Podobně jako holokaust, nejničivější genocida dějin, střeží své symboly v přeživších, kteří o něm vydali zprávu, má takové symboly i polpotovská genocida v Kambodži, režim Rudých Khmerů. Nejznámější z nich, novinář a autor výrazu „vražedná pole“ Dith Pran, zemřel v neděli 30. března v americkém New Jersey ve věku pětašedesáti let na rakovinu slinivky.
Ta zpráva si zaslouží pozornost přinejmenším stejnou, s jakou se v roce 1984 setkal oscarový snímek Vražedná pole (The Killing Fields). Nejenom proto, že životní příběh Ditha Prana scénář tohoto filmu inspiroval. Nejenom proto, že ústřední - též oscarovou - postavu sehrál neherec Haing Ngor, původně lékař a sám přeživší mašinerii Rudých Khmerů. Hlavně však proto, že na rozdíl od strůjců holokaustu se pachatelé kambodžské genocidy nedočkali spravedlnosti a Dith Pran satisfakce.
Když Pol Pot byl přítelem Lidé, kteří přežili holokaust a podali o něm zprávu, tvoří plejádu zvučných jmen. Najdeme mezi nimi nobelisty, osobnosti s kontakty na „mocné tohoto světa“, prostě ty, kteří se úspěšně starají, aby svět ani po desítkách let neztrácel ostražitost vůči zlu. Osud Ditha Prana ale připomíná spíše syrový příběh slovenských Židů Rudolfa Vrby a Alfreda Wetzlera.
Tito dva muži uprchli 7. dubna 1944 z Osvětimi. Došli do Žiliny, tam sepsali zprávu o tom, co se v Osvětimi odehrává, a dokument se podařilo dopravit Spojencům. V červnu 1944 měly zprávu v rukou úřady Velké Británie, USA i Vatikánu, odvysílalo ji BBC, ale v praxi se nic zásadního nedělo. Osvětim nebyla bombardována a právě zahájené transporty maďarských Židů nerušeně zásobovaly plynové komory. Vrba s Wetzlerem si až do smrti mysleli, že někde ve válečné byrokracii se stala chyba, nicméně na samotné nacisty začal hned po válce hon.
Dith Pran uprchl v říjnu 1979 z Kambodže. Měl za sebou čtyři roky otročení Rudým Khmerům, strachu o život i každodenního pozorování genocidní mašinerie (slovy „vražedná pole“ označoval zbytky koster a lidských těl ubitých polpotovci na rýžovištích), ale i měsíce útěku před vojsky komunistického Vietnamu, který Kambodžu od zrůdného režimu bez jemnocitu osvobozoval. Když se Dith Pran v roce 1980 dostal do Ameriky a svou zprávou poskytl scénář pro burcující film, mohl pak jen nevěřícně zírat, jak doma poražení polpotovci zaujímají až do devadesátých let - s podporou USA a Číny -křeslo vyhrazené pro Kambodžu v newyorské centrále OSN. Musel se cítit zhruba tak, jako by Rudolf Vrba potkával v OSN Heinricha Himmlera.
Máš brýle, máš smůlu Tohle je ilustrace hnusu studené války, který fungoval podle zásady „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Je Vietnam můj nepřítel? Je. Je zároveň nepřítelem Rudých Khmerů? Je. Pak musí být Rudí Khmeři mými přáteli. Podle té železné logiky podpořil Washington formální nárok polpotovců. Dith Pran je tedy pro nás důležitý už proto, že tuhle studenoválečnou zvrácenost ozřejmuje. Slýcháme-li od KSČM nebo části ČSSD řeči o tom, že případná americko-ruská domluva o radaru v Brdech je návrat do studené války, zapomeňme na ně a podívejme se raději na Vražedná pole.
Lidé jako Dith Pran a Haing Ngor vědí, o čem mluví, neboť patří k hrstce přeživších peklo. V dubnu 1975, za pádu Phnompenhu do rukou polpotovců, Dith působil jako asistent a tlumočník Sydneyho Schanberga, reportéra listu New York Times (za reportáže z Kambodže dostal Pulitzerovu cenu). Zatímco Schanberg se zachránil jako ostatní cizinci na francouzské ambasádě, odkud byl evakuován do USA, Dith byl coby Kambodžan vydán novému režimu.
O Rudých Khmerech bylo tehdy známo mnohem méně než o nacistech v roce 1933. Svět se o nich dozvěděl svérázným způsobem - pomocí špionážních družic zjistil, že Kambodža prostě zhasla. Ano, polpotovci zrušili vše, i peníze a čas, a městské obyvatelstvo vyhnali do venkovských komun. „Starý lid“, jak říkali těm, kdo byli „nakaženi“ tradicemi, byli určeni k otrocké práci, nebo prostě k likvidaci. A k zařazení mezi „starý lid“ stačilo pouze to, že dotyčný třeba nosil brýle.
O moc více nevěděli ani sami Kambodžané, vždyť Rudí Khmerové, spolek podivných intelektuálů nakažených evropským komunismem na evropských univerzitách, vystupoval pouze jako Angka (Organizace). Už proto jsou tolik cenná svědectví těch mála, co přežili. Dith Pran a Haing Ngor měli v tomto smyslu velké štěstí.
Jak přežít v New Yorku Dith se v říjnu 1979 z uprchlického tábora v Thajsku spojil se Schanbergem, který jeho zachránění považoval za zázrak a dostal ho do USA. Dith získal místo fotografa pro New York Times a k tamním redakčním historkám patří jeho první kroky ve svobodném světě. Během večerní služby byl Dith okraden o veškerou fotovýbavu, takže člověka, který přežil čtyři roky „vražedných polí“ v Kambodži, museli učit, jak přežít v New Yorku.
Dith Pran v USA strávil dvacet osm let. O deset let přežil i samotného Pol Pota, na jehož skon reagoval stručně: „Židovské hledání spravedlnosti neskončilo smrtí Hitlera a kambodžské hledání spravedlnosti nekončí smrtí Pol Pota.“
***
Dith Pran
Narodil se 27. září 1942 v Kambodži. V roce 1975 jako novinář sledoval převzetí moci Rudými Khmery. Po čtyřech letech v pracovních táborech uprchl do Thajska a USA (na snímku z roku 1980 v New Yorku). V roce 1984 byl podle jeho příběhu natočen film Vražedná pole. 30. března 2008 zemřel na rakovinu.
O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN
