Básnická reflexe je totiž stejně blízká historii: jen ponorem do konkrétního předmětu a vyčerpáním všech jeho rozměrů dospívá k záměrně redukované výpovědi, skrze niž se ukazuje, že rozlišení konkrétního a obecného je pouze věcí stupně. Určitá výsada básnické reflexe spočívá v trpělivosti: tento luxus historie i filozofie ve věku akademismu ztratily.
Historik, filozof i básník odlupují z předmětu svého zájmu fantastické vrstvy, v nichž naše mysl tráví většinu času, pokud na ni nedohlížíme. Vlastní úlohou básnické reflexe je ale připomenutí, že lidské dějiny i pojmy jsou přes všechnu svou autonomii zasazeny do hlubších a pomalejších proměn. Citlivost k jejich ozvěnám, které neznějí jen lidskou řečí, souvisí totiž s uměním „žít ve světě, ale vně existujících představ o něm“.
Americký básník Wallace Stevens (1879-1955), autor této lapidární zkratky, se proto ve svých úvahách neustále vrací k prvořadému tématu imaginace a její odlišnosti od pouhé fantazie. Dosvědčuje to i útlý český výbor Adagia, složený z vybraných zápisů z let 1934-1940. Jde o další počin nakladatelství Opus, z jehož nedávných perel je třeba zmínit dvojjazyčné vydání Sonetů týdne a měsíců Folgora da San Gimignano v překladu Jiřího Pelána (ryze básnický text i historické okno do raného toskánského Trecenta).
V případě Stevensových Adagií je přitom namístě malý povzdech. Výsledných patnáct stran představuje výbor ze zápisníků zařazených již v roce 1957 (dva roky po básníkově smrti) do prvního vydání Opus posthumous. O celých šest let dříve však vyšly pod Stevensovým dohledem eseje a přednášky (The Necessary Angel. Essays on reality and the imagination), v nichž se tytéž motivy objevují v plně rozvinuté podobě určené k publikaci. Tedy bez rizika, že budou mylně pokládány za nezávazné aforismy. Ostatně i záložka českého vydání zdůrazňuje částečně okrajovou povahu těchto zápisů - tím vítanější by bylo jejich doplnění o střed, k němuž přece jen poukazují.
Možné znevýhodnění českého čtenáře by proto jistě napravil další svazek, obsahující zmíněné eseje, včetně Imaginace jako hodnoty. V nich přitom nejde o prostý návod k četbě Adagií, z nichž mnohá si zdánlivě protiřečí a jejich přesné pochopení vyžaduje podrobný rozbor. Jde spíše o rozšíření obzoru jak směrem k metafyzickým aspektům imaginace, tak důrazem na její roli v životě jedince i společnosti.
V životě jedince lze imaginaci proměnit v přesnou péči o jedinečný detail (aktivita „nejpřesnějšího básníka“ z Adagií). Ve společnosti je naopak základem praktické normy, která se při bližším pohledu rozpouští a znejasňuje. Obě tato tvrzení jsou sama o sobě banální. Méně už fakt, že právě společnost nás nutí také k tomu, aby život nabýval individuálního tvaru a nerozpustil se v zajímavějším pozorování věcí, které (řečeno se Stevensem) prostě jen jsou.
VYŠLO ČESKY
Adagia
Wallace Stevens Přeložil Štěpán Nosek. Vydal Opus, Zblov 2007. 20 stran.
