80 vzpomínek na Václava Havla
Ve chvíli,
kdy si připomínáme nedožité Havlovy osmdesáté narozeniny, jeho nepřítomnost v
České republice, Evropě a na celém světě je znát. Neustále mi něco připomíná,
jak moc mi chybí. Chybí mi jeho humor, laskavost, kreativita, láska k vlasti a hlas morální autority,
kterou byl a pomocí které hledal to nejlepší v sobě i v každém z nás. 
Richard von
Weizsäcker odletel domov a my, moje malé deti a ja, sme sedeli spolu s Václavom v jeho aute, ktoré uháňalo
smerom k českým hraniciam. Len čo sa zjavil prvý lesík, zastavilo a Havel uháňal za prvý
strom, aby sa rýchlo prezliekol z „otravnej uniformy“ s kravatou do džín a modrého trička.
Veselo na nás zamával košeľou a naskočil. 
Václav mě v
hluboké totalitě v roce 1986 poprosil, abych čtvrté patro rozdělil na dva byty pro oba bratry, Ivana
a Václava. Tenkrát byl Václav každou chvilku ve vězení, a proto jsem mu jeho obývák
od pracovního koutu se stolem oddělil mříží a skromným vězeňským lůžkem
tak, aby netrpěl šoky tím, jak často střídal vězeňský pobyt s tím domácím.
Literární
a žurnalistická generace, ke které patřím, je jen o pět či deset let mladší než
Václav Havel. Není to tedy mnoho, ale přesto ji od Václava Havla dělí celá jedna podstatná
zkušenost. Václav Havel, narozený v roce 1936, ještě částečně vyrostl ve světě
před triumfem totalitarismu a Auschwitzem. 
Nikdy nezapomenu,
jak mně Olga Havlová vyprávěla, že říkala svému manželovi: „Nesháněj
žádný oblek, vždyť jich tam má Jiřina několik.“ Neměl již čas
si je vybrat, tak mu objednali oblek ušitý na míru – a všichni víme, jak to dopadlo s těmi
krátkými nohavicemi. 
Na konci představení,
kterému dominovaly nádherné argentinské tanečnice, konferenciér vyzval pana prezidenta, aby
si šel s jednou dívkou také tango zatančit. Havel mě vyzval, ať ho jako nejmladší
v delegaci zastoupím, což všichni kvitovali hlasitým smíchem a pokřikem. 
Poprvé v životě
jsem v očích Václava Havla viděla paniku – to když mu fotograf Ondřej Němec vysvětlil
svůj výborný nápad. Chtěli jsme vylézt na střechu a vyfotit bývalého prezidenta
nad Manhattanem. Nikomu nedošlo, jak velké závratě Václav Havel má. Ošíval se poměrně
dlouho. Nakonec svolil. Bledý jako stěna vylezl až na střechu, kde se odmítal byť na vteřinu
pustit zábradlí. 
Havel přinesl autorský
originál s různými vpisky, přesuny části textu a poznámkami, mezitím načisto
přepsaný do dvanácti kopií. Originál při popíjení vína postupně pálil
v krbu a hrabičkami rozlamoval ohněm zkroucené stránky proměněné v popel. Teprve spálení
rukopisu nové hře vdechlo život a autor se od ní odpoutal. 
Ačkoliv jsem
s Václavem a Olgou Havlovými zažila hodně příběhů, nejsem jejich dobrou vypravěčkou.
Mám-li vybrat jedno téma, které by připomnělo absurdní svět, ve kterém jsme v sedmdesátých
a osmdesátých letech žili, pak tedy volím ‚poštu‘. Malá pošta ve Vlčicích
byla středobodem života na Hrádečku, jiné spojení se světem nebylo. 
Václav
si rád povídal, ale uměl i naslouchat. Nechtěl být za každou cenu středem pozornosti. Uměl
si užít života, maličkostí a radovat se. Měl rád hezké věci. Své ženě
Dáše navrhoval šaty i šperky. Osobně je namaloval a popsal, aby je pak mohl někdo ušít
či vyrobit. 
Ako autor a postava pomyselnej
niekoľkoročnej divadelnej hry v jednom. Keď prišiel pán prezident na poslednú návštevu
Bratislavy, osláviť v kruhou kamarátov sedemdesiatiny, mal som tú česť, že ma organizátor
tejto udalosti, Ladislav Agnes Snopko, požiadal, či by som to nefotil. „Rád,“ povedal som. Silno
som vnímal, že ho ľudia u nás majú radi. Bolo to spontánne, prirodzené, havlovské.
Měl
jsem to štěstí setkat se s Václavem Havlem při celé řadě příležitostí
a vždy jsem s obdivem vnímal neobyčejnou sílu jeho osobnosti. 
Dramatik Václav
Havel mi způsobil nejeden malér tím, že mé jméno užil ve své slavné Audienci.
