Válečný veterán Boček: Vadí mi, jak se v naší zemi vše rozkradlo a nic nám nepatří |
„Tím, že zrušili brannou povinnost, udělali největší blbost. Kluci by měli chodit na vojnu aspoň na tři měsíce, ne-li na půl roku, protože vojna jim vždy něco dala,“ míní Boček. „Co si dovolují děcka ve škole vůči učitelům, to je… A když někomu dáte facku, tak jde pomalu o trestný čin,“ nelíbí se mu.
Nastupující generace dle jeho slov rovněž postrádá odvahu. Rodák z Brna dobře ví, o čem mluví. Sám za druhé světové války v kokpitu slavného spitfiru léta bojoval proti nepřátelským vojskům za svobodu vlasti. Jeho obdivuhodné činy ocenil v roce 2010 i tehdejší prezident Václav Klaus, jenž mu udělil Řád Bílého lva.
  |
Poctu by chtěla Bočkovi složit i současná hlava státu Miloš Zeman, který by z něj rád učinil armádního generála, což je nejvyšší armádní hodnost. Válečný hrdina o to ale moc nestojí. „Mně je to jedno. Když jste generál, tak na vás stejně každý akorát čučí jak na blbce,“ říká mimo jiné v rozhovoru, jenž vyšel v sobotním vydání Lidových novin. Na serveru Lidovky.cz bude k dispozici v neděli ráno.
genmjr. Emil Boček (96)- Narodil se 25. února 1923 v Brně, kde s výjimkou válečného období žije dodnes. - Je nejmladším žijícím veteránem druhé světové války a posledním českým žijícím pilotem Královského letectva (RAF). - V šestnácti letech odešel tajně takzvanou balkánskou cestou do zahraniční armády. - V létě 1940 se zúčastnil bojů ve Francii, v září téhož roku byl ve Velké Británii přijat do RAF, sloužil jako mechanik u 312. stíhací perutě. - Později prošel pilotním výcvikem, od října 1944 sloužil jako pilot-stíhač u československé 310. stíhací perutě. Absolvoval 26 operačních letů, z letectva odešel v roce 1946. - Po návratu do vlasti si otevřel opravnu motocyklů, po roce 1948 pracoval v Mototechně. - Působil také jako soustružník ve Výzkumném ústavu Československé akademie věd (1958 -1983), dalších pět let pak pracoval ve firmě Drukov. Do důchodu odešel v roce 1988. - V roce 2010 obdržel z rukou tehdejšího prezidenta Václava Klause Řád Bílého lva za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu a vynikající bojovou činnost. - Je držitelem hodnosti generálmajor, prezident Miloš Zeman by mu rád udělil nejvyšší tuzemskou vojenskou hodnost – armádního generála. - Brněnský dopravní podnik po něm pojmenoval jednu ze svých tramvají. Jeho jméno nese i salónek na vrtulníkové základně v Náměšti nad Oslavou. |
Emilu Bočkovi bylo pouhých 16 let, když potají odešel z domova. Chlapec, který se tou dobou učil na strojního zámečníka, tak učinil 27. prosince 1939, údajně po domluvě s někdejšími prvorepublikovými legionáři. „Oni řekli: my jsme republiku vybojovali, teď to záleží na vás mladých,“ přibližoval Boček LN před dvěma lety. „Strach jsem nikdy neměl, páč jsem vždycky říkal, že mě nic špatného nemůže potkat, to potká toho druhého,“ popisoval dále.
Takzvanou balkánskou cestou se Emil Boček přes Slovensko, Maďarsko, kde několik měsíců strávil v pověstné věznici Tolonczház, Jugoslávii, Řecko a Turecko dostal do libanonského Bejrútu. Odtud zamířil lodí do Francie. V tamním městečku Agde, jež leží na pobřeží Středozemního moře, se posléze hlásil u československé armády, s níž se účastnil ústupových bojů proti Němcům.
Tři měsíce na to se dostal Velké Británie, kde požádal o převelení ke Královského letectvu (RAF). Nejprve sloužil jako mechanik u 312. perutě, po absolvování pilotního výcviku byl přidělen ke 310. peruti. První operační let podnikl Boček 28. října 1944, poslední bojovou akci provedl již po válce 12. května 1945. Během působení u 310. perutě uskutečnil 26 operačních letů a nalétal bezmála 74 hodin. Podle svých slov nesestřelil žádný z nepřátelských letounů.
Do vlasti se Boček vrátil po šesti letech 13. srpna 1945, kdy společně s ostatními československými piloty přistál na letišti v pražské Ruzyni. I přes přísný zákaz chodit dům se po pár dnech vydal do rodného Brna navštívit matku. Přivítala jej bílou kávou s kozím mlékem. Její syn ji měl v dětství rád. Jak ovšem roky plynuly, měnily se i jeho chuťové pohárky. „Já jí říkám, to už nepiji, to mi smrdí,“ vzpomínal.
Půl roku po návratu Boček z armády odešel. Živil se jako soukromý automechanik, později přešel do státního podniku Mototechna. Od konce 50. let pak pracoval jako soustružník ve výzkumném ústavu Československé akademie věd. Do důchodu odešel rok před revolucí. Zasloužený odpočinek si ale přesto nedopřává.
Generálmajor Emil Boček žije v Brně. Podle svých slov je ale častěji v Praze, kde se neustále účastní různých vzpomínkových akcí.
Nahlédnete-li do diáře Emila Bočka, příliš prázdného místa v něm nenajdete. Nyní šestadevadesátiletý veterán žije aktivním životem. Neustále se účastní vzpomínkových akcí, v pokročilém věku se sám stará o svou brněnskou domácnost, rovněž řídí automobil a pochopitelně nezanevřel ani na svou lásku – létání. „Jsem šťastný za to, jaký jsem, protože v mých letech málokdo zvládne, co zvládnu já,“ uvědomuje si vitální vdovec.
Před necelými třemi se mu splnil sen. Ve Velké Británii se znovu proletěl v legendárním spitfiru, stíhacím letounu, v němž ve službách RAF létal za války. Na chvíli jej dokonce i pilotoval, po více než tři čtvrtě století. Přesto mu ještě jedno velké přání zůstalo – vzlétnout do vzduchu v kokpitu moderní stíhačky JAS-39 Gripen. Podle jeho slov jde o jedinou „mašinu“, s níž dosud nelétal. „S gripenem mě prostě musí svést, to je hotová věc.“
