového filmu Tacho, černé komedie z prostředí automobilových rallye. Zkusila jste si někdy sama, jaké to je v závodním autě?
Seděla jsem v tom jako spolujezdec, ale ne při závodě. A je to fakt strašný. Já nerada jezdím v autě rychle, já jsem ten řidič, za kterým trouběj. Ale dokážu pochopit, že je to velký adrenalin. Vím, proč to někteří dělají.
* Před dvěma lety měl váš muž při rallye těžkou havárii. Máte strach, když závodí?
Já to radši vůbec neřeším. On je na rallye, já dělám něco jinýho a nemyslím na to. Jinak bych se totiž zbláznila, protože je to skoro každý týden, rozumíte? A já chci, aby jezdil, protože to je jeho život, on to miluje. Nikdy bych mu to nezakazovala. Jako proč? On říká, že trasa Praha–Bratislava je daleko nebezpečnější než rallye. A pak, já věřím na tu... knížku, kde to máme každý zapsané.
* Jako na osud?
No. Vždyť některé smrti jsou tak zvláštní. Nebo naopak se někdo zachrání za tak zvláštních okolností, že prostě není možné, aby to byla náhoda.
* Váš muž nedávno řekl, že víc než závodění ho teď baví potápět se ke žralokům. Evidentně testuje své hranice. Ani to vás neděsí?
Ne. Tedy pokud mě nebude nutit, abych to dělala s ním. Je mi to opravdu jedno. Nebo ne jedno – naopak jsem na něj hrdá. A říkám si: Vy všichni kecálkové, tak se ukažte, jaký jste hrdinové! Chlapů je dneska málo, co si budem povídat. Vymírají. Už skoro nejsou. A v tom ohledu taky chápu, proč to Dan dělá. On dává najevo, že se nebojí o život, i když samozřejmě žije rád. Ale prostě když to přijde, tak to přijde a chlap to musí přijmout. To je jeho celoživotní postoj vůči všemu. To se mi prostě líbí. On a jeho kamarádi, to nejsou žádní... jak se tomu říká, metrosexuálové.
* Vy se taky ničeho nebojíte?
Bojím se o děti. Nechci se bát, ale bojím se. A bojím se dokonce tak, že nejdou nikam samy. Nikdy. Kvůli tomu máme s nejstarší dcerou permanentní diskuse a čím je starší, tím je to horší, teď je jí dvanáct. Ale prostě ne. Protože zlých lidí, těch ďáblů, je přece tolik! Jak stárnu, vnímám to víc a víc, kolik je na světě sviní, lidí bez etiky, bez morálky, bez duše...
* Mluvíte z osobní zkušenosti?
Že by chtěli ublížit dětem, to se nestalo. Ale já taky úzkostlivě chráním ten malý svět okolo sebe: Chodím jenom do pár restaurací, do stejnýho supermarketu a do stejných obchodů, to všechno dohromady je možná patnáct míst. Jinam nechodím. V podstatě žiju v izolaci, která mi připadá bezpečná. Já prostě nevyhledávám Václavský náměstí. Zkuste si jít z Václaváku třeba do Činoheráku. Před těmi bary tam na mě dělají takový to... (udělá oplzlé gesto) Chápu, že každý velký město má nějakou vykřičenou čtvrť. Ale proč my to máme na nejznámějším českém náměstí?
* Působíte jako ambiciózní člověk. Pro Čechy jste ale už dvacet let hlavně žena Dana Landy, praotce českých skinheadů. Zeptám se rovnou: Je to handicap, být Landovou ženou?
To jsou dvě věci. Jednak mi dlouho trvalo, než jsem překonala, že jsem profesně vnímána jako žena v jeho stínu. Po FAMU jsem například dobrých osm let dělala skoro všechno zadarmo. Režírovala jsem třeba Krysaře a nedostala za to ani korunu, protože Dan přece vydělává dost. A kolik jsem dělala zadarmo překladů... To byly opravdu ponižující chvíle, ale už je to pryč. Dneska se, řekla bych, neztratím. Ale jinak být manželkou Dana Landy, tedy zrovna jeho manželkou, je fakt velký handicap. Někdy si připadám jako s cejchem.
* Jaký je váš názor na extremismus? Na skinheady? Sledovala jste kauzu „žhářů z Vítkova“?
Já na tohle vůbec nechci odpovídat, protože o tom nic nevím, jenom z médií. A to by nebylo fér. Ale obecně extremismus je vždycky špatně.
