Rychloherec Bob Klepl

Ačkoli se herectvím živí čtvrt století, až teď, na prahu padesátky, se z něj stala hvězda. Donedávna neznámý oblastní herec naskočil na vlnu českých televizních seriálů a ta ho vynesla nahoru. Hraje skoro ve všech, ale také ve čtyřech pražských divadlech, točí filmy, vystupuje v televizním zábavném pořadu, pořádá loutková představení a propaguje střešní krytinu.

Theofil Amadeus Gottlieb Bohumil Klepl (49), řečený Bobadze Kleplšvili, si teď zkrátka místo krize muže středního věku užívá popularitu i peníze. Opravil dům za Prahou, pořídil si motorku, bicí i varhany. A na rozhovor přišel s papírovým pytlíkem, v němž měl průvodce po Madeiře, ostrově v Atlantském oceánu, kam letos jede na dovolenou. „Co mám s těma prachama dělat, ne? Jenom doufám, že tam nebudou žádní Češi,“ děsí se předem úkladů své nenadálé popularity.

Prý jste si koupil motorku. Klukovský sen?
V poslední době si furt plním sny. Ale taky jsem si koupil bicí, elektrickou kytaru a varhany. Budeme mít s dětmi rodinnou kapelu.

Je to hodně jiný pocit než v autě?
To rozhodně. Ale já už nejsem žádný závodník, nemyslete si, že jezdím sto dvacet. Jedu třicítkou, žiju na vesnici za Prahou, jsem tam teď atrakce. Děti za mnou šlapou na kole a křičí: „Klepl jede!“ Vypadám jak prďoch z Felliniho Amarcordu.

Co na to kamarádi, třeba Jan Kraus?
Že prý jsem se zbláznil. No ale Kraus má taky svoje úchylky. Ten si zase koupil traktor, co seká trávu, jezdí s ním po pozemku. Paráda.

Vrtá mi hlavou, proč vlastně nehrajete taky v Ordinaci v růžové zahradě, když máte jinak pokryté prakticky všechny televizní seriály?
No protože jsem to už asi nestihl, ne? To je teď fakt zvláštní fenomén Klepl. Herci s tím obvykle mají problémy. Když hrají v jiném seriálu na jiné televizi, tak je prostě vyrazí. No a já musel dokonce u několika seriálů prosit, abych byl upozaděn, vyloučen nebo i stažen, protože už toho mám tolik, že mě fakt klepne.

Čím si vysvětlujete, že je o vás na stará kolena takový zájem?
No tak především mě maminka nevodila od šesti let za režiséry, v té době jsem ještě honil koloběžku po Moskvě. Já si to dnes vysvětluju tak, že to mám za odměnu. Řadu let jsem byl na oblasti, dřel jak kůň, jezdil po zájezdech a nic z toho nebylo - ani sláva, ani peníze, žádný umělecký dopad to nemělo. A najednou, tak od mých čtyřiceti, se něco začalo dít. Já si to prostě zasloužím za ty prdele světa, kde jsem musel hrát třeba i před třema lidma. A fakt mě teď u starších kolegů překvapuje, když mi říkají: „Bohoušku, my vás vidíme všude. My se bojíme otevřít olejovky, aby na nás nevyjukl Klepl.“ Ale když se podívám na staré nomenklaturní televizní seriály a filmy, oni tam byli taky všude! A jestli bude překleplováno, nebude to moje vina. V Rodinných poutech jsem je ukecal, že mě upozadili, v Ulici, po mém velkém boji, mě v srpnu vyloučili. Ale musím pokračovat v rozjetých seriálech jako Místo nahoře, Dobrá čtvrť, Zdivočelá země, jsem taky v jednom zábavném pořadu. Letiště mě baví nejvíc. I když to původně měla být epizodní záležitost, moje role má číslo jedenáct.

Diváci si vás vyžádali?
Rychloseriály se vyvíjejí podle reakcí diváků a taky, jak si vás ta parta oblíbí. Najednou z třídenní role byla jedna z hlavních. A poprvé mi taky v seriálu dovolili takové „menšíkovské herectví“, tedy že si můžu trošku na dané téma říkat, co chci. Já to hraju s radostí a trošku schválně přeháním, protože realismu je v českých televizích dost.

