Socha se jmenuje Dvě století české kultury s Máchou a zabírá horní patro letohrádku, této „perly zaalpské renesance“, jak stojí správně ve všech architektonických popisech. Pod výstavou jsou podepsáni literární historici Dalibor Tureček, Veronika Faktorová a Růžena Hamanová, kteří ji koncipovali jako solidně didaktickou procházku po máchovských stezkách, většinou však již dosti vyšlapaných. Nic na té výstavě není s největší pravděpodobností špatně, snad na ní ani nic podstatného nechybí, ale také tam nikoho nic nepřekvapí. Kdo má Máchu rád, toho taková výstava potěší, neboť si tam přečte, co už nějak ví, někde četl, možná zapomněl, a rád si to tedy obnoví. Koho Mácha nezajímá, ten na ni asi ani nepůjde, neboť co by u těch panelů dělal? Jedná se o typickou výstavu „čtecí“, při níž se disciplinovaný návštěvník přemisťuje od jednoho zavěšeného panelu k druhému a čte. Kdo neumí česky (kupodivu i ti by se mohli o Máchu a český romantismus zajímat), je zcela vyloučen.
Libreto je pojato odpovědně: rozděleno je zhruba na dvě poloviny, na samotný Máchův život a jeho dílo a pak na to, co po jeho smrti následovalo. Ano, na jednom panelu je také ta známá věta, že mu Lori „seděla nahou prdelí na klíně“, již si pětadvacetiletý Mácha zapsal šifrou do deníku. Ještě v roce 1934 volal profesor Jánský na nezbedného surrealistu Bohuslava Brouka policii, když se dozvěděl, že tento provokatér a vyznavač Freuda chce kompletní Máchův deník otisknout. Dnes se taková věta jeví spíše normálně, uspokojení nad tím, že ani Mácha „neměl pohlaví zarostlé mechem“ (Brouk) již dávno pominulo, ale tehdy, v době, kdy ještě literatura a počestnost spisovatelstva byla předmětem národního zájmu, to mohlo býti zábavné.
Kdo však nemá trpělivost pročítat se panely nebo má pocit, že si to může přečíst jinde, těká mezi komnatami a hledá něco zajímavého, něco, co jen tak neuvidí, ale k čemu výstavy právě jsou. Tedy že se na nich věci, které jinde neuvidíte, vystavují.
Výstava bez jediného rukopisu Moc toho však nenajde: dva zasklené výklady s máchovskou literaturou, jedna skříň s knihami odbornými, druhá s beletrií Máchou inspirovanou. Je tam samozřejmě police s různými vydáními Máje, ale kupodivu chybí to úplně první z roku 1836, které snad v Památníku národního písemnictví mají... Je tam i pár skromných ukázek českého výtvarného romantismu (Bedřich Havránek, Hugo Ullik, Amálie Mánesová) posbíraných po regionálních depozitářích, přičemž malíř českého pozdního klasicismu Ludvík Kohl je přejmenován v popisce na Khola.
A to je tak všechno. Návštěvník nenajde jediný předmět Máchou „dotýkaný“, jediný jeho rukopis, jediný předmět, který by mu patřil (jsou takové? to by možná právě návštěvníka zajímalo), není tam ale ani jeden originál jeho kreseb „hradů spatřených“, prostě nic, co by uspokojilo kulturně-voyerské sklony takto založeného návštěvníka.
Jistě to má nejspíš své důvody finanční a bezpečnostní: asi je obtížné zajistit v odlehlé lokalitě na konci Prahy ostrahu, jež by zabránila zmocnit se máchovských vzácností nočním lupičům či fanatickým máchovským vyznavačům, kteří by jistě za kus jím popsaného papíru dali cokoli. Otázka však je, kdy jindy těch několik relikvií tedy předvést a k čemu jinému než k občasnému předvedení kulturnímu lidu jsou. Ostatně i největší sběratel podobných předmětů, císař Karel IV., jednou za čas lidu ukázal své sbírky devocionálií, dokonce k tomu zřídil kapli na Dobytčím trhu, dnes Karlově náměstí.
Něco snad zachraňují „moderní“ prostředky, které do Liboce už také dorazily. Ze sluchátek je možné si poslechnout hlasy, které jen tak člověk neslyší: recitovat Nezvala jednu ze svých máchovských variací a nebo samotného F. X. Šaldu, jak třesoucím se hlasem přednáší o mááááchovském vhledu do nitra samého bytí... Audio doplňuje skromné video, ovšem bez zvuku: v případě ukázky filmových Cikánů z roku 1924 to lze pochopit, neboť jsou němí, u filmového týdeníku z května 1939, zachycujícího uložení Máchových ostatků na Vyšehradě, již méně. Právě ten komentář by přitom člověka dosti zajímal. Takto tam Hora, Halas a další jen tak otevírají pusy jak kapři. Přitom by asi stačilo mít o jedna sluchátka více.
Nejlepší je výhled z okna A aby byl popis úplný, pak je nutné zmínit zvláštní výtvarný prvek, textilie potištěné úryvky z veršů, vetknuté do jakýchsi truhlíků stojících uprostřed místnosti. Snad to má připomínat plachtoví či jiný romantický prvek. Dekorativní prvky jsou zbarveny do sytě růžové. Čím si Mácha zrovna tuto barvu zasloužil, jest otázka literárně-vědecká.
Upřímně řečeno, nejpřitažlivější jsou na výstavě pěkné pohledy z okna na oboru. Za výlet to stojí, ale to bez ohledu na Máchu. Je to škoda, protože v klasické české literární kultuře pravděpodobně těžko najdeme „výstavnější“ kus než právě Karla Hynka. Není snad jiný český klasik, jehož dílo i způsob života byly tak obrazné, tak vizuální a předmětné.
Lze tedy jen snít o máchovské výstavě, která by byla zároveň výstavou evropského romantismu, kde by nesmělé, ale přece jen existující české výtvarné umění bylo konfrontováno s díly německých (nesměl by chybět C. D. Friedrich), polských a jiných umělců, kde by byl představen český svět těch časů, jehož poměry byly nesrovnatelně chudší, zaostalejší a provinčnější, než ty velkých evropských národů, ale stejně se v nich zrodila postava tak temně zářící jako náš milovaný Mácha Karl Ignaz.
