Nyní vyšel v českém překladu.
* LN Co bylo prvotním impulsem k napsání Hvězdy moří?
Bylo to trochu odlišné než u předchozích románů, protože ty se odehrávají v současném Irsku... Jednou jsem v noci ležel a najednou jsem viděl obraz postavy, která se prochází v noci po palubě lodi. A tak jsem si začal psát poznámky a věty a pak vznikla velmi rychle první kapitola, stejně jako kostra celého příběhu. Protože za tím, že se tato postava jménem Pius Mulvey takhle prochází v noci po palubě, muselo něco být – je to kreatura, která je v noci vzhůru a ve dne spí, takže obsahovala určité tajemství. Víte, v posledních letech se Irsku ekonomicky velmi dařilo a na irských ulicích můžete potkat emigranty z Afriky, Asie či východní a střední Evropy. A tak zatímco dříve Irové svou zemi hojně opouštěli, teď je to poprvé, co naopak někdo přijíždí žít do Irska – deset procent současných obyvatel se narodilo mimo Irsko. Takže můj román o irské emigraci do Ameriky v polovině 19. století se vlastně dotýká také naší současnosti.
* LN Přestože váš román započal u představy, musel jste stejně nastudovat prameny k irskému hladomoru. Jak složité bylo propojit fikci s historií?
O hladomoru jsem načerpal plno věcí, je nutné, aby i v románu historická fakta seděla, protože vždy se najde šťoura, který pak řekne, že jste se mýlili. Je třeba k tomu přistupovat citlivě, aby se nestalo, že z krutého osudu hladovějících lidí uděláte thriller bez jakýchkoli skrupulí. V roce 2000 jsem vydal román Inishowen, který se odehrává ve stejnojmenném místě. A pak mi napsala paní, že na té a té straně popisuju, jak někdo jde po určité ulici, pak zahne doleva a dojde do té a té hospody. Přitom ale prý každý ví, že tam je hospoda, která se jmenuje jinak. A od té chvíle že pozbyla k mému románu důvěru.
* LN Jak si vysvětlujete to, že Irsko bylo v 19. století tak chudé, a dnes je ekonomický tygr?
Modlitby... Dlouho jsme se modlili a pak to přišlo... Ne, vážně, o tom se pořádají mnohé ekonomické semináře a odpověď není jednoznačná. Domnívám se, paradoxně, že jeden z důvodů je ten, že tehdy žilo v Irsku devět milionů lidí, pak přišel hladomor a emigrace a dnes nás jsou miliony čtyři. Před patnácti lety, když vzestup začal, vláda investovala do vzdělání a mladí lidé byli chudí, takže pilně studovali a pak tvrdě pracovali. Teď už tato doba končí, protože lidé jsou dost bohatí na to, aby vysedávali po hospodách. Bude zajímavé sledovat, jak se posune chování k emigrantům, které jsme kdysi vítali s otevřenou náručí, protože, ač s dobrým vzděláním, často vykonávají podřadnou a špatně placenou práci.
* LN Loď ve vašem románu pluje k americkým břehům. Jaký je váš vztah k Americe?
Když tam přijedu, připadám si jako Gulliver u Liliputů. Obdivuju jejich demokratické tradice, kulturu i spisovatele. Navštívil jsem všech třináct Dublinů, které v Americe jsou. Jednou jsem seděl v baru v Dublinu ve Virginii a barman se mě ptal, odkud jsem. Řekl jsem, že z Dublinu v Irsku. A on řekl: „Fakt? Tak to se ten tvůj Dublin jmenuje podle toho našeho?“ To jenom ukazuje, že Američané často nedohlédnou za hranice své země.
* LN Někdy se říká, že irští autoři jsou tak dobří proto, že píší jazykem svého větší souseda, kterého z historie nemají příliš v lásce. Co si o tom myslíte?
To se možná týkalo spisovatelů na začátku 20. století – jakýsi větší ohled k jazyku, větší nastraženost, a tak zatímco angličtí autoři se soustředili na příběh, ti irští spíše na způsob podání. Ale u mé generace už nic tak silného nevnímám, angličtina je naším přirozeným jazykem, od něhož necítíme odstup. Je ale pravda, že něco těžko uhlídatelného přetrvává. Vždycky když irský tým ve fotbale porazí anglický, tak mám radost, přestože jsem žil i v Londýně, má žena je Angličanka a můj syn je britským občanem. Když Man Bookerovu cenu získala irská autorka Anne Enrightová, nekřičelo se: „Enright, Enright!“, nýbrž „Ireland, Ireland!“.
