Avraham B. Jehošua je malý vitální muž, který se asi příliš nepodobá svému polomytickému hrdinovi, sošnému a tajemnému Panu Manimu – postavě své nejvýznamnější knihy, jejíž český překlad přijel minulý týden do Prahy představit.
Jehošua je vedle Amose Oze a Davida Grossmana nejvýznamnější současný izraelský spisovatel. Narodil se v roce 1936 v Jeruzalémě, po službě v izraelské armádě vystudoval na Hebrejské univerzitě literaturu a filozofii. Žije v Haifě, je profesorem komparatistiky. V zahraničních recenzích je srovnáván s pozicí Salmana Rushdieho pro Indii nebo Günthera Grasse v Německu.
Podobně jako jeho kolegové se i on angažuje v pokusech o mírové urovnání izraelsko-palestinského konfliktu, vystupuje jako zprostředkovatel nelehkého židovsko-arabského dialogu. Z jeho četných próz vyšel česky předloni jeho román Milenec z roku 1977, právě před několika týdny stěžejní Pan Mani, který hebrejsky vyšel v roce 1990. Oba přeložila Magdalena Křížová.
* LN V první kapitole vaší knihy Pan Mani v Jeruzalémě sněží. Byť pouze chvíli. Má to tam platnost jakési katarze, očisty? V Praze bychom mohli být v těchto dnech čistí jak lilie...
V Jeruzalémě je zázrak, když sněží jednou v roce. Snad na výšinách se někdy drží sníh i několik dní. Už jako dítě jsem byl fascinovaný sněhem. Teď v Praze jsem jím nadšen.
* LN Četl jsem, že mezi vašimi předky je jeden, který pocházel z Prahy.
Ano, nejstarší zpráva o mých pražských kořenech je z roku 1848 a zmiňuje se o rabínovi Oplatkovi, který byl původně křesťan a konvertoval k judaismu. V polovině 19. století odešel do Jeruzaléma, kde se oženil se sefardskou ženou, s níž pak založil ješivu. Díky tomuto muži mi koluje v krvi trochu české nebo aškenázské krve. Jinak je můj základ sefardský.
* LN To bychom pro jistotu měli vysvětlit. Kdo jsou Sefardové a kdo Aškenáziové?
To nejjednodušší rozlišení je takové, že Aškenáziové byli Židé, kteří žili v křesťanském světě, a Sefardové v muslimském. Celé dějiny židovské diaspory jsou tímto faktem ovlivněny a rozdíly mezi těmito dvěma skupinami jsou hluboké a dosud patrné. Ale důležité je toto: až do začátku dvacátého století nepoznali Sefardové něco takového jako antisemitismus. Arabové s ním začali, až když se sami stali obětí evropských kolonizátorů. To je jeden z paradoxů židovských dějin. Obětí holokaustu byli až na výjimky Aškenáziové, tou výjimkou byli například Židé ze Soluně, která byla dlouho turecká. Tam odsud pochází i můj otec.
* LN Projevuje se vaše sefardství nějak ve stylu vašeho psaní?
Já jsem sice Sefard z rodiny, která tu žila pět generací, ale především jsem moderní Izraelec a spisovatel, který píše hebrejsky, takže jsem především ovlivněn svými oblíbenými autory. Mezi nimi nemůžu opomenout Franze Kafku a samozřejmě i další, bez ohledu na to, byli-li to Židé. Třeba Faulkner... Necítím se být tedy součástí nějaké sefardské folklorní skupiny, v podstatě mě to ani příliš nezajímá. Ale tvrdím, že ve své podstatě jsou kořeny Izraele mediteránní, středomořské, tedy nacházející se v prostoru, kde se zrodila antika. Je to kultura vína, oliv a zvuku cikád za teplých večerů.
* LN Jak do tohoto obrazu zapadá holokaust? Má tam nějaké místo?
Žádný Žid jej nemůže nebo nesmí vytěsnit. Ale moje téměř absence „západních“ kořenů způsobuje, že se určitě liším od lidí, kteří mají v rodině zkušenost holokaustu. Tu já, na rozdíl od mé ženy, jejíž rodina pocházela z Litvy, nemám. Proto vidím některé věci jinak: mohu si ho dovolit uchopit více intelektuálně, ne jen citově.
* LN V jednom rozhovoru s vámi jsem četl vaše vyjádření, které šokovalo nejen mě. Že totiž holokaust byl selháním také židovské populace. Selháním?
