Sobota 20. července 2024, svátek má Ilja
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
130 let

Lidovky.cz

Je lepší si omezovat pokušení

Česko

ROZHOVOR S Vojtěchem Šimíčkem o volbách, soudcových dilematech a o jeho odmítnutí ceny Právník roku

Vojtěch Šimíček loni předsedal senátu Nejvyššího správního soudu, který rozpustil Dělnickou stranu. Odmítl cenu Právník roku, na niž byl za tento rozsudek navržen.

* LN Myslíte si, že Ústavní soud směřuje ke zrušení loňských voleb v Praze?

To netuším. Osobně si myslím, že rozdělení Prahy na obvody bylo problematické. Pokud rozdíl v počtu registrovaných voličů mezi nejmenším a největším obvodem činil téměř 16 %, je to minimálně na pováženou s ohledem na váhu jednotlivých hlasů.

* LN Má Ústavní soud svázané ruce tím, že kdysi odmítl stížnost proti rozkrájení Olomouce na účelové obvody ve volbách 2006?

Formálně ne, protože tak učinil „jen“ formou usnesení, nikoliv nálezem. I odmítavé usnesení se bohužel u nás musí odůvodňovat, což vede k paradoxním situacím, kdy Ústavní soud potřebuje až desítky stran, aby účastníky přesvědčil, že návrh je zjevně neopodstatněný. Bylo by asi lepší a hlavně upřímnější, kdyby mohl odmítat bez odůvodnění. Anebo mohl jen napsat: Tuto kauzu jsme nevybrali, tečka.

* LN V roce 2005 jste jménem Nejvyššího správního soudu navrhl zrušení senátních voleb v Praze, protože v kampani byly nečestně zneužity radniční noviny ve prospěch senátora Nádvorníka. To Ústavní soud odmítl: v kampani se prý pojmy jako poctivost neberou jako v běžném životě. A teď zrušil volby v Krupce kvůli nečestnému uplácení voličů. Vnímáte to jako posun?

Vnímám to jako otevřený rozpor.

* V nálezu Nádvorník Ústavní

soud řekl, že neexistuje nic takového jako absolutní vada voleb. Vždy se musí zkoumat, do jaké míry měla zjištěná vada voleb vliv na jejich průběh a výsledek. Nález k volbám v Krupce však vyznívá tak, že kupování hlasů je vždy absolutní vadou - pokud se koupí byť jen pár hlasů, celé volby se mají prohlásit za neplatné. Domnívám se, že buď platí teze první, nebo druhá.

* LN Ústavní soud podle vás propásl možnost zformulovat pravidlo, kde končí přípustné „úplatky“ voličům jako párek a pivo?

Ano. Osobně si myslím, že tou hranicí je svoboda volebního rozhodování. Nejenže mne u voleb nikdo nesmí nutit s pistolí u hlavy, ale o svobodě se nedá mluvit ani tehdy, pokud mě na hlasu pro svou stranu přímo materiálně zainteresuje a pak mé rozhodování kontroluje - dá mi například předvyplněný lístek, kontroluje jeho odevzdání, přiveze mě k volební místnosti. Ústavní soud má ještě možnost tyto hranice vyjasnit, až bude rozhodovat o obdobném případu voleb v Českém Těšíně. Mimochodem já jsem rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě k těšínským volbám nominoval na Judikát roku. Hlavně proto, že se senát zachoval velmi poctivě a aktivně: jel do Českého Těšína, zřídil si tam na radnici provizorní jednací síň, vyslechl desítky svědků a v předepsané lhůtě 20 dnů prokázal manipulace. Klientelismus je české prokletí

* LN Když jste nedávno odmítl převzít cenu Právník roku, mluvil jste o tom, že byste neměl na galavečeru přebírat cenu za rozpuštění Dělnické strany - v soutěži, nad níž má patronát ministr spravedlnosti. A že soudce nemá mít pocit, že je někomu vděčný. To zní jako morální supermanství.

No a to jsem právě nechtěl. Pouze si myslím, že je třeba být neustále ostražitý vůči potenciálním klientelistickým sítím, protože se vytvářejí velmi nenápadně, na pohled zcela přirozeně, z různých neformálních setkání, večeří, obědů a sportovních podniků. Víte, je obrovské požehnání České republiky, že nejvyšší justiční orgány jsou mimo Prahu. Tím pádem dostávají nejvyšší soudci méně pozvánek, mají méně kontaktů s lidmi, s nimiž by se radši potkávat neměli. Čímž nemyslím Právníka roku.

* LN Takže radši nikam nechodit.

Ne, jen se snažit, aby člověk vzdoroval pocitům zavázanosti. Nikdo není imunní vůči pokušením, ale má smysl si je omezit. Já si to zjednodušuji tím, že do společnosti moc nechodím a většina mých kamarádů nejsou právníci.

* LN Stanovil jste si přísnější pravidla, když jste se stal soudcem?

