130 let

Náš milý pocit ohrožení

Česko

Pokud jde o trend, pak tedy trend stoupající hladiny paranoického pocitu všeobecného ohrožení, který snižuje kvalitu života a ztěžuje fungování společnosti. Žijeme v nejvíce bezpečné společnosti, v jaké jsme kdy žili a v jaké patrně kdokoli kdykoli žil. Nemusím srovnávat se společnostmi předprůmyslové éry se svévolí vrchnosti, nepochopitelnými nemocemi a častou časnou smrtí jako nevypočitatelnou ranou osudu; nemusím srovnávat ani s demokratickými společnostmi před nástupem sociálního státu, kde nezaměstnanost znamenala bídu, nemoc katastrofu a penze živoření; o „jistotách“ v totalitních společnostech nemluvě.

Přesto si namlouváme, že žijeme ve „společnosti rizika“. Snad právě proto: je nám to v naší zlenivělé, poživačné a rapidně degenerující civilizaci náhradním zdrojem lechtivého pocitu thrillu, lepším než se nám dostává z thrillerů v telce. Proto si také kupujeme noviny. Ty nás o všeobecném ohrožení denně přesvědčují. Jak by si mohly všimnout nebezpečného trendu k paranoickému pocitu všeobecného ohrožení, když jsou samy jeho nositeli?

Zvláštním institucionálním výrazem této sociální paranoie je Úřad pro ochranu osobních údajů. Ti snad brzo zakážou i telefonní seznamy a vydávání Kdo je kdo v České republice. V telefonním seznamu jsme skoro všichni, v Kdo je kdo je pět tisíc osobností, prakticky všichni, kdo stojí za zneužití. Najdete tam, kde bydlím, kolik mám let, odhadem z mého postavení i výši mého příjmu, adresu, a dokonce jak se jmenuje moje žena, kolik mám synů a jak se jmenují tolik informací ke zneužití! Zneužití informací, to zní děsivě, jako zneužití nezletilé, jenom nějak nechápu, k čemu mohou, snad krom té reklamy, které stejně neuniknu, být ty informace zneužity.

Norbert Wiener, otec kybernetiky, říká, že jediná informace, kterou lze opravdu spolehlivě utajit, je informace, že nějaká informace existuje. Tuto informaci ten Úřad pro utajování informací utajit ze své podstaty nemůže: ochraňovat lze jen to, o čem se ví, že je.

Jeho škodlivá činnost, ba sama jeho existence je založena na tom, že postmoderní společnosti mají utopickou aspiraci na úplnou bezpečnost. Nabízejí ji voličům jako volební slib. Politici vědí, jaké jsou naše touhy. Lidé v nasycených společnostech chtějí nejen všechno a hned, ale chtějí to mít i jisté. Jak lidské! Je opravdu dojemné, jak se vzpíráme údělu, že slovo „život“ je synonymem slova „riziko“. Filozof Karl Jaspers poznamenal: „Svoboda je možná jen v riziku.“ Neznám jinou větu, kdy by na tak malém prostoru bylo tolik pravdy. Přesto považujeme za možné nárokovat policii, která nás všude ochrání, lékaře, kteří všechny nemoci vyléčí, školy, které naše děti všechno naučí a všechny smlouvy na dobu neurčitou, nevypověditelné.

Jenomže to je utopie.

Pokud jde o událost, unikl vám význam zásahu Úřadu pro ochranu osobních údajů, který nařídil zrušit databázi osobních údajů ve Státním ústavu pro kontrolu léčiv, a tak opět umožnil narkomanům předzásobit se surovinou na výrobu drogy.

O autorovi| IVO MOŽNÝ, sociolog

Autor:
  • Vybrali jsme pro Vás