Je ale pravda, že nic není věčné. Již před několika lety se psalo o tom, že zabíjení zvěře na lovu, tehdy docela běžné (tady to odnese liška a káně) není úplně korektním jevem do našich jemnocitných časů. Rovněž není zdaleka jisté, zda mladá generace, zvyklá už dávno na různé druhy hygienického topení, má zkušenost s popelem; o religiózním rozměru popelu („popel jsi a popel budeš“) se netřeba vůbec zmiňovat. To se zdá již dnešní době bližší nedávná interpretace novináře Miloše Čermáka, že onen zhýčkaný princ bude možná gay, neboť se skutečně tak chová.
Fenomenální úspěch Tří oříšků pro popelku spočívá na několika příznivých okolnostech.
Za prvé je to pohádka opravdu pěkná, srozumitelná a přímočará. Zásluhu na tom vedle Boženy Němcové má především scénář Františka Pavlíčka, což však bylo až do roku 1989 polotajné, neb dramatik byl po roce 1968 v nemilosti. Jeho příběh pracuje spíše s účinky poetickými než magickými. K dosažení cíle je sice zapotřebí jistých kouzel, ale ta jsou v podstatě jednoduchá. Vlastně jde jen o to, jak do ořechu složit lovecké, plesové a svatební šaty. Nadpřirozený svět tu zastupují tři antropomorfizovaní představitelé zvířecí říše, kůň, sova a holubi, kteří komunikují pouze se samotnou Popelkou a děj umožňují a posunují, ale sami do něj nevstupují. Důležitější než magie, čáry a triky je „archetypální“ touha outsidera, nemajetného děvčete, po společenském vzestupu, což je základem červené knihovny, ale i děl klasických. Druhým důvodem, jenž splývá s prvním, je, že v ateizované společnosti, jako je česká, zčásti slovenská, ale i východoněmecká – pro kterou jsou Drei Haselnusse fur Aschebrodel stejnou vánoční nezbytností – představují takovéto pohádky náhradní, řekněme infantilní formu religiozity. Při této příležitosti je třeba zmínit „německý prvek“ v údajně typicky české pohádce. Ten je nezanedbatelný, ale tak ústrojný, že jej akceptuje bez protestů i český šovinista, pokud na něj tedy přijde. Saský zámek Moritzburg, podobně jako typicky východoněmecké plavé řídké kníry pod nosy tanečníků ústrojně vplynou přirozeně do české pohádkové krajiny. Dalo by se snad říci, že co dali Sasové (Karl May) Čechům v podobě Vinnetoua, to my jsem jim vrátili Popelkou.
A třetím nepominutelným důvodem je, že právě tehdy byla k dispozici Libuše Šafránková, protože hezčí a roztomilejší „princezna“ (jak známo, ona princeznou právě nebyla) se už nevyskytla. K tomu není co dodat, to se obecně uznává.
