Cestování je touha. Je psáno, že kdo jednou zavítá v Africe pod rovník, onemocní touhou se vrátit. Nevěřil jsem, ale poté, co jsme po více jak dvacetidenním safari nasedali s manželkou do letadla, svorně jsme říkali: pojedeme znovu! Na místa, kde je vzduch křišťálově čistý, půda červená, vše je pro našince nadpřirozeně barevné, lidé jsou kapánek jiní, za keřem se možná krčí lev či postává slon a nad tím vším se klene modrojasná obloha, která je v noci křišťálově průzračná… Obě Magellanova mračna, Lodní kýl – je vidět, že Afriku pro nás objevovali mořeplavci, i když slavný Jižní kříž je v záplavě fantasticky jasných hvězd poměrně nenápadný, a kdo neví, kde ho hledat, asi ho nenajde.
Příprava na návrat začala vlastně odletem z kapského terminálu a bude pár měsíců trvat. Vše prostudovat, taky nějakou korunu odložit stranou, zařídit vše nezbytné, ale hlavně těšit se na pouštní duny Kalahari, na deltu Okavanga, na Viktoriiny vodopády, na spoustu míst s nádhernými divokými zvířaty, na veletoky Zambezi, Limpopo či na rozeklané stolové hory podél cest. Já již nyní chci věřit, že naši africkou nemoc ztišíme.
O autorovi| Jiří Cicvárek, publicista
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Brno
