Francie sezvala země zasažené romskou migrací na summit. Mají se ho letos 6. září v Paříži účastnit Německo, Itálie, Španělsko a Velké Británie, Kanada a Řecko. Inu, na výběru není nic až tak překvapivého. Spíš chybí skandinávské země, Benelux a Irsko. Třeba ještě přizvání přijde.
Pozvánku ale jistě nedostanou země zdrojové, tedy Bulharsko a Rumunsko, a jistě taky ne Česká republika. A kde že je jsou ta halasně proklamovaná evropská řešení a evropská solidarita, vyhlašovaná donedávna na monstrkonferencích na romské téma Evropskou komisí?Nemluvě o tom, že vnímáno dlouhodobě s ponorem do ne až tak dávného minula, bylo primární přijímací zemí v Evropě přece právě Česko, respektive v rámci Československa staré země koruny, Čechy, Morava a Slezsko. Na 150 tisíc Romů ze Slovenska (ale potažmo i z Podkarpatské Rusi a Balkánu) se tam v poválečných letech přemístilo, ať již samospádem cestou za lepším živobytím, nebo dokonce státem řízeným „rozptylem“, který měl romských osad zbavit východ republiky. Ten rozptyl zní dnes při současné konjunktuře rozptylových louček skutečně morbidně. Ale jednalo se přitom o jeden z největších přesunů obyvatel v poválečné Evropě. Srovnání snese asi tak přesun koloniálních Francouzů a Arabů do metropole po prohrané válce v Alžírsku.
O nás bez nás
Co se tedy bude řešit? Určitě ne solidarita zemí Evropské unie s ČR stran minulý rok zavedených víz do Kanady. Spíše asi to, jak nechtěné migranty navrátit zpátky do jejich vlastí. A bude-li se řešit, co je jim vlastní, bude se to řešit bez účasti vlád jejich vlastí. Vtipně to nazval server romea.cz romským Mnichovem. O nás, bez nás.
Pozor, to se netýká jen Romů, ať už je jimi myšlen kdokoliv. Jedná se o mechanismy řešení. Doufejme, že ne jen o mechanismy odsunu. Řešení, tedy integrace nechtěných, skutečně spočívá na „vysílajících“ zemích. Pomoženo by jim mohlo být šťastnějšími zeměmi třebas jen tím, že přestanou s mentorováním stran menšinových práv Romů a v případě Kanady provětrají svou azylovou politiku.
A co školní docházka?
Namísto toho je potřebné soustředit se na sociální integraci a vymahatelnost povinností v souladu s mezinárodními dohodami. Takové například obsahuje Úmluva o právech dítěte. Ta definuje dítě jako lidskou bytost mladší 18 let. Definice věku dítěte je významná zejména v otázkách práva dítěte na ochranu. Zásadním je v úmluvě právo rozhodovat vždy v zájmu dítěte. Pokud by se jen zhruba vymáhala, dokázalo by to nechtěné migraci téměř zcela zamezit. Třebas jen lpěním na pravidelné školní docházce a sankcionováním rodičů dětí za její nedodržování.
Jen benevolencí úřadů se totiž rodiny (respektive rodiče) letecky deportované například v letech 2002 až 2004 z Anglie do Česka za nedodržování školní docházky svých dětí nebraly v potaz. Raději.
O autorovi| ROMAN KRIŠTOF, publicista