* LN Začátek 20. století v Irsku je hodně vnímán skrze jeho literaturu, nyní jako by literaturu odsunuly rockové kapely. Je to jen obraz zkreslený mediální realitou?
Na začátku 70. let bylo Irsko z hlediska kultury vyčpělé. Pak přišli U2 a další, což bylo skvělé i pro jiná kulturní odvětví, protože si každý začal říkat: Sakra, to bych mohl dokázat totéž co U2?! Navíc výhodou irských hudebníků bylo, že americká hudba vychází z irských a skotských kořenů, takže vlastně z Ameriky tuto hudbu „jen“ přivezli zpět. Hudba a literatura se v Irsku prostupují. Moje sestra Sinéad byla ovlivněna dílem básníka Williama Butlera Yeatse. A Yeatsova poezie obsahuje silnou hudebnost a Joyce byl nadaný pěvec... Výrazný vliv pak měl i román Roddyho Doylea The Commitments z roku 1987, který pojednává o soulové kapele.
* LN Dá se říci, že vycházíte ze stejné kulturní tradice?
Patrně to máme v genech, protože další má sestra je pro změnu malířka. Nicméně Sinéad jako mnoho velkých umělců ve svých písních často hovoří o sobě samé a svých pocitech, zatímco já se snažím držet vlastní život mimo své romány.
* LN Česky vyšla i kniha Yeats je mrtev!, jíž jste byl editorem. Jak tento příběh více autorů vznikal?
To věru není dílo, které by mohlo dostat Pulitzerovu cenu... Šlo o charitativní projekt pro Amnesty International a byl to román na pokračování, na němž se podílelo patnáct autorů. Právě Roddy Doyle napsal krásnou první kapitolu, která nabízela mnoho cest k pokračování. Ovšem hned druhý autor nechal zabít čtyři ze šesti hlavních postav... Nejdříve jsem myslel, že napíšu až tu poslední kapitolu, ale nakonec jsem do toho musel vstoupit dříve, abych celý projekt zachránil. Museli jsme stanovit pravidla, že žádná z dalších hlavních postav nesmí být zabita, a naopak žádná nová postava nesmí přibýt. Protože to vypadalo, že každý se především snaží tomu dalšímu co nejvíce ztížit práci. Nicméně kniha přinesla hodně peněz, takže svůj účel splnila.
* LN Jakou má v současném Irsku roli náboženství?
Dnes už Irsko není rozdělené na katolíky a protestanty, ale na ty, kteří mají rádi BMW, a na ty, kteří mají rádi Mercedes Benz. Tak jako jsme dříve věřili v Panenku Marii, nyní věříme v sílu volva. Církev už ztratila vliv na politické události. Dnes se o církvi mluví nejčastěji tehdy, když vystupuje proti stupňujícímu se materialismu nebo když se odhalí nějaký pedofilní skandál.
* LN Evropa se sjednotila a Irsko je stále rozděleno, není to divné?
Nemyslím si, že by spojení Irska bylo na pořadu dne. Severní Irsko potřebuje tak padesát let klidu, aby se tamní poměry urovnaly. Nemám ale pocit, že dnešní mladé lidi by rozdělení Irska nějak pálilo. Na druhou stranu je pravda, že existují lidé, kteří se stále k našim tradicím silně vztahují, a v Severním Irsku je zas intenzivně přítomna tradice anglická. Avšak zatímco my jsme se už posunuli do jednadvacátého století, Severní Irsko se teprve nedávno přehouplo z devatenáctého století do toho dvacátého.
***
Joseph O'Connor Narodil se v roce 1963 v Dublinu. Pracoval jako novinář, žil v New Yorku a Londýně. Debutoval románem Cowboys and Indians (1991), který byl nominován na Whitbreadovu cenu, následovaly povídky True Believers a romány Desperadoes, The Salesman či Inishowen. Nejnovější kniha má název Redemption Falls (2007). Mladá fronta nyní vydala v překladu Marie Frydrychové román Hvězda moří (2002).