Pro mě to nebyla zas tak nová situace. Přednáším na právnické fakultě a i tam máte určitou moc: dáváte zkoušky, zápočty... Každý, kdo učí, zná situaci, kdy přijde kolega z jiné katedry a nenápadně intervenuje v něčí prospěch. V tu chvíli záleží na nastavení vaší osobní hranice, jestli to ignorujete, nebo se zapletete do sítě služeb a protislužeb. Klientelismus je jedním z prokletí České republiky, možná obecně postkomunistických států, a není omezen na soudce či na právníky. Soudce nemá vlát ve větru

* LN Když píšete odůvodnění rozsudku, koho si představujete jako své čtenáře? Účastníky sporu, své kolegy, manželku, laiky?

Přijde na to, o jaký případ jde. V těch nejjednodušších jen přikládáte právní šablonu: někdo se dopustil či nedopustil přestupku, daň byla správně vyměřena nebo ne, stížnost je či není opožděná... To je justiční próza. Ale tak jeden z dvaceti případů má precedenční potenciál; lze na něm ukázat něco víc.

* LN Předpokládám, že to byl rozsudek, v němž jste upozornil, že výmluva řidičů na „osobu blízkou“ není tak neprůstřelná, jak se obvykle tvrdí.

Ano. Nesmí to automaticky vést ke zproštění odpovědnosti za přestupek. Správní orgán může vyslechnout svědky, podívat se do knihy jízd zaměstnavatele, zjistit si, kdo přivolal policii k odstranění botičky, a podobně.

* LN Bylo také vidět, že vám záleželo na případu, kdy učitelka vytkla žákovi, že nemá „kamarádit s takovými primitivy“ jako XY. V obsáhlém rozsudku s příklady z první republiky jste napsali, že nejde o přestupek - učitel nemůže používat jen sterilní jazyk.

To rozhodnutí se dá nahlížet různé. Třeba jako ukázka, kam se justice posunula během sta let: v roce 1911 by nikoho nenapadlo se kvůli téhle větě propracovat přes přestupkovou komisi až na Nejvyšší správní soud. Stačí spočítat, kolik času a peněz to všechno stojí. Současně jsem ale ve většině případů za podobné případy, včetně kverulantských, velmi rád. Mohou fungovat jako rentgen prosvěcující celý právní systém. Takzvaní kverulanti jsou často lidé, kteří prostě jen trvají na svém, a občas poukážou na slabá místa v systému, jejichž odstranění pomůže všem. Hlavním poselstvím toho rozsudku byla výzva k rozumu. Právo má být zdrženlivé a nemá zasahovat do veškerého společenského dění. Učitel se nesmí bát říkat žákům svůj názor, protože jeho úkolem není jen vzdělávat, ale i vychovávat. Může je i kritizovat, pokud se pohybuje v přijatelných pravidlech slušnosti. A to zde splněno bylo.

* LN Když jste se v roce 2005 zastal firmy, která používala švarc systém, Hospodářské noviny vás vyhlásily za jednu z osobností roku. Váš kolega Zdeněk Kühn napsal polemiku, zda opravdu Nejvyšší správní soud povolil švarc systém. Povolili jste ho, nebo ne?

Případ se týkal stavební firmy, která si sezonně najímala zednické mistry. Tedy žádný supermarket, který nutí prodavačky dlouhodobě pracovat na švarc systém, aby ušetřil na odvodech. Zobecňující myšlenka zněla, že stát nemá vynucovat uzavírání pracovního poměru tam, kde to není v zájmu zaměstnavatele ani zaměstnance. Stát má zaměstnance chránit, nikoli nahrazovat jeho svobodnou vůli svou vlastní. To bychom se dostali až k Rousseauovu obecnému blahu, čehož se upřímně děsím.

* LN Zaujal mě váš rozsudek, podle nějž psí útulek nemusí platit poplatky za psy, protože je nechová pro potěchu ani pro zisk, ale jako službu obci. Stejně dobře se totiž dalo argumentovat, že všichni jsme si před zákonem rovni, takže i útulek musí platit.

To jsou případy, které jdou k samotné dřeni práva: ukazují, co jste jako právník zač, jaké hodnoty zastáváte. Ústavní soudce profesor Vladimír Čermák někdy s nadsázkou říkával, že takové případy dělá od konce: nejprve přijde na to, jak mají dopadnout, a od toho se pak odvine argumentační linie.

* LN To zní nebezpečně svévolně.

Bavíme se o velmi úzké skupině zřídkavých případů, kdy můžete zákonnou normu vyložit několika různými způsoby a každý je dobře hájitelný. To se pak ukazují soudcovy hodnoty a životní stopy: jestli je etatista nebo liberál. Má v tom být čitelný, neměl by „vlát ve větru“. Právo totiž není jednoduchá rovnice, která musí za všech okolností vyjít stejně. Tvrdím, že lepší je hodnotově zakotvený soudce než slovní ekvilibrista, který sice dokáže odůvodnit úplně cokoli, nicméně nakonec nevíte, co si ve skutečnosti myslí a co považuje za správné. Otevřenější než akademie

* LN Z těch rozsudků je vidět, že vaše hodnoty jsou konzervativní.

