Na seriózní diskusi o Esterházym není připravena slovenská ani maďarská strana. Žádná ji vlastně nechce – Slováci musí mít „svého“ maďarského fašistu, Maďaři svého mučedníka.
Ze slovenského pohledu je János Esterházy fašista a válečný zločinec, z maďarského mučedník a světec. Oba pohledy na nejvýznamnějšího maďarského menšinového politika meziválečného Československa a vojnového slovenského státu jsou mírně řečeno zjednodušené. Oběma stranám dodnes slouží spíše na omlouvání sebe sama a na vytloukání politického kapitálu než k objektivnějšímu poznání společné historie, jako základ seriózní diskuse, nebo dokonce historického smíření.
Obě strany přitom k takové diskusi vyzývají, konkrétními činy nebo projevy však dokazují, že na ni nejsou připravené. A že si ji doopravdy vlastně ani nepřejí – Slováci potřebují mít „svého“ zločince, stejně jako Maďaři svého světce. Vyrovnání se s dějinami pro obě strany znamená jenom tolik, že musí ta druhá bez výhrad přijmout jejich pravdu.
Není divu, že odhalování busty Jánose Esterházyho v pondělí na soukromém pozemku v Košicích skončilo menší rvačkou mezi nacionalisty obou stran a snad jenom díky zaneprázdněnosti politiků obou zemí se spor o jeho osobu nestal novou horkou položkou napjatých slovensko-maďarských vztahů.
Více o potřebě seriózní diskuse dnes mluví maďarská strana, prostě proto, že jí současný stav vyhovuje méně než „vítězné straně“ – Slovákům. Nakolik je však tyto výzvy možné brát vážně, ukázaly Pamětní dny Jánose Esterházyho, konané na Slovensku jako součást kulturního programu maďarského předsednictví Evropské unie.
Pouze pro Maďary Esterházyho dny i celý doprovodný kulturní program mají stejný nápadný rys – kromě jedné společné výstavy a vystoupení maďarského baletu v Slovenském národním divadle je zjevně jejich hlavní cílovou skupinou maďarská menšina na Slovensku. Většinu obyvatel země organizátoři v podstatě ignorují. Krásným příkladem bude slavnostní závěrečný koncert maďarského předsednictví pro Slovensko – ve Fiľakově, z celoslovenského pohledu nějaké díře na hranicích s Maďarskem.
V podobném duchu se nesly i Esterházyho dny. Přes řeči o ruce nabídnuté Slovákům byly všechny akce zaměřeny pouze na utvrzení národně orientované části maďarské komunity v jejich postojích. Snahu oslovit Slováky organizátoři akcí, včetně maďarského velvyslanectví, kulturního střediska i po Esterházym pojmenované stranické nadace dnes mimoparlamentní Strany maďarské koalice, spíše jen předstírali. Nebo trpí naprostou ztrátou soudnosti, když si myslí, že by mohlo druhou stranou oslovit to, co předložili.
Kniha o Esterházym přeložená do slovenštiny je mnohem více hagiografií než kritickým vědeckým dílem, stejně jako neměl nic společného se seriózním dokumentem oslavný film promítnutý v Bratislavě. Člověk ani nemusel vědět, že autorem filmu je místní spoluorganizátor akcí extremistické polovojenské Maďarské gardy a známého iredentistického Mládežnického hnutí 64 žup. Film byl součástí programu přesto, že i z menšinové komunity byla ambasáda opakovaně upozorněna, že to není právě nejvhodnější.
Obě díla se mohou hodit k avizovanému Esterházyho blahořečení, které podle maďarských vyjádření již připravuje olomoucká arcidiecéze (Esterházy zemřel v roce 1957 na jejím území, ve věznici v Mírově), ale ne jako základ smysluplné diskuse.
