Premiéra Čapkovy hry R. U. R. proběhla 25. ledna 1921 v Národním divadle v Praze.
Za pár dní tedy oslavíme její devadesáté výročí.
Aroboti se dočkali své první monografie. Příběh R. U. R. je zdánlivě známý, ale spíš ho obestírají stereotypy. Nejasně si ho spojujeme s prehistorií sci-fi, víme, že slovo robot od malířského stojanu vymyslel Josef Čapek. Tím naše vědomosti často končí. Ostatně ani s premiérou R. U. R. to nebylo jednoznačné. Ještě před uvedením v Praze hru zinscenovali ochotníci v Hradci Králové. Když se tomu snažila Čapkova agentura zabránit, přišli Hradečáci s typicky českým řešením: protože výhružný dopis z Prahy nebyl doporučený, jeho doručení popřeli a první scénické provedení se tu v Městském Klicperově divadle uskutečnilo už 2. ledna.
Kniha Jany Horákové Robot jako robot přináší nejen analýzu Čapkovy hry, ale je plná podobných detailů. Přístup Horákové je navíc obohacen o její odborné zázemí: není klasickou teatroložkou, ale jejím oborem jsou interaktivní média a robotické umění.
Žijeme v civilizaci stroje R. U. R. dnes nepatří ke stálicím divadelního života. Nezbývá než si ji přečíst. Nezkušený čtenář divadelních her si nad textem není jistý, jestli má v rukou rozvláčný pokus o fantastiku, topornou moralitu, nebo komické dílo. R. U. R. přitom není jen fenoménem divadelním, ale souvisí s celkovým kulturním ovzduším industriální éry. Motivy strojové civilizace a rozpor mezi člověkem a technikou najdeme od filmu až po populární hudbu. Čapek jen rozvinul téma umělého člověka, časté v literatuře i výtvarném umění konce 19. a počátku 20. století. Mezi jeho předchůdce patřil E. T. A. Hoffmann nebo Tommaso Marinetti, mezi následovníky Oskar Schlemmer, Fritz Lang nebo třeba skupina Kraftwerk.
Sám Čapek napsal, že ho ke hře inspirovala cesta přeplněnou tramvají. Cestující na něj působili jako poslušné stroje. Umělý dělník pro něj nebyl sci-fimotivem, ale zajímal ho jeho morální a v neposlední řadě humoristický potenciál. Horáková R. U. R. charakterizuje jako komedii záměny, kdy humor vyrůstá z nejistoty, kdo z postav je člověk a kdo robot. Původní smysl díla podle ní neodpovídal častému hororovému provedení hry, klíčem k jejímu pochopení je humor a groteskní nadsázka.
V R. U. R. skutečně nepůsobí toporně jen roboti, ale i lidé. Dokážeme si představit, že pro diváky nemuselo být jednoduché je rozlišit. Odpovídaly tomu i kostýmy Josefa Čapka. Z pražské premiéry se dochovala jen jediná fotografie mužského robota. Podle Horákové je symbolické, že jde o nevýznamnou postavu Druhého robota. Vypadá civilně, nestrojově, asi jako voják nebo obsluha benzinové pumpy. Hra měla v Čechách úspěch. Hrála se několik let a i na reprízy se stály fronty. Horáková zprostředkovává dostupné domácí i světové ohlasy, které ale zdaleka nebyly jen pozitivní. Karel Teige považoval R. U. R. za esenci kýče a část světové kritiky hru vnímala jako povrchní. Spektakulární prvky byly zdůrazněny především v newyorské inscenaci roku 1922. O rok pozdější londýnské provedení vyvolalo i pokus o merchandising: prodej mechanické hračky robota. V domácím prostředí se ozvalo, že hrou Čapek kritizuje komunismus. Naopak sovětský spisovatel A. N. Tolstoj Čapkovu hru přepsal a roboty pojal jako ujařmený proletariát, spravedlivě se domáhající svých práv.
Divadlo jako stroj Z hlediska výpravy bylo nejpodstatnější uvedení v Berlíně v roce 1924. Revoluční scénické řešení navrhl architekt Frederick Kiesler. Jeviště proměnil v rytmicky se pohybující strojový mechanismus. Jeho součástí byla i filmová projekce a kabaretní optický trik s čočkami, s jejichž pomocí promítal půlmetrové postavy herců na jakousi obrazovku. R. U. R. ve své době oslovilo diváky nejen svým fantastickým námětem, ale hře se podařilo podchytit změny odstartované průmyslovou revolucí. Jde o klíčové dílo tematizující vztah člověka a stroje, související s dnešním robotickým uměním. Tuto rovinu však autorka jen naznačuje a zůstává v rovině historického výzkumu.
Jana Horáková píše poctivým stylem univerzitní disertace, z níž ostatně její kniha vychází. Odpovědně zpracovává dostupné prameny a jen váhavě se pouští do vlastních závěrů, natož aby se je pokoušela nějakým způsobem prodat. Kdyby Horáková připustila populárnější způsob psaní a kniha neměla graficky odrazující obálku, mohla by oslovit řadu čtenářů i mimo striktně akademické kruhy.
Jana Horáková: Robot jako robot
KPL, Praha 2010
