Dnes jsem tu chtěl psát o pamětech Lubomíra Štrougala. Na počátku týdne jsem se proto vydal do největšího pražského knihkupectví na Václavském náměstí. „Už je nemáme,“ řekl mi zachmuřený prodavač nad monitorem počítače. „Měly by přijít, ale do Vánoc to asi nebude.“ Pomyslel jsem si něco o nepružných velkoobchodnících a rozhodl se knihu koupit ve střízlivějším knihkupectví v obchodním centru v Letňanech. „Ne, už nemáme,“ zpražila mě unaveně vypadající prodavačka. „Ale máme pobočku na Zličíně a tam snad ještě pár kousků mají.“ Rozumně jsem zvážil šanci, že by kniha na Zličíně vydržela ještě ty dvě hodiny, které bych tam jel, a rozhodl se, že zkusím štěstí spíše v centru.
V malém intelektuálním knihkupectví poblíž filozofické fakulty jsem skoro štamgast, ale tentokrát mě nenechali ani domluvit: „Nemáme. Měli jsme deset kousků, a ty byly hned pryč.“ Pochopil jsem, že budu muset svou nákupní strategii pořádně promyslet, a zapadl do nejbližší kavárny. Objednal si presso aminerálku a pohroužil se do vzpomínek na knižní čtvrtky. Co já se nastál front před Čapkovým knihkupectvím na Vinohradech! A jak lstivě jsem si musel počínat, abych se dostal ze školy! Ale nakonec nikomu nepřišlo divné, že každý druhý čtvrtek musím na vojenskou správu, jo vojáci, z těch měl tehdy každý vítr, a to ukradené razítko, pod které jsem se vždy podepsal jako plk. podpis nečitelný, vypadalo přece tak důvěryhodně. Když už jsem se mentálně tak přešaltoval, že jsem dostal chuť na broňu a turka do skleničky, napadl mě báječný plán. Ta kniha je podpultovka, musím proto prodavačům nabídnout také nějakou protislužbičku. Ale jaké zboží nebo služba je v prosinci 2009 tak nedostatkové, že by ho někdo mohl chtít směnit za Štrougalovy paměti? A hlavně, jakou věc bych mohl knihkupci nabídnout já, redaktor s ubohými konexemi? Nakonec mě cosi napadlo.
Prozíravě jsem zvolil jedno zapadlé knihkupectví, kde i teď před svátky postávalo jen pár lidí. „Máte prosím Štrougalovy paměti?“ Postarší prodavačka ani nevzhlédla od časopisu. „Bohužel, vyprodány.“ - „A, ehm, nemohla byste se prosím podívat, zda vám někde pod pultem třeba jedna nezbyla? Mám tady dva volňásky do Dejvického divadla, nemohu jít, třeba by vám přišly vhod.“ Náznak zájmu: „To zní zajímavě, ale opravdu jsou pryč.“ - „No, víte, ještě mám docela dobrou zubařku, mohl bych se přimluvit, aby vás vzala do kartotéky,“ vsadil jsem zoufale vše na poslední kartu. Spiklenecky se na mě podívala: „Tak víte, co? Stavte se tu zítra těsně před zavíračkou, něco se snad do té doby najde.“ Úspěch mě tak opil, že jsem si ani neuvědomil, že druhý den před zavíračkou už bude po mé uzávěrce.
Štrougalův nakladatel je první, který pochopil to, co výrobci aut, parfémů a limonád znají desetiletí. Neprodávají věc, ale pocity z ní. Prodávat paměti bývalého komunistického předsedy vlády a vrátit při tom nakupující v čase do dob jeho vlády je geniální marketingový tah. Doufám, že jediný rozhovor poskytne soudruh Štrougal stylově TASSu.
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor LN