Možná; cítím se jako liberální konzervativec. Netajím se ani tím, že jsem byl do roku 2002 členem KDU-ČSL. Proto říkám, že lidé mají právo vědět, jestli soudce byl či je členem jakékoli politické strany. Nejen KSČ před dvaceti lety.

* LN Jak je podle vás ideově rozložený Nejvyšší správní soud? Je vidět, že někteří soudci jsou liberálové, jiní etatisté.

Je velká zásluha předsedy Josefa Baxy, který při vzniku soudu v podstatě rozhodoval o jeho složení, že sem nebral apriorně lidi, kteří mu byli názorově blízcí. To ho právě dělá velkým. Teď zřejmě naštvu kolegy na fakultě, ale prostředí soudu je pro mne paradoxně daleko otevřenější a svobodnější než akademická sféra. Když srovnám jednání pléna, je to někdy až konfrontační, nicméně férová atmosféra; ve srovnání s vědeckými radami a odbornými konferencemi, kde se setkáte se značnou neupřímností a pokrytectvím.

* LN Když jste loni rozpustili Dělnickou stranu, naznačili jste, že senát nebyl jednotný. Takže to tehdy nebylo 7:0, ale třeba 5:2?

Tohle číslo vám někdo řekl?

* LN Střelil jsem ho od boku. Ale nemohli byste ho zveřejňovat?

To bych si velmi přál. Většinový výklad zákona je však takový, že i disentní stanovisko je výkonem státní moci a stát smí dělat jen to, co zákon povoluje. Zákon by jejich zveřejnění musel výslovně povolit, jako umožňuje disenty u Ústavního soudu. Jiný výklad, k němuž se kloním já, je takový, že výkon státní moci končí tajnou poradou senátu a podpisem protokolu. Ale to je názor velmi menšinový. Snad můžu říct aspoň tolik, že názor na výrok o Dělnické straně nebyl jednotný. Ani jeden ze soudců si však nemyslel, že by měl být návrh vlády zamítnut. Diskuse se vedla o tom, zda místo rozpuštění pouze činnost strany nepozastavit.

* LN Jako že se mezitím polepší a přestane pochodovat po romských sídlištích?

Nechci mluvit za ostatní. Šlo o to, jaká sankce je přiměřená. Když jde soudce na úřad

* LN Chodí si nejvyšší správní soudce sám vyřizovat úřední věci?

Samozřejmě. Myslím, že by to obzvlášť správní soudci měli vždy dělat osobně: přihlašování dětí k trvalému pobytu, registrace značky auta, jednání na katastru...

* LN Aby nezapomněli, jaké to je?

Přesně. Když se mi například narodila dvojčata, úředníci trvali na tom, že pro přihlášení k trvalému pobytu musím předložit jejich osvědčení o státním občanství. To je přitom podmínka, která s trvalým pobytem vůbec nesouvisí. Navíc jsem měl jejich rodný list, takže bylo jasné, že jsem otcem a že české občanství mám. Úřad trval na tom, že takový je výklad zákona, já jsem se ptal, kterého zákona ... Asi dva měsíce byla dvojčata zapsána k trvalému pobytu na magistrátu.

* LN Pak jste prosadil svou?

Ano. Nebo jsem jednal na katastru, když jsme kupovali domek, a jejich právnička se do mě pustila, ať přijdu s advokátem, když tomu nerozumím, ona tady není placená za to, aby lidem z ulice vysvětlovala základy práva. Přesvědčoval jsem ji přitom, že jí nabízím jiný, podle mě rozumný výklad zákona.

* LN To už jste byl správní soudce?

Ale to ona nevěděla, já ani tituly nikde neuvádím. Jelikož jsem byl naléhavý, zašla se poradit s kolegou a skrz pootevřené dveře jsem slyšel, jak jí říká, že její verze je pěkná blbost. Strávil jsem tam hodinu čistého času, ale bylo to osvěžující. To pak člověk s novou chutí znovu otevře správní spisy.

***

Vůči klientelistickým sítím je třeba být ostražitý, protože se vytvářejí velmi nenápadně: z večeří, obědů, sportovních akcí

Myslím, že své věci si mají soudci na úřadu vyřizovat osobně. Aby nezapomněli, jaké to je, když jednáte na katastru

Životopis Vojtěch Šimíček se narodil 19. srpna 1969 v Ostravě. Vystudoval Právnickou fakultu MU (v listopadu 1989 byl členem stávkového výboru); později se zde stal docentem, přednáší na katedře ústavního práva. V letech 1996 až 2003 byl asistentem na Ústavním soudu (u soudce Vojena Güttlera). V roce 2003 se stal soudcem Nejvyššího správního soudu. Je ženatý, má tři děti.

Autor: