Smrt blízkého je pro rodinné příslušníky nejnáročnější životní událostí. Pokud se ještě ke všemu jedná o nezletilé dítě, tíživost takové situace se podle odborníků násobí. „Je to těžká, traumatizující událost. Pokud zemře dítě, přidávají se navíc výčitky, proč jsme tomu nezabránili a proč já jsem tady zůstal,“ popisuje psycholožka Lenka Čadová, která se věnuje i rodinné terapii.
Každý se podle ní vyrovnává se smutkem po svém. „Ženy nejčastěji prožívají citovou paralýzu. Muži mají spíše tendenci říkat, že viníka zabijí, že se mu pomstí. Jde ale jen o nával emocí, který přejde. Když se pak s tím člověkem dostanou do kontaktu, tak už většinou ani nemají chuť mu ublížit,“ vysvětluje také.
Toto rozdělení reakcí podle pohlaví ale neplatí vždy. Dokazuje to přímo matka zavražděné holčičky. Když se ve středu našlo mrtvé tělo její dcery, napsala na sociální síť: „Ty z**de... ty chcípneš. Já tě vlastnoručně zabiju. Za to, že jsi ublížil mojí holčičce... Nikdy se nesmířím s tím, co se stalo. Děkuji všem za podporu, ale moje jediná holčička už se mi nikdy nevrátí.“ Podle Čadové ani u žen není takový projev nic netradičního. Podobné myšlenky u nich ale oproti mužům odeznívají rychleji.
Více čtěte v sobotních LN