On tam sládkovi navíc říká: „Bohdalku do pivovaru přitáhnu, hned jí zavolám,
jsme přátelé.“ To se samozřejmě líbilo jen namazanýmu sládkovi (Landovskýmu),
méně už mocným té doby. 
Jsem asi jediným
filmovým producentem na světě, který měl tu možnost zaměstnat prezidenta republiky jako
filmového režiséra. Spolupráce s Václavem Havlem byla pro mě úžasným zážitkem,
jako filmový režisér byl nesmírně profesionální, dokonale vedl herce a na rozdíl od
mnoha svých mladších kolegů byl perfektně připravený.“ 
S kolegy mediky jsme se
jednou bavili o tom, že by se pan prezident potřeboval začít hýbat, aby nám dlouho vydržel.
Tak jsme s přáteli sehnali sportovní oblečení a vybavení a vydali se na jaře 1990 na Hrad
a zkusili mu promluvit do duše ohledně pohybu a životního stylu. 
„Já se choval
ekologicky, když ty jsi ještě nebyl na světě,“ Václav Havel. 
Někteří
lidé mi říkali, že je prezident Havel ‚složitá’ osobnost, což jsem si vyložil
tak, že je to prostě člověk. Naše setkání, naše konverzace a později občasné
schůzky nad skleničkou společně s mou ženou budou navždy zlatým hřebem mých životních
zkušeností. 
Jeden rozjařený
letenský soused z něj mámil, proč je ke komunistům tak shovívavý. Hanba mě fackovala,
ale notoricky přeslušnělý Havel se mu téměř omluvil. O tři roky později na poradách
Občanského fóra naštěstí přitvrdil. Schopnost každému naslouchat mu zůstala.
Sedám s pekelnou
kocovinou vedle Václava Havla, který dostává protekční plzeň. Šeptám mu: „Jestli
vám ji neukradnu a rychle do sebe nehodím, máte na svědomí své kalhoty, na které vyputuje
obsah mého zničeného žaludku.“ Václav, pochopitelně pod tíhou pádného argumentu,
souhlasí. 
Vážil jsem
si ho, ne nekriticky, kdyby byl bezchybný, nebyl by člověk, ale monstrum. To platí dodnes, takže
žádné dodatečné ‚nanebevzetí‘, žádné nabubřelé adorace
a okázalé slavnosti, kde už většinou chybí přátelé. 
Václav Havel
bývá považován za bojovníka proti jaderným elektrárnám a proti Temelínu zvláště.
Jednou mne pozval na pivo a kus řeči do zahradního domku na Pražském hradě. V kanceláři
prezidenta by mu prý pivo nedovolili. Místo plánované půlhodiny jsme si vykládali asi třikrát
tak dlouho. 
Václav Havel
je stále přítomen. Je součástí mé rodiny, dotkl se nás všech a tak se ho dotýkají
ruce, které symbolizují tento vztah. Jako na snímku, který vznikl při fotografování titulu
třetího čísla časopisu POST v roce 1990. 
O pár let později,
15. 12. 1995, podruhé zavítal na vánoční večírek Febia, tentokrát ve zdevastovaných
prostorách tehdy uzavřené kavárny Slavie. Byla bez proudu, vody, toalet, nábytku a já ji získal
na jeden večer a noc. Tísnilo se v ní přes tisíc lidí a byl přísný zákaz
kouření. Havlovi jsem to neřekl. 
S Václavem Havlem
jsem se osobně setkal mnohokrát, ale nejzásadnější pro mne byla první dvě setkání,
která se odehrála ještě před pádem komunismu a při nichž jsem měl možnost
pořídit jeho portrétní fotografie, jež pak v klíčových dějinných momentech
sehrály důležitou mediální úlohu. 
Zážitek,
který nic nepřekoná, byla utajovaná svatba Václava s Dášou. Tehdejší unikání
novinářům a celý ten den mi zůstávají v paměti jako výjev z nějaké
jeho absurdní hry. 
Přišel na pódium
a nesl Joan kytaru jako nějaký bedňák na koncertní šňůře. Však ho jako bedňáka
kdysi Joan propašovala na svůj koncert v Bratislavě, aby o něm nevěděla StB. Havel na mě
působil jako naprosto pohodový, úplně normální chlapík. Takový, se kterým bych
ráda zašla na pivo. 
V roce 1994 jsem se
zúčastnil večerní debaty o vědě a filozofii v lovecké chatě Amálie, kam prezident
Havel pozval kromě svých poradců také postmoderní filozofy i nás, přírodovědce,
jimž se postmodernismus doslova zajídá. Debata byla věcná, i když argumentačně ostrá.
Čekal jsem napjatě, jak ji prezident uzavře. Zklamalo mne, když prohlásil, že ho ani jedna strana
svými argumenty nepřesvědčila. 
