Jak si představujete správného učitele, zeptala se reportérka a obrátila mikrofon proti mně. „Má to být štramák, pěkně oblečený, štíhlý, trochu sportovec, vzdělaný a vtipný, aby uměl odpovědět, i když nic neví...,“ pravil jsem. Bylo to na chodbě Reduty v Uherském Hradišti, kde mělo za chvíli začít vyznamenávání učitelů.
Já jsem si pozvání k této slavnosti zavinil tím, že jsem tu na den svatého Blažeje (LN 2. 3.) psal o učitelích. Že by vedle Komenského potřebovali ještě odborného svatého, který by se jich dokázal zastat tu na zemi, a ne až v nebi. Neboť jsou nejen málo placeni, ale vůbec málo ctěni a pěstováni. Krom úřadů nikdo si jich nevšímá, nejsou veřejně uznávaní jako hokejisté, nevystupují v televizi jako herci a zlodějové. Nato jsem dostal z městského úřadu zmíněného Hradiště dopis, že oni si učitelů váží, vyznamenávají je, a ať se přijedu podívat.
Bylo jich, učitelů i učitelek, třináct. Byli mezi nimi i takoví, jaké jsem měl na mysli, nebo jináč sympatičtí. Byli to učitelé základních a středních škol: mladí, prostřední, staří. O každém se řeklo, čím si vyznamenání zasluhuje. Základní umělecká škola se tam představila početným smyčcovým orchestrem: hrál výborně, skladbu jsem si nezapsal. Dirigovala ho paní, a bylo zajímavé vidět v té funkci ženu: trochu to odvádí pozornost od houslí. Byla dobrá. Trochu výstředně, ale také oprávněně vystoupily tanečnice břišního tance. A nakonec žákovská cimbálová muzika, velice dobrá: Hradiště!
V tom původním svém slově jsem napsal, že si učitelů všímají jen úřady: úřad hradišťské samosprávy to příznivě potvrdil. A já tu tedy mám zastoupit ten zájem veřejnosti...? Vzpomněl jsem si ještě v tom sále na zajímavý výrok Tomáše Bati o učitelích, a doma jsem přemýšlel, kde ho najdu. A co se stalo: Každý večer, když si lehnu, ještě čtu. Vzal jsem načatou knížku a na příští stránce jsem četl: „Školství trpí nedostatkem učitelů, kteří by vydělávali nadprůměrně. Nebude pokroku ve školství bez učitelů, kteří by učením zbohatli.“ To cituje Tomáše Baťu autorka knížky Hana Hanišová. Poučná i zábavná knížka se jmenuje Rozárka a prezidenti (Nakladatelství Olympia, 2008). Hana Hanišová je učitelka češtiny v Argentině a učí krajany: Čechy, Slováky i Čechoslováky. Jezdí za nimi z hlavního města Dobrých Povětří i na sta kilometrů. Krom toho překládá, tlumočí, organizuje divadlo, a vlastně funguje i jako diplomatka. Podává úřadům ve vlasti zprávy, stížnosti, návrhy. Píše, že ve srovnání s jinými zeměmi špatně chápeme význam kultury v úsilí o politický a ekonomický vliv v té zemi. Ještě jsem knížku nedočetl, takže nevím, zda se jí podaří, abychom v Dolních Povětřích měli české kulturní centrum.
To je tedy učitelka mimořádného kalibru, táhne jí ale už na šedesátku; těší se, až skončí. Kdyby se mě reportérka zeptala, jak si představuju učitelku, řekl bych, že pro mladší žáky přísnou, hodnou, vtipnou, pro starší žactvo mírně už i sexy. Tato učitelka v Argentině zřejmě taková je doposud: podle toho psaní.
Ale! Ale já mám i jinou povinnost. Před měsícem jsem požádal ředitele televize Nova o vyjádření k ostudnému zpravodajskému snímku o Pavlu Landovském. Zatím jsem nedostal odpověď. Napíšu tedy urgenci, a potom počkám ještě dva týdny.
Pondělí Neff Úterý Vaculík Středa Baldýnský Čtvrtek Rejžek Pátek Šustrová Sobota Klíma
***
Orchestr dirigovala paní, a bylo zajímavé vidět v té funkci ženu: trochu to odvádí pozornost od houslí