* Dan o vás řekl, že jste jeho alter ego a že dohromady jste jako jeden člověk. Jak to myslel?
Já tomu rozumím naprosto: Že mezi námi necítí rozdíl. A že jenom dohromady je to úplně v pořádku.
* Nechcete mi ale tvrdit, že máte na všechno stejné názory...
To určitě ne. Náš největší spor je teď třeba o to, co by dcery měly dělat v budoucnu. Dan jim vždycky řekne takovou tu větičku: „Ale práva nebo medicína, to by bylo hodně dobrý.“ Já pokaždé vyletím: Co je ovlivňuješ? Usadí se jim to v hlavě. A já chci, aby dělaly, co je baví. Ale to on koneckonců taky.
* Jsou mezi vámi nějaké rozpory vyplývající z toho, že vy jste Němka a on Čech?
Ono je těžké říct, jestli to je kvůli národnosti, nebo kvůli konkrétnímu člověku. Ještě tak před pěti lety byl náš obrovský problém, že já jsem chtěla zpátky do Německa, a Dan ne. Já se chtěla vrátit domů hned po FAMU, neplánovala jsem, že tady budu žít. A když jsme se v roce ‘90 vzali, tak mi to Dan i slíbil. Jenomže to ještě netušil, že tady bude mít úspěch: „Hele, já se v Německu neuživím,“ říkal pak. Což byl silný argument. Ale vnitřně mě to žralo dlouho. Dneska už ne.
* V čem je jiný Landa dvacetiletý a čtyřicetiletý?
Zmoudřel. Rozhodně. Taky když má člověk tři děti, uklidnění přijde samo. To není moc originální věta, ale tak to prostě je. On se taky hodně vzdělává, čte, což obdivuju, protože já se nedokážu přimět k tomu, abych si přečetla třeba osm set stran nějaké knížky. Na to nemám povahu. Dan to přečte a vypráví mi z toho výcuc, mluvíme o tom. Takže toho od něj spoustu pochytím. On se mě snaží, a sám u sebe je tím úplně posedlý, hlavně vychovat k tomu, abych byla dobrý člověk.
* Třeba jak?
No neznám nikoho, kdo se rád nechá kritizovat. A já už vůbec ne, okamžitě vyletím, jsem schopná se i urazit. On mi řekne: „Hele, žilo by se ti líp, kdybys to nedělala.“ A já mu věřím, protože on mě nepotřebuje kritizovat, aby mě ponížil, a zvýšil si tím sebevědomí. Toho má sám dost. On se duševními věcmi teď zabývá i profesionálně, v Německu si udělal kurzy hypnoterapie, trénuje vrcholové sportovce.
* Slyšela jsem, že se stal mentálním koučem. Nejvíc mě zaujalo, že si prý umí upgradovat hlavu.
Ano. Jenže o tom toho zase já tolik nevím. Abych to ale dořekla, jeho duše se vlastně nikdy nezměnila. On samozřejmě dělá i blbosti a neřeší někdy důsledky. Ale vždycky byl a je rovnej člověk. A teď se asi budete smát, když to řeknu, ale on je pro mě jak křišťálová voda. Je upřímný a má čistý srdce. Bylo to vždycky tak. V tom se nezměnil vůbec.
* Vy říkáte, že je jako křišťálová voda, ale kvůli jeho skinheadské minulosti ho mnozí mají spíš za ďábla českého showbyznysu. Štve vás ta nálepka?
Tak to víte, že mě to štve, hlavně proto, že je to v současnosti opravdu křivda. Já si ty lidi, kteří oDanovi pořád tak píšou, představuju jako odporné skřítky s dlouhýma drápama na klávesnici. Novináři jsou určitá kasta. A jsou to právě muži, kteří vůbec nejsou jako Dan, spíš jeho opak. Oni se nikdy nepotopí k žralokovi bez klece. Nikdy nepojedou rallye. Tím nemyslím, že jsou horší než on – jsou prostě jiní. A tahle kasta pak píše o něčem, čemu vůbec nemůže rozumět.
* Vzpomenete si ještě, co vás na Češích nejvíc překvapilo, když jste sem v roce 1988 přijela?