Když přišel
pan prezident na jaře roku 2011 do divadla Disk na absolventskou inscenaci mého syna, jmenovala se Hamlet a byla
o normalizaci a sestávala hlavně z textů Václava Havla, a přišla i paní Dáša
a decentní bodyguard, možná dva, a herce neodpráskli, i když se v inscenaci střílelo, a
pan prezident, v tom posledním roce života mnohými hňupy opovrhován, měl radost, že mladí
umělci hňupi nejsou a mají ho rádi, a pochválil je, a jistě říkal pravdu, a určitě
s láskou.. 
Nejraději
jsem ho vídal ve společnosti tří noblesních mužů, Tigrida, Medka a Schwarzenberga. Obdivoval
jsem jeho uměleckou intuici, s níž dokázal vždy vyhmátnout to podstatné. A také proto,
že když vydobyl ve světě sobě i své zemi takové uznání jako žádný
jiný Čech, a doma se musel brodit hnojem urážek, nedal se zlomit. 
„Založili
jsme fan club Marty Kubišové a chtěli bychom pořádat takové malé koncerty asi po bytech,“
vysvětlujeme už usazení na pohovce v obývacím pokoji s výhledem na Vltavu. „Hm, ehm, to
je od vás moc pěkné, ale to nepůjde,“ zpražil nás milým, ale dost rozhodným
tónem Václav Havel. 
Náš vztah
byl ze začátku osmdesátých let jednostranně korespondenční. Václav psal z vězení
dopisy a já k Olžiným odpovědím přikládal kresby slonů. 
Vybavuji si, jak k
nám jednou šel na večeři a venku byla zima a plískanice. Z výtahu vystoupil pan prezident a
nesl si kostkované bačkory. Rozesmála jsem se, protože tenhle typ jsem naposledy viděla snad ve filmu.
Pan prezident znejistěl a tichounce řekl: „Snad vám nebude vadit, že se přezuji, nanesl bych
vám dovnitř bláto a mně bude teplo a ještě příjemněji.“ 
Náš občan
stále nepozná svoje práva, nevie si ich brániť, a tak ho politici o ne pripravujú. Čaká
nás ešte dlhá cesta. Na tejto ceste nám Václav Havel veľmi chýba. 
Byl jsem první,
který Václavu Havlovi udělal sochařský portrét. 
Po ruce bylo černé
triko, ke kterému paní Havlová připravila sportovní tvídové sako. Ale pan prezident pravil,
že si ho nemůže obléct – není vyčištěné! ... Čistili jsme tedy sami!
Sjeli jsme do suterénní nemocniční prádelny, tam jsme sako vykartáčovali a pak popadli
žehličku. 
Jednou, kdysi v osmdesátých
letech, když zrovna nebyl zavřený, mne Vašek požádal, abych s ním šla kupovat dům,
Olga prý už jich viděla několik, už ji to nebaví a přece nemůže jít sám.
Těch zážitků
je nekonečně mnoho a začínají někde na podzim roku 1957 na nástupišti Wilsonova nádraží
v Praze, kdy jsme jako branci každý za sebe rukovali k ženistům v Českých Budějovicích.
Že jsem si ho tehdy vůbec všiml, za to může žena Olga, která ho tehdy doprovázela.
Už tehdy byla nepřehlédnutelná. 
Dostalo se mi vysvětlení,
že svět ze skrytosti řídí skupina mudrců a ti prý vyvolili Václava Havla, aby vedl
naši zemi, a že je určen být příštím prezidentem. A že mu mám tedy vyřídit
toto poselství. 
Abych urychlila
při podpisu slovo srdečně, naučila jsem se místo toho dělat srdíčko. Jednou jsem před
Václavem něco podepisovala a on mi říká: „To se mi tak líbí, jak děláš
to srdíčko. Já ti ho tak závidím!“ 
Jako ředitelka
Společnosti Jindřicha Chalupeckého, jejímž zakladatelem byl také Havel, jsem se s ním potkávala
na každém předání, pokud nebyl nemocen. Provázela jsem ho výstavou finalistů a učila
ho nazpaměť jména vítězů. Málokdo věděl a ví, že Havel jako mladík
poslal své verše k posouzení právě Chalupeckému, výtvarnému a literárnímu
kritikovi. 
Spolu s mou manželkou
Wendy jsme přijeli do Prahy 6. prosince 1989, pár dní předtím, než se nový prezident ujal
své funkce. Ten večer jsme jeli na návštěvu k Václavovi a Olze Havlovým. Věděl
jsem, že nemá žádné kravaty a že teď bude potřebovat nějaké pořádné,
prezidentské, tak jsem mu koupil balíček kravat vhodných pro prezidenta a učil ho, jak se vážou.
