Šťastný život s 3D filmy
The New Yorker
Už od Giottových časů umíme číst malbu. Víme, že perspektiva je trik, že plocha reprezentuje hustší, daleko dosahující svět. Ale té iluze umění využívalo – v kresbě, malbě, fotografii a 2D filmu – s bezbřehou inteligencí, spoléhajíc přitom na naši instinktivní schopnost rozluštit jeho kód. 3D filmy nám říkají: napálili vás, namlouvali vám, že okno se rovná světu. Teprve teď dostanete pravdu.
Budeme stát na čáře během fotbalového zápasu a sledovat, jak naším směrem letí míč. A pokud nám po konci utkání bude smutno, pustíme si 3D porno. A smutni nebudeme proto, že náš tým prohrál, ale proto, že představení skončilo. Lidé, kteří po zhlédnutí Avatara mluvili o smutku z toho, že z nich zážitek z kina vyvanul, byli nejpřesnějšími kritiky filmu. 3D uchvátí naše smysly a vezme nás na tripy, jaké nepřinese žádná droga. Podobně jako jiná vytržení nás ale – podle mého – neučiní šťastnějšími. Jenom budeme chtít víc.