Nejvíc? Jak moc byli někteří... vyčůraní. Já jsem se v komunistický zemi octla poprvé v životě. Vůbec jsem nevěděla, o co jde. My dokonce ani neměli příbuzné ve východním Německu. Třeba moje nejlepší kamarádka tam příbuzné měla a vždycky mi odtud vozila noty pro klavír, protože tam byly levné. Mně to prostě připadalo, že jako si někdo něco přiveze z Thajska, tak si něco přiveze z východního Německa. Neměla jsem o komunismu žádnou jinou představu. Tím míň jsem si uměla představit mentalitu lidí tady. Až po nějaké době mi došlo, že někteří Češi se mnou kamarádí jen proto, že potřebují něco přivézt ze Západu. Nebo že mám jakoby víc peněz.
* Co jste předtím věděla o Československu?
Nic. A česky jsem neuměla ani slovo. Jenom si vzpomínám, že před odjezdem jsem byla na nějakém večírku na československé ambasádě v Bonnu. A Češi tam byli takoví... honosní, milí, takže jsem se sem docela těšila. O to větší to byl potom šok. Pamatuju si, že jsem bydlela v Římský ulici a na Pavláku byl supermarket, no supermarket, prostě krám. A já stála ve frontě venku přede dveřmi, v mrazu. A připadala si jak za války v roce čtyřicet.
* Proč vás otec poslal studovat zrovna na pražskou FAMU?
Bylo to vlastně nedorozumění. On byl novinář. A někdo z jeho mnichovských kolegů mu vyprávěl nějaké pitomé historky o tom, jak v Mnichově v té filmové branži, kde jsem chtěla studovat, všichni berou kokain. Možná že ten člověk zrovna dělal rozhovor s nějakým zkokainovaným hercem, já nevím. Prostě blbost, která ale totálně ovlivnila mou životní dráhu.
* Jste za to dnes otci vděčná, že vás sem poslal?
Když se mi zrovna vede dobře, mám úspěch, tak se na něj nezlobím. Vlastně se zlobím víc na toho kolegu, co to tátovi nakukal. Ale jinak... Já jsem teď v létě dělala dvě představení – Bílého dalmatina a Touhu – na divadelním festivalu Fringe v Edinburghu. Prostě protože jsem trošku magor, rozhodla jsem se, že nechci pracovat jenom vČesku, ale že se chci dostat do Evropy. A do Evropy se dostanete nejlíp z Anglie. Jenže to jsem si právě uvědomila, o co bych to bývala měla jednodušší, kdybych začínala v Německu. Protože Češi, bohužel, jsou pro lidi z téhle branže absolutně nezajímaví. Prostě být Čech, jak se říká v reklamkách, tam momentálně není sexy. Proto musím v Anglii vždycky zdůrazňovat, že jsem z Německa, často ani neříkám, kde žiju. A když řeknu, že jsem z Německa, berou mě hned jako rovnocennou. Nebo vlastně o trošku míň, protože Angláni jsou přece nejvíc.
* Jaká to pro vás byla v Edinburghu zkušenost?
Úplně skvělá. Jenže jsem si tam připadala, jako bychom šli bez klece mezi žraloky. Dovedete si představit, že se tam skoro za čtyři týdny sehraje 42 tisíc představení?! Prostě mazec. Touhu i Dalmatina jsme hráli čtyřiadvacetkrát každé představení. Já zase takovej divadelní fanda nejsem, mám radši muzikály, ale stejně jsem tam z toho byla jak pod drogama.
* Zůstala bych ještě chvilku u vašeho otce. Zaujalo mě, že byl katolický kněz, který zběhl k novinařině. Proč? Ztratil víru?
On se tím knězem stal hlavně proto, že si to přála jeho babička. Ale pak zjistil, že církev něco hlásá, a něco jiného dělá. Takže odešel z kněžské služby. Pracoval potom třicet let pro Spiegel, stal se velice respektovaným novinářem.
* Jste z bohaté rodiny?
My jsme nebyli megabohatí, ale měli jsme se fakt dobře. Já mohla mít, co jsem chtěla. A měli jsme dobré kontakty. Moje dětství bylo úžasný.
* Co vám vlastně rodiče řekli, když jste jim oznámila, že si vezmete Čecha?
Když jsem s Danem začala chodit, bylo jim to jedno, určitě nepředpokládali, že budu pět let sama. Ale když jsem řekla, že si ho vezmu, tak první mámina reakce byla: „Jestli si ho vezmeš, tak já ti zase vezmu auto.“ A to jsem tenkrát měla úplně novýho krásnýho golfa, to bylo i v Německu něco pro dvacetiletou holku. A když do Prahy přijela slečna ze Západu v úplně novým golfu, všichni z toho omdlívali. Dokonce trošku podezírám Dana, že si mě vzal kvůli tomu autu. (směje se)
* Abychom to nezamluvily – co jste mamince odpověděla?