Slovo selhání jsem použil proto, že národ by měl mít ke svému přežití cosi jako pud sebezáchovy. A ten podle všeho Židům v diaspoře chyběl. Přitom mohli kolem sebe vidět tolik signálů, tolik znamení, že se k něčemu takovému schyluje. A oni je ignorovali, dál věřili, že mohou splynout s hostitelskou půdou, která se stávala půdou vražednou. Holokaust nebyl blesk z čistého nebe, ale proces, který se dlouho připravoval. Jak jen mohli být po všech těch pogromech Židé tak slepí? Izrael platí dosud za selhání Židů, kteří opustili svou zemi, a nevrátili se do ní dokonce ani tehdy, když mohli, především ve dvacátých letech dvacátého století po Balfourově deklaraci. Akvůli těmto Židům, kteří mohli založit stát ještě před holokaustem a vyřešit izraelskopalestinský konflikt dříve, než vůbec začal, jsme oběťmi svého židovského údělu.
* LN Asi mi nepřísluší v této věci polemizovat... V češtině vyšlo před pár týdny vaše stěžejní dílo, obsáhlý romám Pan Mani. Nezvyklá je na něm již forma: je psaný dialogem, z něhož slyšíme, tedy čteme, jen jednu stranu, jako bychom poslouchali telefonujícího člověka. Přiznám se, že jsem ještě nic takového nečetl...
To se nedivím. Myslím si, že je to můj originální nápad a že bych si ho mohl nechat patentovat (spisovatel se usmívá). Šlo mi vybuzení čtenářovy imaginace, o jeho vtažení do textu, o to, aby se sám podílel na onom dialogu, stal se postavou té knihy.
* LNAkdyž odhlédneme od formální složky, pak bych řekl, že to je román o různých možnostech židovské identity. Jsou to obrazy z dějin rodiny Mani, přičemž v každém tom obraze je Žid jinak definován. Jen nevím, jestli to čtenáři dojde.
Máte pravdu, že každý člen rodiny Mani de facto vyjadřuje různé vnímání identity, přičemž se postupuje po vrstvách proti toku času. Pan Mani z konce osmdesátých let 20. století prohlašuje, že by měl být Izrael rozdělen, hranice by měly být vymezeny a Palestinci by měli rychle vybudovat vlastní stát, abychom mohli oddělit území mezi námi, a zabránit tak nekonečné krevní mstě. Jeho předek ještě doufá ve stát, který bude otevřený všem občanům. Jeho děd v polovině 19. století fantazíruje o integraci Arabů do židovské národnosti. Arabové jsou pro něho ve skutečnosti „Židé, kteří zapomněli, že jsou Židé“. A pan Mani z Kréty v roce 1944 hovoří o zrušení židovské identity vůbec, což se ne náhodou děje v době probíhajícího holokaustu.
* LN Myslíte, že Sefardové mohou lépe rozumět Arabům?
Obecně ano. Sefardové k nim mají blíž tradicí, kulturou, kuchyní... Lépe je znají, žijí s nimi po staletí. Ale je fakt, že vedoucí třídou v Izraeli jsou spíše lidé pocházející z Evropy. A ti spíše volí tvrdší postup. K tomu ještě přihrává fakt, že tzv. ortodoxní Židé, kteří jsou vyloženě pro tvrdé řešení, mají původ většinou aškenázský. Přitom se nedá nic dělat, Arabové a Palestinci jsou klíčem k tomu, jestli Izrael přežije.
* LN Existuje vůbec něco jako izraelská identita?
Izraelskou identitu, která se podobá mozaice, spojuje v současnosti hlavně to, že má společného nepřítele, že je to někdo, kdo se jejich stát snaží zničit. Víte, to, že spolu dva státy soupeří a nemají se v lásce, je v dějinách běžné, vezměte si Německo a Francii po celá staletí, ani Francie, ani Německo neříkalo, že jeden stát musí zmizet z povrchu zemského. Izrael a okolní Arabské státy v takové situaci jsou.
* LN Jak z toho ven? Máte nějakou naději?
Podívejte se, všichni, tedy skoro všichni, jak na izraelské, tak na palestinské straně vědí, co se má udělat. Bolestivý kompromis. Jenže k tomu nikdo, jak na izraelské, tak na palestinské straně, nebo skoro nikdo, nemá odvahu. Odvaha je to hlavní.
* LN Proč se tolik té odvahy nedostává? Není to jen takové klišé?
Existuje jeden základní střet, který byl odjakživa a státem Izrael jen vešel do vyššího stadia: tím je střet mezi náboženskou a národnostní koncepcí židovství. Zatímco první proud hlásá, že „není Izraele mimo Tóru“, sekulární pojetí zdůrazňuje Židy jako „normální“ národ, který se rozhoduje na základě demokratického konsenzu. Tenhle hluboce zakořeněný konflikt může vypuknout ve chvíli, kdy budeme muset odevzdat okupovaná území. Žid Žida nikdy nezabíjel, a když, tak jen výjimečně. A není horší přízrak než hrůza občanské války. Tou by neskončil jen Izrael.
