Komentátoři jej podrobili kritice za to, že se snaží sejmout ze sebe a svého předchůdce Alana Greenspana díl viny za krizi a označili jeho postoj za účelový, ale i politicky neprozíravý. Bernanke se totiž u Senátu uchází o potvrzení do druhého funkčního období v čele Fedu, avšak postoj řady senátorů vůči němu není příliš příznivý.
Bernanke na začátku roku v projevu k Americké ekonomické asociaci prohlásil, že nízké úroky z první části desetiletí za boom a následný krach trhu realit nemohly a že nejlepší obranou proti těmto bublinám je regulace.
Odpovídal tím na kritiku ekonomů, kteří upozorňovali na značný podíl měnové politiky na vzniku realitní a úvěrové „bubliny“.
Anketa listu The Wall Street Journal zjistila, že většina ekonomů s Bernankem ohledně podílu nízkých úroků na krizi nesouhlasí. Na otázku, zda „přehnaně uvolněná politika Fedu v první polovině tohoto desetiletí přispěla k vytvoření bubliny cen domů“, odpověděly kladně dvě třetiny ekonomů, z toho skoro 80 procent z firemní sféry.
Otázka vlivu měnové politiky na vznik investičních bublin není jen akademickou záležitostí. Centrální banky se snaží pochopit, jak ke krizi došlo, aby se příště neopakovala. Pozorovatelé, například nedávné číslo týdeníku The Economist, již také poukazují na nebezpečí vzniku bublin nadhodnocených cen investičních aktiv v důsledku nynějšího dlouhého období téměř nulových úroků a bezprecedentního zadlužování vlád.
Po poslední recesi, která skončila v roce 2001, Fed podle kritiků udržoval úrokové sazby dlouho příliš nízko. Tato strategie podnítila globální hon za vyššími investičními výnosy, hnala miliony lidí do nákupů nemovitostí, hypoteční agenty do horečných prodejů hypoték a bankéře do rizikových investic.
Fed snížil mezi lety 2001 a 2003 základní úrok ze 6,5 procenta na tehdejší historické minimum jednoho procenta. Podle zápisů Fedu to byl tehdy právě Bernanke, kdo z členů měnového výboru snižování úroků velmi silně prosazoval. Fed se v té době, kdy ekonomika byla po recesi a teroristických útocích ze září 2001 ještě relativně slabá, obával zejména rizika deflace, což byl ovšem ze zpětného pohledu falešný poplach.
„Základním problémem bylo to, že úrokové sazby se v minulých letech zvyšovaly příliš pomalu,“ řekl ekonom Michiganské univerzity Miles Kimball.
Ekonomové si ovšem nemyslí, že nízké úroky byly jedinou či nejdůležitější příčinou realitní bubliny. Do dlouhého seznamu viníků patří podle Allena Sinaie z firmy Decision Economics „nízké úrokové sazby, finanční inovace, laxní regulace a spekulativní euforie“.
Většina dotázaných ekonomů, téměř tři čtvrtiny, s Bernankem souhlasí v tom, že nejúčinnějším nástrojem k zastavení vzniklé bubliny by byla cílená regulace. To ovšem předpokládá, že si klíčové regulační orgány něčeho všimnou, což se v případě Fedu nestalo. Jak připomíná komentátor The New York Times David Leonhardt, v roce 2004 Greenspan řekl, že růst cen domů „není takový, aby vyvolával větší obavy“. O rok později Bernanke prohlašoval, že realitní bublina je „velmi nepravděpodobná“, a tehdejší růst cen domů o 25 procent označoval za „odraz silné ekonomiky“. A ještě v květnu 2007, už po vypuknutí krize podstandardních „subprime“ hypoték, Bernanke v čele Fedu konstatoval, že „Fed nečeká, že by se potíže subprime trhu větší měrou přelily do zbytku ekonomiky“.
Komentátorka Bloombergu Caroline Baumová se ptá, co se může stát, jestliže budou úvěry zadarmo a peníze půjdou tam, kde mohou jít ceny podle všeobecného mínění (včetně mínění Fedu) pouze nahoru. Domnívá se, že úlohu měnové politiky při prevenci růstu cen nelze nahradit regulací. „Žádná regulace na světě nedokáže zastavit sílu téměř nulových úroků.“
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Čechy