No řekla jsem jí: Tak mi ho vem. Nevzala mi ho nakonec. Ale já jsem si za tím fakt stála, takže kdyby mi chtěla vzít cokoli, odpověděla bych: Tak jo. Ono se to pak rychle zlomilo. My jsme se vzali v Německu a Dan potřeboval nějaké aparaturky na nahrávání, něco, co v Praze ještě ani nebylo. A máma mu to všechno koupila jako svatební dar. Hrozně brzo ho začali mít rádi. Tátu si zase získal tím, že rád diskutuje, to táta taky.
* Ještě pořád je nějaký rozdíl mezi českými a německými muži?
Myslím, že němečtí muži se obecně o sebe víc starají.
* Jinak řečeno, Češi ještě pořád smrdí?
No... jo, i když já bych to takhle neřekla. Ale třeba oblíkání je vNěmecku důležitější a muži tam mají větší přehled o módě. Když koukám tady na ulici na některé muže, je to katastrofa. Já vlastně tvrdím, že Češi nemají vkus. Nebo že se jim tím komunismem zkazil. Ale spoustu Čechů mám ráda.
* Mluvíte ještě pořád o oblečení?
Ne, myslím to obecně. Koukněte se třeba do masny tady na Pankráci – a koukněte se v Německu. To je úplně o něčem jiným. To je ta estetika, mít to prostě kolem sebe hezký. A Francouzi jsou na tom ještě daleko líp než Němci.
* Vy jste nikdy v životě neměla pocit, že jste na dně?
To měla, když jsem byla vážně nemocná. Žila jsem už v Praze, bylo mi asi sedmadvacet. A bylo to totální dno, myslela jsem, že je konec. Opravdu jsem chtěla skočit z okna. A jestli jste viděla Tacho, tak to je přesně ta situace. Je to trošku můj příběh.
* Co vás tenkrát přimělo z toho okna neskočit?
Nejvíc mi pomohl Dan. Nebo ne nejvíc – jediný. Protože já tady neměla ani maminku, ani tatínka, ani ségru – jen jeho. Všechno bylo na něm. A nebylo to lehké, protože já jsem pak už ani nebyla schopná jít ven.
* Co to bylo za nemoc?
Nádor na slinivce. Hodně nebezpečný, protože ta slinivka začala nepravidelně produkovat inzulin. A někdy tak rychle, že jsem prostě takhle seděla – a najednou byla v kómatu. Trvalo to rok a pořád nemohli přijít na to, co mi vlastně je. Vzpomínám si, že potom už před operací mi chtěli dělat test, který měl trvat dvacet čtyři hodin. Ale trval tři čtvrtě hodiny, protože jsem už měla takovou hladinu cukru v krvi, kterou by normální člověk, kdybych si na to ten rok nezvykala, nepřežil. Takže to bylo... hustý.
* Co byste zrovna teď chtěla ze všeho nejvíc?
(chvíli mlčí) Toužím být sama a mít klid. Jsem unavená. Opravdu unavená. Těším se jenom na děti. Ležet s nimi v posteli a nedělat nic. Ale jsem šťastná, protože se zrovna neděje žádná soukromá katastrofa.
***
A teď se asi budete smát, ale Dan je pro mě jak křišťálová voda. MirJAM MüLLer- LANDA
? Narodila se v Kolíně nad rýnem. ? V polovině 90. let absolvovala režii na pražské FAMU. ? Za své studentské snímky byla dvakrát oceněna cenou Českého literárního fondu. ? Režírovala muzikály Krysař a Tajemství. ? V roce 2006 natočila celovečerní film Kvaska, příběh pak nastudovala i v divadle pod názvem Touha. ? Vloni pracovala na dětském muzikálu bílý dalmatin. ? Jako režisérka je podepsána pod řadou videoklipů hudebníků a hudebních skupin (např. Arakain, Olympic). ? Spolupracovala s ČT, HbO, TV Nova a TV Prima. ? Od roku 1990 je provdána za daniela Landu, mají tři dcery.
O autorovi| Alena Plavcová, redaktorka Pátku alena.plavcova@lidovky.cz