Vy a Zuzana Norisová jim ale děláte z vážné věci crazy komedii.
Zuzana v tom jde nejdál. Jsou lidi, kteří to nesnášejí. Ale řada lidí mi teď zase říká, že mají přesně tak debilního šéfa. Já bych určitě hrál dobře soudruhy, ty nomenklaturní kádry, vždyť jsem žil v Moskvě! A právě ředitel Fila z Letiště je nomenklaturní kádr jak vyšitej. Já myslím, že přijde doba, kdy mě někdo osloví, abych hrál Chruščova. S Milošem Formanem to mám trochu domluvený, že jestli bude točit něco o Chručšovovi, tak ho můžu na celým světě hrát jedině já. Teď jsem si v Letišti při loučení se společností zkusmo udělal takovýho malýho Chruščova, aby se Miloš kouknul.

Kromě televizní komerce hrajete taky v divadlech Na zábradlí, Bez zábradlí, v Kalichu, vMalém Nosticově divadle... Proč tolik pracujete? Máte hypotéku na dům?
To se prostě tak seběhlo. Nedělám to kvůli penězům, dům mám opravený, spíš neumím odmítat. Jsem měkkej, mě každej ukecá. Taky bych rád učil na DAMU seriálové rychloherectví, protože to nikdo nedělá.

Rychloherectví? Co to je?
To máte denně čtyřicet padesát stránek, dvanáct třináct obrazů. Prakticky celou hru. A vy ji musíte od šesti od rána do šesti do večera zvládnout. Mám na to své metody. Základní princip je, že na text se kašle, musí se do toho vdechnout život a přemýšlet u toho. Víc vám neprozradím, to je moje know how.

Co dělá popularita s pánem v letech?
Kdybych byl mladší, asi bych si to víc užíval. Takhle je to víc nepříjemný než příjemný. U nás na vesnici je to dobrý, i když ze začátku mě zdravili „Nazdar, Bramac!“ nebo „Hele, Fila jde“. Ale v podstatě mě asi mají za svého, jsem u hasičů, u rybářů, můžu chodit v trenýrkách do hospody. Pro mě jsou chlapi v hospodě barometrem, jestli nejsem moc nafoukaný. Nepříjemné ale je, když jedu metrem a mládež se začne hihňat: „Hele, vole, ten kretén z televize...“ To si radši vystoupím nebo na ně vypláznu jazyk. Já to zažil i v Bulharsku. Stojím u moře v plavkách, kolem jde česká rodina a já slyším: „Hele, Jaruš, to je ten z Rodinných pout, pote sem!“ A začali se vedle mě fotit, jako bych byl ze sádry.

Charakterizoval jste se v jednom dotazníku: „Zmatek, oheň, smích, křeč a smutek.“ To vám slina přinesla na jazyk, nebo si to vážně myslíte?
Já měl kdysi vztah s astroložkou a to jsou v podstatě charakteristické rysy mé povahy. Zmatek a oheň, to je Mars. A smutek, ten mají všichni klauni, co šaškujou celý den. Znají to mé děti, když přijde Klepl domů a je vypuštěnej. Žádná zábava.

Co vám z toho pomůže?
Kvartálně alkohol. Já mám občas takový ramadány, to vyčistí hlavu. A pak zahrádka, kytky, keře, stromy. Mám to asi po otci, je velkej zahrádkář a dědeček z české strany byl sadař.

Máte taky ale zpola arménskou krev. Projevuje se to na vás nějak?
Kamarádi říkají: Klepl si hraje na to, co zrovna potřebuje. Takže jsem měl období arménský, pak zase gruzínský, protože maminka žila v Gruzii, a teď prožívám období český. Maminka je Arménka, táta je z Čech, zMlázovic. V poslední době cítím, že jdu víc do táty. Na Arménii jsem ale hrdý, oni zažili genocidu srovnatelnou s Židy, jen o tom tady nikdo nic neví. Je to zemička veliká jak Morava, která kdysi ovládala celé velké území Perské říše.

Máte rád vtipy ala Rádio Jerevan?
Mám a chystám s tím velký projekt. Chci udělat internetovou televizi, kde budou zprávy ve stylu Rádia Jerevan, Kleplovy rodinné zprávy.

