Jmenuje se Sun a pochází z Čcheng-tu – hlavního města provincie S’-čchuan, kterou nedávno zpustošilo silné zemětřesení. V Pekingu je na výletě s celou rodinou, tedy i s prarodiči. „Jsem pyšná na to, co jsme dokázali. Peking je úplně jiný. Sice jsem tu poprvé v životě, ale hrozně se změnil. Nejvíce se mi líbí Národní stadion, obdivuji však i staré památky, zejména zrekonstruované Zakázané město. A pak si nemohu vynachválit metro, kde jezdí nové vlaky, všechno je čisté, stanice jsou moderní,“ svěřuje se 35letá žena.
Společně s rodinou se fotografují na lávce pro pěší přes hlavní komunikaci vedoucí kolem hlavního olympijského stadionu přezdívaného „Ptačí hnízdo“ a sousedního akvacentra známého jako „Vodní kostka“. To, že se obě nové architektonické chlouby čínské metropole ztrácejí ve smogu, jim nevadí.
Chlouby místo historie Údery sbíječek, které se v uplynulých letech staly neodmyslitelnou součástí každodenního ruchu v Pekingu a rozléhaly se prakticky po celém hlavním městě, pomalu utichly. Nejrychleji se měnící metropole na světě se chystala na nejvelkolepější olympijské hry v dějinách lidstva. Realizaci těchto plánů musely ustoupit a kvůli zlepšení životního prostředí musely být přerušeny i práce na stavbách.
Desetitisíce bezejmenných dělníků za sebou zanechaly artefakty navržené nejznámějšími světovými architekty. Ze samotných sportovišť k nim dále patří baseballové hřiště, basketbalová hala, krytý bazén či střelnice. Z ostatních staveb patří k nejobdivovanějším nová budova státní televize CCTV za 20 miliard korun. Stavba, kterou navrhli Rem Koolhaas z Nizozemska a německý architekt Ole Scheeren, bude sice dokončena až příští rok, už nyní ale patří k dominantám.
Pekingští organizátoři se chlubí i největším letištěm na světě. Nový terminál č. 3, který se stal hlavní vstupní branou do Číny, pohodlně „spolkne“ všech pět londýnských terminálů a ze vzduchu připomíná tradičního čídraka. S centrem metropole ho nského spojuje rychlodráha, která vás za přiměřenou sumu – v přepočtu 54 korun – pohodlně sveze do blízkosti Zakázaného města i tradičních chu-tchungů, symbolizujících hlavní město „říše středu“.
Chu-tchungy, staleté komplexy přízemních domků za vysokými zdmi, neodmyslitelně patří k Pekingu stejně jako třeba Zakázané město. V dobách císařství jich existovalo na tisíc, v první polovině 20. století pak přibývaly další. Dnes jich však zbývá něco přes tři sta. Ustoupit musely nové výstavbě, a to i kvůli olympijským hrám.
Nedávno se přesto zablýsklo na lepší časy. Boháči, zejména z Hongkongu, je začali skupovat a prakticky je nechali postavit od základu nové – přesně podle původních plánů a bez použití hřebíků. Úřady však další prodej chu-tchungů cizincům zakázaly, a tak do nich nyní často investují hlavně funkcionáři a novodobí čínští zbohatlíci. Cena se proto vyšplhala až na závratných 1,5 milionu juanů, tedy na zhruba 35 milionů korun. Za žádné peníze Demolice ostatních chu-tchungů ovšem pokračovala a snaha zlikvidovat i část zvanou Tung-s’ Pa-tchiao vyvolala poprask i mezi funkcionáři: „Stojí tu od 13. století, tedy z doby vlády dynastie Ming,“ tvrdili mnozí experti i obyvatelé domků. Přesto většina těch, co v těchto chu-tchunzích žila, byla nespokojena pouze s výší odškodného. Úřady totiž nabízely v přepočtu 17 tisíc korun za metr čtvereční, tedy hluboko pod tržní cenou. A podobné to bylo i v ostatních chu-tchunzích.
I tak ale stále existuje množství těch, co se odstěhovat nechtějí za žádnou cenu. „Rodiče se sem přistěhovali, když mi byl jeden rok, takže jsem zde prožil celý dosavadní život. Měl jsem spoustu kamarádů, se kterými jsme v chu-tchungu vyrostli a přátelíme se dodnes. Jako kluci jsme ale měli mnohem více místa na hraní. Vždy sedm osm rodin žilo okolo jednoho dvorku. V roce 1976 nás ale postihlo zemětřesení,“ vzpomíná 55letý pan Chung.
Spolu se svou ženou a synem žije v chu-tchungu zvaném „Tou-fu-čch’“, podle tofu, které se tu v minulosti ve velkém připravovalo. Současná podoba této čtvrti ale pochází z konce 70. let minulého století, kdy se více šetřilo místem, takže domky byly doslova směstnány na sebe. Pan Chung si však přesto nedokáže představit, že by se přestěhoval: „Za ta léta jsem si tu zvykl, líbí se mi tady. Nechtěl bych žít nikde jinde. Ty nové vysoké budovy mne vůbec nelákají.“
Většina obyvatel Pekingu je ovšem se současnou podobou metropole spokojená. Bez ohledu na to, že „zrekonstruované“ centrum u náměstí Nebeského klidu je bezduchou kopií původních historických domů a nenávratně zmizela i nejstarší pekingská opera Kuang-che.
Téměř dokonalý obraz „Ukažte mi tašky,“ vyzývali ještě v březnu policisté všechny, kteří mířili na centrální pekingské náměstí Nebeského klidu. Konalo se totiž výroční zasedání parlamentu a bezpečnost tisícovek delegátů z celé Číny měla nejvyšší prioritu. Kvůli ničím nerušenému průběhu museli z města zmizet žebráci, tuláci i „stěžovatelé“, kteří podle staleté tradice přicházejí do metropole se stížnostmi na lokální úředníky. Peking je jejich poslední šancí, jak dosáhnout spravedlnosti, i když zpravidla marnou. Policisté jich tehdy také na dva tisíce zatkli.
Krátce před zahájením olympiády byla situace přece jen trochu jiná. Na náměstí Nebeského klidu, kterému stále dominují mauzoleum Mao Ce-tunga i jeho portrét na vstupní bráně do Zakázaného města, se zpravidla svobodně pohybují reportéři z celého světa. Tedy v přesně vymezený čas. „Stěžovatelé“ byli z Pekingu vytlačeni, stejně tak i žebráci. Obrázek nadšených Číňanů byl dokonalý. Téměř.
***
Stále existuje množství těch, co se odstěhovat nechtějí za žádnou cenu
O autorovi| Robert Mikoláš, zpravodaj Českého rozhlasu v Číně