Esterházy totiž opravdu aktivně bojoval za revizi meziválečných hranic Československa a bylo by nereálné očekávat od jakéhokoliv státu, aby něco podobného toleroval a netrestal. Opravdu prosazoval autoritářskou politiku a dopouštěl se tvrdých antisemitských vyjádření, které není možné omlouvat pouze tím, že byla taková doba. Skutečně dlouho spolupracoval s nacisty a slovenskými fašisty, byť spíše z pragmatických příčin a nutnosti, než že by souhlasil s jejich ideologií. Určitě nebyl fašistou, měl však daleko i k příkladnému a bezúhonnému demokratickému politikovi, kterého by měly dnešní politické strany označovat za svůj vzor a pojmenovávat po něm své stranické instituce.
Dokud si to maďarská strana nepřizná, nemá její diskuse veliký smysl. A když předseda Strany maďarské koalice v budapešťském parlamentu řečnil o tom, že se slovenští Maďaři mají vrátit na esterházyovskou cestu, měl by rychle upřesnit, co tím myslí. Ne všechno z Esterházyho cesty je dnes přijatelné.
(Česko)slovenská strana si však také musí přiznat, že byl poválečný soud s Esterházym a trest smrti pro něj nespravedlivý (nepopravili ho paradoxně proto, že ho mezitím Sověti na čas odvlekli do gulagu). Přes četná obvinění Esterházy nebyl představitelem slovenského státu, spíše – jako Maďar – trpěnou opozicí v něm. A byl stále o třídu lepší než představitelé Tisova režimu, kteří měli i na rozbití Československa mnohem větší podíl, a přesto většinou vyvázli s mnohem nižšími tresty.
Překročil vlastní stín Navíc na rozdíl od nich Esterházy dokázal překročit vlastní stín a projevil statečnost, když se otevřeně postavil na stranu pronásledovaných. Když jako jediný poslanec hlasoval v květnu 1942 proti zákonu o vystěhování Židů a později desítkám z nich pomáhal na útěku, mohlo jít stěží pouze o vypočítavost, jak tvrdí jeho kritici. Při srovnání míry provinění a trestu je zjevné, že byl Esterházy souzen podle etnického klíče a u jeho soudců mělo největší váhu, že je Maďar.
Je také trochu pokrytecké Esterházymu vytýkat jeho odpor vůči demokratickému Československu a snahu o mírovou revizi hranic. Oboje bylo přinejmenším slepou uličkou a nakonec nepřineslo nic dobrého ani maďarské menšině. Těžko však morálně soudit představitele komunity, kterou proti její vůli a bez optání (heslo „o nás bez nás“ neplatí pouze pro Mnichov) prostě přidělili jinému státu, za to, že to nepovažoval za správné a nechtěl se s daným stavem smířit. Že nebyl spokojen ani s poměry v meziválečném Československu, které sice bylo (dokonce i ve vztahu k menšinám) mnohem slušnějším státem než sousední Maďarsko, jeho demokracie se však nejvíce zadrhávala nebo byla jenom formální právě ve vztahu k menšinám.
Jak se říká, Esterázy byl složitou osobností ve složité době, obětí i spoluviníkem zároveň. Jeho osud je věrným obrazem složitosti středoevropských dějin. Takovou však ani slovenská, ani maďarská strana nepotřebuje, a to dokonce ze stejného důvodu. Obě se potřebují ve vzájemném vztahu prezentovat pouze jako oběť agrese toho druhého. Oběť, která sama nic zlého ani nemohla udělat, a za nic tím pádem nenese odpovědnost.
***
Určitě nebyl fašistou, měl však daleko i k příkladnému a bezúhonnému demokratickému politikovi
Mírovský vězeň č. 7832 Hrabě János Esterházy (14. 3. 1901 - 8. 3. 1957) byl významný politický činitel maďarské menšiny v meziválečném Československu a v období válečného slovenského státu. Maďaři v Košicích, za které byl poslancem, v pondělí odhalili jeho bustu. Část slovenské veřejnosti to kritizuje a vnímá Esterházyho jako kolaboranta s fašismem. Hrabě Esterházy zemřel ve věznici Mírov na Šumpersku.
O autorovi| PETER MORVAY komentátor slovenského deníku Sme
