BERLÍN/PRAHA Zahynulo tehdy šestkrát víc lidí než při potopení Titaniku. Přesto se o zkáze parníku Wilhelm Gustloff za hranicemi Německa dosud příliš nemluvilo -a tím pádem ani nevědělo. O svém válečném utrpení se totiž Němci po druhé světové válce moc nešířili.
Před několika lety popsal potopení Gustloffu v románu Jako rak laureát Nobelovy ceny Günter Grass. Nyní se tématu ujal německý režisér a kameraman Joseph Vilsmaier. V koprodukci veřejnoprávní televize ZDF tak vznikl dvoudílný velkofilm Die Gustloff. Ve snímku za deset milionů eur si kromě známých německých herců zahrála i režisérova manželka Dana Vávrová. Každý ze dvou dílů filmu zhlédlo na 8 milionů německých diváků.
„Ten křik byl hrozný,“ vzpomínala pro Die Welt na onen osudný večer 30. ledna 1945, kdy loď torpédovala sovětská ponorka S-13, 77letá pamětnice Ursula Kossmannová. Ona sama měla štěstí a spolu s dalšími téměř 1300 osobami se zachránila. Dalším, zhruba devíti tisícům lidí - převážně ženám a dětem, které loď evakuovala z polského přístavu Gotenhafen (dnešní Gdyně) do severoněmeckého Kielu - se to nepodařilo. Plavidlo bylo totiž koncipováno pro půldruhého tisíce pasažérů. Podle historiků se jich však na palubě v době tragédie nacházelo přes deset tisíc.
Přesto, že ZDF dělala filmu velkou reklamu a snímek přitáhl pozornost diváků, kritici už tak nadšení nebyli. Podle Frankfurter Allgemeine Zeitung Vilsmaier promarnil šanci, která se mu nabízela. Po řemeslné stránce prý nezvládl vyprávět příběh. Neue Zürcher Zeitung zase podotkl: „Nejen že je Vilsmaierův snímek historicky povrchní, nezdařil se navíc ani jako hraný film.“ Listu například vadí, že při (historicky doložených) 18 stupních pod nulou pobíhají pasažéři na palubě nalehko. A hlavní hrdinka po záchranné akci vypadá, jako by právě vyšla od holiče.
***
Wilhelm Gustloff
Německou nemocniční loď plnou uprchlíkú z Východního Pruska potopila v lednu 1945 v Baltském moři sovětská ponorka