Na prázdniny jste jezdíval k babičce do Gruzie. Mimochodem - jak to mají Gruzínci se Stalinem? Stydí se za něj, nebo jsou na něj hrdí?
Oni ho nezatratili, jsou na něj pořád hrdí. Zvlášť na vesnicích, mimo hlavní město, oni to berou tak, že byl vládcem obrovského Sovětského svazu. Na vlastní oči jsem viděl, jak mají na autech fotku Stalina a jeho syna, kterého nevyměnil s Němci, jako relikvii. A říct tam o Stalinovi něco špatnýho, to bych si teda netroufl. Ještě když jsem jezdíval s babičkou k moři, do obyčejných vesniček, tak mě, šestnáctiletýho kluka, Gruzíni často zvali ke stolu. Pilo se víno a vždy jsme museli pít za továrišča Stálina. Načež babička řekla: „Stalin chuj!“ A bylo hrobové ticho. Pak ten nejtlustší Gruzín řekl, že jen díky tomu, že tam má vnuka z Čechoslavákii, ji nezabije. To byla od babičky velká odvaha, něco takového říkat, i když na to měla právo. Její první muž byl architekt a přišel o život při stalinských čistkách.

Narodil jste se v Moskvě. Byl jste občanem Sovětského svazu?
Ano, dokonce až do roku ’68, protože tátovi se nedařilo vyvázat mě, každého kluka brali jako potenciálního sovětského vojáka. Mámu vyvázali, i když z ní skoro udělali kurvu, protože podle nich zradila Sovětský svaz. Až v 68., to mi bylo deset, se podařilo udělat mě československým občanem. A teprve po revoluci jsem dostal rodný list. Dokonce hrozilo, že budu dělat zkoušku z češtiny. Já už hrál asi čtyři roky na Zábradlí a na pražském magistrátu mě chtěli zkoušet z češtiny!

Sověti byli za totality oficiálně náš vzor, ale ve skutečnosti je lidé nenáviděli. Styděl jste se tenkrát za to, že jste tak trochu Rus?
Styděl jsem se strašně, občas jsem se dokonce bál chodit do školy. A byli i kantoři, kteří se mě před celou třídou ptali, kde jsem se narodil. Já lhal, že v Pardubicích. A oni na to: „Lžete! Narodil jste se v Moskvě.“ Bylo to nepříjemný, spolužáci na mě někdy řvali: „Rusáku!“ A když přijela babička z Gruzie, mluvila rusky a já s ní musel jet v trolejbusu, propadal jsem se hanbou.

Jak dlouho jste vlastně žil v Moskvě?
Já se tam narodil, pak jsme do mých šesti let žili v Pardubicích, no a potom otec vzal práci na RVHP v Moskvě, to byl velký kariérový zdvih. Žili jsme vMoskvě až do roku ’69, měli jsme auto, bydleli jsme na ambasádě, kde se v těch příšerných přečančaných sálech pořádaly četné dýchánky. Jezdili tam tehdy ty Heleny Vondráčkové a Matuškové, hokejisté jako Nedomanský a Karel Gott jim tam zpíval. Zkrátka soudruzi se veselili. Taky když jsem vešel po x letech v Moskvě na českou ambasádu, kde jsem chodil do školy, tak jsem řekl: Jó, tady pamatuju Vondráčkovou i Matušku. A velvyslanec Dobrovský vstal: „Kdo to je?“ - „To je přece Klepl, jeho otec inženýr Klepl tady za totáče pracoval.“

Co si nejvíc pamatujete z moskevského dětství?
Řeknu to hnusně: ty prochcaný moskevský dvorky. Když jsme tam hostovali s Divadlem Na zábradlí, udělal jsem pro kolegy speciální exkurzi a dojímal se fakt k slzám. Ty příšerný dvorky, to je moje mládí.

Jak maminku vlastně přijali Češi, když si ji otec přivezl z Moskvy?
Bylo to pro ni, ještě s malým Bohouškem na ruce, těžké. Táta tady měl na vsi připravenou nevěstu, byl z rolnické rodiny. Neuměla dobře česky. Doteď „mluvi tróšyčku s přyzvúkem“. Ona je vystudovaná letecká navigátorka, pak se přeškolila na počítače. Učila mladé české inženýry pracovat s prvním počítačem Minsk, který zabíral dvě místnosti. Byla krásná, měla tu mnoho ctitelů. Ale to jsem se dozvěděl později, stejně jako jiné věci. Například jsem se sešel s devadesátipětiletou profesorkou Neumann, která kdysi mámu učila na vysoké škole v Moskvě. Řekla mi, že maminka, aby získala mého tatínka, který v Moskvě taky studoval, omdlívala ve škole před tabulí. Otec byl tenkrát krásnej, takovej oldshatterhandovskej typ, samozřejmě vyskočil a křísil ji. Ale ona to musela nahrát tak, aby ji křísil zrovna on a ne jinej Čech, nebo třeba taky nějaký Kubánec.

