Na první pohled vypadá jako bezproblémový ideální kus pro letní příjemný večer. I když to tak jednoduché ve skutečnosti není, pokud si z něj režisér vybere jen kouzla lásky, která se tu objevuje v několika rovinách, navíc kořeněné osobitým vtipem, nic tak strašného se nestane.
Moderní erotická variace citů Inscenace režiséra L'ubo Pauloviče však kolísá mezi ambicí předvést jakousi moderní erotickou variaci citů a co nejefektnější podívanou. Už začátek totiž napovídá, že aténští smrtelníci jednají pod vlivem kouzel nebo jsou vlastně nadpřirozenými bytostmi manipulováni. Toto téma se však nijak inscenačně nerozvíjí, zůstává jen dějovým prvkem. Na indiferentní scéně Františka Liptáka, kterou trochu oživí jen barevné svícení, se tak rozehrává příběh dvou mileneckých dvojic, kterým Puk poplete vzájemné vztahy, aby je pak podle příkazu krále duchů Oberona posléze dovedl k happyendu. Milostných eskapád je zde ovšem víc, dokonce v pokleslé podobě předvádějí „láskyplný“ příběh i místní řemeslníci, aby se zavděčili panstvu při svatebním obřadu.
Paulovič zvolil pro mladé dvojice tón současné mládeže, včetně civilních, i když divadelně stylizovaných kostýmů, hudby a tance. Vtipné je ale jen obsazení Anikó Vargové do role Heleny, která svou robustností a mimořádnou energií dobře kontrastuje s misskovskou krásou Hermie Jany Valocké. Když se však obě dívky se zničující vehemencí rvou o milované muže, ztrácí razance a hubatost Vargové Heleny svou osobitost.
Ještě hůře je na tom svět nadpřirozených bytostí, které svými pohybovými kreacemi vyplňují inscenaci, a místo aby ji dynamizovaly, vypadají spíše jako nadbytečné vložky. Snad se tu dá pochválit alespoň to, že divák vidí chlapce, předmět sporu mezi Titánií a Oberonem, o němž vždycky pouze mluví. V tomto pojetí je ale Ivana Jirešová jako Titánie odsouzena jen k tomu, aby předvedla kultivovanost pohybu a dobrou dikci. Oldřich Vízner se alespoň mohl pokusit svého krále duchů Oberona charakterizovat jako trochu směšného samolibého machistu, který není prost lidských nectností. O nějakém vztahu těchto představitelů říše duchů se však vůbec nedá mluvit.
Svatojánská noc bez vtipu Podobně nezúčastněný je i skřeky se ohlašující Puk Táni Pauhofové, amorfní bytost lnoucí jen ke svému pánovi. Lidskými zmatky se baví, ale hlavně má tolik starostí se všemi skoky a pobíháním, že jí už na nic jiného čas nezbývá. O vládnoucí dvojici, Théseovi a Hippolitě, je zbytečné se zmiňovat, představují zde skutečně jen rámec. Překvapivé je, jak nudně vycházejí scény řemeslníků, které vždycky spolehlivě zaberou. Pokud je zde něco k smíchu, je to Shakespearův text, který se vždycky prosadí.
Paulovičův Sen noc svatojánské snad uspokojí ty, kdo od divadelního léta čekají jen příjemné počasí, neobvyklý historický prostor a hodně nenáročnou pohádku pro dospělé, kde se občas zablýskne duch nesmrtelného dramatika.
HODNOCENÍ LN ***** William Shakespeare: Sen noci svatojánské Překlad: Štefan Moravčík a Martin Hilský Režie: L'ubo Paulovič Scéna: František Lipták Kostýmy: Judita Sommerová Hudba: Michal Novinski Choreografie: Jaroslav Moravčík Shakespearovské letní slavnosti Premiéra: 27. července 2008
