Proměnit a obohatit své programové schéma se v novém roce odhodlala Česká televize. Až zarážející sebekritiku projevila v upoutávkách na nový čas pro kvalitní filmy, jimž momentálně vyhradila středeční prime-time na ČT 2: frustraci, spánkovou deprivaci a celkové znechucení „náročných“ diváků tedy zřejmě opravdu vnímá. Jde ale o to, zda chce nyní svou pošramocenou pověst opravdu napravit, anebo jen poněkud cynicky ukazuje, jaké by to bylo, kdyby skutečně sloužila svému poslání. Nelze totiž zapomenout, že volné programové okno vzniklo díky tomu, že momentálně spí krátkým zimním spánkem fotbalová Liga mistrů. Takže třeba včerejší Pornografii, adaptaci předlohy Witolda Gombrowicze, je nutno považovat stále jen za světlou výjimku. Nehledě k tomu, že na možná ještě zajímavější snímek režiséra Todda Solondze Opsáno ze života si diváci včera museli tak jako tak počkat – jeho uvedení před desátou večer by asi nikdo nepožadoval, ale 23.40 uprostřed pracovního týdne je opravdu dost nemilosrdný ortel. Že má nadále poněkud zvláštní představy o časových možnostech diváků, dokazuje ČT třeba i absurdním zařazením pohádkového seriálu O ztracené lásce na středeční devátou hodinu dopolední, kdy je jeho cílová skupina právě ve školních lavicích.
Z novinek, které Česká televize v uplynulých dnech představila, zatím žádná příliš neoslňuje. Leda snad – to ovšem doslova – inovovaná grafika v pátracím pořadu Na stopě, kde se nyní portréty pohřešovaných osob psychedelicky míhají, snad aby divákům podprahově utkvěly v mysli – na vědomé úrovni to totiž možné není.
Následující cyklus Podle práva zase zaujal (alespoň v prvním díle) především tím, jak dokázal použitými prostředky přenést diváky o roky, možná desetiletí nazpět. Vcelku banální soudní případ rozpitvávaný v rozvláčném tempu, těžko stravitelné „autentické“ dialogy ze soudní síně, naivní etudy vypravěčovy, to vše přitom vedeno původně zřejmě dobrým a snad i nadějným úmyslem.
Pátrání po záhadách slibuje úterní cyklus Detektor – hlavní záhadou ovšem je, jak se tento cimrmanovsky laděný pořad, ovšem bohužel bez Cimrmana a bez vtipu, na veřejnoprávní obrazovku dostal. Na totéž se lze ptát i v případě nového satirického pořadu ČT Co týden vzal. Ten odsunul z úterní dvacáté hodiny dokumentární seriál Letecké katastrofy. Bohužel, zatímco v tomto cyklu o neštěstích se někdy stává, že vše nakonec dobře dopadne, v případě show Zuzany Bubílkové je taková naděje už zřejmě zcela lichá. Stejně jako ještě nedávno na Nově i nyní děsí satirička diváky pološíleným výrazem a odpovídajícím kostýmem a metá zoufale nevtipné pokusy o žerty ve zničující kadenci. Než dozní průpovídka o prezidentské „standardě“, už je tu anekdota vykradená snad z Humoristických listů a vzápětí nechutná vize spojující protagonistku, kankán, soutěž Star Dance a cosi, co snad ani nelze opakovat. Zvlášť pikantní pak je, když právě Zuzana Bubílková paroduje češtinu ministryně Stehlíkové. Připočte-li se nedůstojná úloha publika a strašidelné ukázky „hlasu lidu“ (možná skutečné, možná nikoli), vzniká unikátní produkt, který dává za pravdu hlasům volajícím po razantní revizi celé koncepce vysílání veřejné služby. Dokonce i těm, které tvrdí, že Česká televize je patrně nereformovatelná.