Rodiče vám říkali Bobe?
Nikdy. To vymyslela Jarka Kretschmerová. Máma mi říkala Bogoušku nebo Bagulja. (vyslovuje dokonale rusky) Byla to taková ruská spatlanina. Na gymnáziu mi říkali Bóžo a tety z české strany zase Milečku, to jsem úplně nesnášel. Vynález Járy Kretschmerový taky je Bobadze Kleplšvili, to znělo dobře. Bývalá žena mi říkala Bobane. Ale správně je Bob od Robert a já jsem Bohumil. Bohumil Theofil Amadeus nebo taky Gottlieb - to je totéž.

Zajímáte se o politiku?
Zajímám, ale tak jako pivně. Vlastně do toho nevidím.

Ptám se proto, že svého času jste exceloval v trojroli českých premiérů Miloše Zemana, Vladimíra Špidly a Jiřího Paroubka v trilogii Ivy Klestilové Má vlast.
Vždyť jsem vám říkal, že já ty nomenklaturní kádry prostě umím.

Kdo z premiérů vám dal nejvíc práce?
Paroubek, ten byl hodně těžký. Miloš Zeman se napodobuje dobře, to umí každej, nakloní se hlava a začne se mluvit hlubokým hlasem. Pana Špidlu jsem charakterizoval během v trenýrkách. Ale pan Paroubek mi dal fakt zabrat. To nebyla legrace učit se jeho rétoriku. Ale že bych ho úplně imitoval, to zase ne. Byla to vlastně spíš taková studentská recese, kde dostali na frak všichni, od soudruhů z ODS až po soudruhy z ČSSD. Nevyjímaje pana prezidenta.

Byl někdo z politiků na představení?
Nebyl. Jen pan Gross vzkázal, že se nebojí, že si klidně sedne do první řady, ale že by nás nechtěl rozhodit. Pan Gross byl mě teda nerozhodil. Mě by rozhodil za totáče Brežněv. To bych se teda bál. Ale Standy Grosse? Vlastně tohle představení ukázalo kousek té demokracie, za totáče bychom tutově už všichni seděli. Teď se ovšem zase vytáčím, když jdou náckové po Národní třídě a policajti je chrání. Viděla jste to někdy na vlastní oči? V takové chvíli jsem anarchista a házel bych kostky.

Byl jste někdy v nějaké straně?
Na rozdíl od mého otce, který byl velký komunista, nikdy. Ale taky nemám moc rád, když jsme najednou všichni to véčko. (ukazuje prsty do V) Já jednou vyprávěl panu prezidentu Havlovi takovou vzpomínku: On přišel za totáče do Divadla v Řeznické, kde jsme hráli skrytě jeho text. Byla tam řada našich významných mladých umělců. Seděl nahoře u baru a vzkázal, že nás zve na panáka. A teď my seděli dole v tý šatničce. „Já tam nejdu, hele. Já pudu s Havlem na panáka a mám po ptákách, ne?“ takhle trapně jsme se dohadovali. Vstala Zuzana Bydžovská a řekla: „Já jdu.“ A nic se nestalo. Jen šla a dala si s Havlem panáka.

Kdy jste byl opravdu šťastný?
Když jsme začali na Střeleckém ostrově v 85. roce dělat Divadelní pouť. Holubka byla rodina Váňova, bratři Formani byli její kluci. Tam jsem taky založil Kleplovo rodinné loutkové divadlo, se kterým jsem pak, spolu s kluky Formanovými, sjezdil kus světa. My vyjeli dokonce už za totáče do Ameriky, do Mexika.

