Dvě konferenční vystoupení v týdnu, cestování, k tomu běžné povinnosti… těším se na relaxaci. Weekend tentokrát strávím sám. Do Plzně to je šest hodin – snad se na D1 nic nestane. Zapnu topení, nachystám večeři, snad stihnu na ČT Muže z Acapulca. Ta úvodní scéna se žralokem v telefonní budce! Baví mě, jak se v tom filmu všichni vyřádili. Zavzpomínám, jak jsem ten film prvně viděl v sedmdesátých letech v kině.
ŠTULÍK: Konečně pátek? O víkendu jsem jak utržený ze řetězu |
Konzervativní jsem byl vždycky. „Je hroznej,“ notuje si má paní s dcerou. Hroutí se mi svět, když určité věci nejsou na svých místech a v zažitém pořadí. I některé záležitosti mají svůj řád. V sobotu se odchází v devět na nákup. Budím se o tři hodiny dřív. Zato manželka si ráda přispí. To já stihnu dvě černé kávy, internet a na balkoně pár cigaret s velbloudem. Dole se probouzí město. Tady mi nikdo tabakismus nezakáže. Nade mnou je půda a pak nebe. Žiji v centru: baví mě nakupovat v kamenných obchodech u známých lidí, s nimiž se zdravíme i na ulici. Pak v domě vyšlapu osmdesát dva schody. Za odměnu si při rohlíku s máslem a u kávy přečtu noviny. Lidovky a Právo kupuji denně. Na oběd zajdu do indické restaurace na náměstí. Nebo něco uvařím. Manželka mé kreace závislé na kuchařkách jen volně zatím chválí. Potom odpolední dolce far niente s procházkou po městě, posezením v kavárně, doma s knížkou. Večer si pustím k vínu oblíbenou operu nebo balet. Je výhoda silných zdí starých domů, že sousedé snesou i silnější hudbu.
Každou neděli telefonuji v půl jedenácté mamince. Je z úrodného ročníku 1936. Obdivuji její vitalitu. Půlhodinu si povídáme. Oběd musí být ve dvanáct. Jsem-li sám, jím u televize při OVM. Někdy přitom sousta hořknou. Leč po obědě mě ty řeči spolehlivě uspí. Odpoledne zajdu do Masných krámů na „České umělce v totalitních režimech“. Manželka má ráda, když je na obrazech vidět, co je tam namalováno. Bude-li v galerii dost takových, zajdeme na tam další neděli spolu.
