„Pokud se bojíte být banální a schováváte se za nesrozumitelný jazyk, tak je to konec,“ řekla filozofka Tereza Matějčková před čtyřmi lety v hojně sdíleném rozhovoru pro Finmag. I touto větou, ale hlavně prohlášením, že nemá žádné hodnoty a doufá, že nikdy mít nebude, vzbudila ohlas nejen mezi svými studenty na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale i lidmi, kteří současné filozofii nikterak neholdují.
Letos ze své alma mater, kde učila na Ústavu filosofie a religionistiky, odešla a vrhla se do psaní nové životní etapy. „Jsem člověk, který nechce dělat jen jeden typ práce. Nechci dalších 30 let tvořit akademické texty, které si přečte pár lidí. Mám za to, že člověk musí umět více žánrů, aby ovládl jeden,“ řekla Espritu LN ke svému odchodu z vysokoškolského světa. V současné chvíli působí jako novinářka v Týdeníku Echo, kde publikuje eseje.
Jejich soubor vyšel před pár dny v knize Bůh je mrtev, nic není dovoleno. „V jednotlivých esejích mi nešlo o to, hlásat pravdy či představit jediný možný pohled. Ostatně jde o eseje, tedy pokusy o uchopení témat, která mě zajímají, a která se mi navíc jeví pro ,ducha doby’ určující. Snažila jsem se zachytit perspektivu, která třeba ve veřejném prostoru chybí, a přitom část studovaného fenoménu také postihuje,“ píše Tereza Matějčková v úvodu knihy, kde se zabývá nejen tématy zrychlující se společnosti, vyhlídek mladé generace, ale i otázkami náhledu na gender nebo na ekologickou krizi.
„Nesouhlasí se mnou velká spousta lidí,“ říká. Dokud byla na Ústavu filosofie a religionistiky, pohybovala se podle svých slov v chráněném prostředí. A dnes? „Jsem ve fázi, kdy na mě kritika často prší. Dlouho se čekalo na tu ženu ve filozofii, která bude konečně zastávat ony správné pohledy a hájit správné pozice. Ať už se týkají feminismu, klimatu, sociální spravedlnosti. A já mnohým do této škatulky nezapadám.“
Třeba i proto, že nemá problém říct, že coby bezdětná žena měla v akademickém světě výhody, nebo proto, že nesouzní se způsobem, kterým někteří zástupci mladé generace komunikují klimatickou změnu.
Život není jen tenis a žlutý míček. Mateřství mě změnilo, říká dvojnásobná wimbledonská vítězka Barbora Strýcová |
Pořád se cítíte trapně, když vás někdo označí za filozofku?
Asi ano. Je to moje obecné životní nastavení. Pořád se cítím trochu trapně, což je na mně možná to nejvíce filozofické. Mám k sobě sebereflexivní vztah, neustále se sleduji a vím, že co vidím, není vždy příjemné… Obecně bych ale řekla, že kolem označení filozof nebo filozofie se vedou složité boje. V oboru máme tendenci si toto označení upírat, máme pocit, že něco není dost filozofické.
Je historik filozofie opravdový filozof? A není vlastně filozof, který se zabývá současnými tématy, jen lepší žurnalista? Když je někdo chemik, je dobrý a horší, ale pořád je chemik. Je ale špatný filozof ještě filozof? Jediná cesta, jak se těmto bojům a označením vyhnout, je je ignorovat. Dělám svou práci, můžete ji hodnotit jako filozofii, publicistiku nebo bláboly, cokoliv si přejete. Dělám, co můžu, a dělám to, s čím jsem plus minus smířená. A ano, občas si u toho připadám trapně… Filozofie je takové neurotické pole.
„Filozof by podle mého měl kultivovat vědomí toho, že životní obsahy občas hodně přeceňujeme. Život je přece jenom nahodilý a člověk většinou příliš neovlivní, co se mu stane.“
Co může současná filozofie přinést do veřejné debaty, která je plná zpráv z Izraele, Palestiny, Ukrajiny nebo témat, jako je klimatická či ekonomická krize?
Filozofie ve veřejném prostoru je velmi obtížná disciplína. Čelíte totiž nejen opovržení filozofů, kteří se veřejně neprezentují, ale i veřejnosti, která zase obor příliš neuznává. Přece jenom nejsme kardiologové… (směje se) Abych ale odpověděla: Podle mě je nebezpečné vydávat své názory na Ukrajinu, klima, ekonomiku nebo cokoliv dalšího ve formě poznání. Filozof by měl být sebereflexivní a pracovat se svými názory.
Měl by vidět jejich meze a formulovat je. Měl by ukázat, jak se svými pozicemi a myšlenkami pracuje, předvádět, že do nich nespadá, slepě je nehájí, že nenaskakuje na každé klišé, které jde kolem. Mým cílem, třeba právě v esejích, je ukázat, že fakt, že zastávám nějaký názor, neznamená, že o něm nemůžu pochybovat. Filozof jakožto veřejný intelektuál by měl rozbíjet pozice, aniž by je ničil. To je nejvyšší nárok, který na filozofa podle mého můžeme v demokracii mít.
Na tu předchozí otázku jsem se ptala i proto, že mi přijde, že ti filozofové, kteří se ve veřejném prostoru vyjadřují, bývají mnohdy prezentováni hlavně jako ti, kteří mají návod na dobrý, smysluplný život…
Otázka dobrého života je výsostně filozofická, protože je výsostně lidská a dokáže přesáhnout horizont všedního dne. Zajímá nás všechny a říkal to už Platón: Dobrý život je prozkoumaný život. To znamená život, kde si tu otázku, co vlastně onen smysluplný život je, vůbec pokládáme. Chápu ale, kam tím dotazem míříte.
Filozof by neměl dávat odpovědi, jak přesně život smysluplně vést. Nikdy by nemělo jít o to, aby vám někdo řekl: Dělejte toto, a toto naopak nedělejte, mějte rodinu, nebo ji nemějte, mějte toto zaměstnání a ne jiné. Filozof by podle mého měl kultivovat vědomí toho, že životní obsahy občas hodně přeceňujeme. Život je přece jenom nahodilý a člověk většinou příliš neovlivní, co se mu stane. Vaší snahou a povinností – a na to by mohl filozof poukázat – je se v tom, co se vám stalo, najít.
V rozhovoru v Českém rozhlase jste řekla, že žijeme v extrémně filozofické době. Co jste tím myslela?
Dlouho jsme žili v době relativního klidu, měli jsme pocit, že všechno bude jen lepší. V poslední době se ale věci daly do pohybu a my si klademe otázky, o kterých jsme si mysleli, že už na ně máme odpověď. Co znamená být ženou, co znamená být mužem? Proč spoustě lidem není dobře a je mezi námi tolik jedinců s psychickými nebo psychiatrickými problémy? Co je rodina, co je úspěch? Je dobrý život ten, kde nedochází k žádnému zhroucení?