Ano, slyšela jsem, že vMexiku napsali, že Skupa, Trnka a Klepl jsou skvosty českého loutkářství...
Oni chudáci nevěděli, která bije, potřebovali mě zařadit. Bratři Formani byli díky tátovi jasní, ale co Klepl? Tak si něco našli v encyklopedii a fakt napsali, že tradice českého loutkového divadla je Skupa, Trnka, Klepl. Mě to bavilo, i když jsem vlastně nikdy nebyl loutkář. Moje první žena je loutkářka a já jí koupil jako svatební dar Alšovo loutkové divadlo. Leželo doma, tak jsem s tím začal dělat všelijaký blbosti. Hrál jsem třeba Márquezovu Kroniku ohlášené smrti, za šest minut to bylo hotovo. Macbetha, Revizora. Hamleta jsem zvlád’ za pět minut, byla to nejrychlejší dramata na světě. Dával jsem ho dokonce před opravdovým Hamletem, v němž hrál David Prachař. Prostě nejdřív vylezl Klepl, zahrát to loutkově, aby bylo jasný, o co jde, a pak se chlapci pustili do avantgardy. Ale nebojte se, bylo tam úplně všechno. To je praxe, které jsem dosáhl vysokorychlostním herectvím.

V Americe jste prý nějaký čas bydlel u Miloše Formana.
No to jsem musel. Přistáli jsme tehdy na Kennedyho letišti v New Yorku a kluci Formanovi řekli: „Tak zejtra ve tři na Times Square.“ A já: „Vy jste se zbláznili! Kdybyste řekli vMoskvě na Rudým náměstí, tak to vím kam. Ale tady se ztratím a umřu.“ Bráchové se na sebe podívali: „Nevemem starouše k tátovi?“ Tak jsem měl tu čest pár dnů bydlet u Miloše. Vytahuju se tím doteďka, ale zároveň mi to bylo nepříjemný, protože jsem narušoval jeho soukromí. Ale vydržel to, dokonce nás vzal na večeři a do kina.

Na čem jste byli?
Na Brutální Nikitě. Jeho zajímala ta herečka, bylo to někdy v roce ’91, ’92. My byli v Americe dvakrát, poprvé v rámci festivalu přes Pragokoncert, podruhé ale už na vlastní triko. Všechno jsme si museli zařizovat sami a vydělat si na to. Hráli jsme v New Yorku na ulici, v Central Parku. Já měl krátký anglický verzičky těch svých loutkových her, mrskal jsem to desetkrát za hodinu a těmi Turbohamlety vydělával hodně, kdežto kluci dávali velké představení Černošského pánaboha a za hodinu to zahráli jednou. Jenže prachy se bohužel musely skládat dohromady. Já byl taky potom poslán v Mexiku do miliardářské rodiny k jedné slečně, která měla osmnácté narozeniny. Jak ve středověku, odvezli mě na zámek, vypadal jak Hluboká, a já tam hrál pro potěšení zlaté mládeže. Zkrátka si zaplatili toho komedianta z Česka.

A na noc vás šoupli za městskou bránu?
Na noc mě naložili do taxíku a odvezli do Quatro Caminos, tam jsme bydleli. Já měl v Mexiku dokonce polomilostný vztah s náměstkyní ministra kultury Suzan Rodriquez Torres. A Suzan Rodriquez Torres mě namalovala v životní velikosti, jmenovalo se to Bob Blue, protože jsem byl celý v modrém. Dodnes někde v Mexiku visím. Když pak zemřela, její dcery mi poslaly kopii toho obrázku.

Když jste bydlel u Miloše Formana, nedělal jste si naději, že vás obsadí do svého filmu?
Já se ho zkusmo ptal, jestli by nebyla prácička, a on řekl: „Pro tebe, Klepl, nikdy!“ Teď v Praze režíroval Dobře placenou procházku, pozval mě na oslavu svých narozenin, kde se mi podařilo v opilosti urazit pana ministra zahraničí. Tímto bych se mu chtěl omluvit.

Vy ho nemáte rád? Co jste mu to řekl?
No to nemůžu opakovat, bylo to nechutný. Já si to vlastně ani moc nepamatuju. Ale kníže praštilo vidličkou a nožem a normálně odešlo. Přiletěl z Japonska chudák unavenej a já po něm přes celej stůl vyjel! Přitom si ho vážím, vůbec nevím, co se to stalo. Honza Kraus tvrdí, že to bylo moje nezvládnutí celebrit. A víte, co druhý den vyšlo v bulváru? Fotili to jen přes sklo a do kroužku dali hlavu Ládi Potměšila, co hraje v Ordinaci v růžové zahradě. Takže můžu být v klidu, já tam vlastně nebyl! No ale právě na tomhle podařeným večírku jsem se zase pana Formana ptal, nebyla-li by prácička. Za pár dní mi poslal fotku, jak jsme spolu na té oslavě, a azbukou na ni napsal: „Da zdravstvujet iskusstvo!“ Z toho soudím, že prácička zase nebude.