Bylo to krátce
poté, co byl po pěti letech propuštěn z vězení. Spolu se svou ženou Olgou se zakrátko
stali našimi častými hosty. Na ambasádě se setkávali s významnými americkými
spisovateli, dramatiky, malíři a básníky: s Johnem Updikem, Williamem Styronem, Edwardem Albeem, Richardem
Diebenkornem a dalšími. 
Na Václava
Havla vzpomínám často a s vděkem. Imponoval mi kromě jiných věcí pevným přesvědčením,
že naše identita je česká a evropská zároveň. Je mi líto, že právě
teď tu není, aby všem připomněl, že jedině v rámci silné a jednotné Evropy
jsme my Češi v bezpečí. 
Poté, co pozval
před koncertem k audienci Michaela Jacksona, mi s dětskou radostí vyprávěl, jak se ho vyptával,
jaká je jeho identita. Jestli je černý, nebo bílý, když si nechal vybělit pleť. Jestli
je dítě, nebo dospělý, když se do dítěte stylizuje, jestli je muž, žena, nebo
androgýn a jestli je ještě on sám, když si nechal mockrát vyměnit krev. 
Dodnes mám v živé
paměti situaci, kdy jsem se dostavil do České národní banky a dožadoval se toho, že chci
vidět všechny stavy a pohyby na účtech pana prezidenta. Načež jsem byl zadržen, poté
odveden a následně (už za asistence policie) podroben výslechu. Výsledkem pak bylo ujištění
se všech přítomných, že sepsat takové pověření může napadnout jen a
jen Václava Havla. 
Nezapomenutelný
zážitek pak pro mě bylo vítání Václava Havla u něj v bytě na Rašínově
nábřeží, když ho 17. května 1989 pustili z vězení. Václav Havel všechny
srdečně vítal, ke svému podpisu maloval srdíčko a nabízel tykání. A ani ne za
rok již byl prezidentem, což zní celé jako pohádka o tom, že „pravda vítězí“.
Co bych z éry Václava
Havla při správě hradního areálu vyzdvihl nejvíce, je myšlenka spojení Dolního
a Horního Jeleního příkopu průchodem pod Prašným mostem. Prvotně jsem byl velmi skeptický,
zdálo se mi, že jsou to „vyhozené peníze“. Dnes musím říci, že i díky
projektu architekta Josefa Pleskota vznikl opus rovný dílům Josipa Plečnika. 
Václav Havel mi
jednou na vlastním hlavičkovém papíře napsal své poznámky k lidem, kteří procházeli
jeho životem v různých etapách. Je to část korespondence, již jsme vedli před jeho
narozeninami v roce 2006. 
V jeho diskotéce
už v sedmdesátých letech nechyběly vedle různé klasiky i undergroundové poklady. Byl velmi
společenský, do hudebních produkcí se zapojoval nejčastěji zpěvem, ale i citerou, visící
na zdi Hrádečku původně nejspíš jako dekorace, ale někdy ji sundal a více rytmicky
než melodicky s ní doprovázel zábavu. 
Tuším, že to
bylo v roce 1993. Václav Havel byl tenkrát u mě na návštěvě, krátce před tím,
než onemocněl. Jako silný kuřák si pochopitelně nemohl odpustit pro něj typickou cigaretu.
Nedokouřil ji. Její nedopalek jsem si nechal, dodnes jej mám zarámovaný na zdi. Pravděpodobně
jde totiž o jednu z posledních Václavových cigaret. 
Kešot, pocházející
z Podkrkonoší čili místní, byl u Havlů domácím přítelem, venčičem
Goldy, hospodáříčkem, kuchařem a pomocníkem dobrovolně vykonávajícím práce
všeho druhu, jehož hlavní slabostí byla silná záliba v rumu a podobných tekutinách.
Vašek ho vždy zval na Hrádeček s námi, aby se tam o nás staral a hlavně nám vařil,
protože na to on sám kvůli filozofování neměl čas, což Kešot nadšeně
a s velkou láskou také činil. 
Zažila
jsem jej jako: ODVÁŽNÉHO – když se bez ochranky postavil šílenému davu v Bratislavě,
který řval Dosť bolo Havla, a v klidu mu pohlédl do tváře. 
Václav Havel
jistě netušil, jak moc mi kdysi pomohl. Po sametové revoluci, když v Americe nesmírně vzrostl
zájem o všechno české, jsem získala šanci vydat paperback své prvotiny v prestižním
nakladatelství Vintage, kde vydával i Havel. Redaktorka mě požádala, jestli bych neopatřila
z Československa aršík známek s hlavou státu – použili by je na obálku Havlových
Open Letters. 
S panem prezidentem jsem se osobně
setkával pouze, když byl u nás hospitalizován. Byl moc příjemný, skromný a nevyžadoval
žádné extra služby. 
S Václavem Havlem jsem
měl možnost jako architekt prožít nezapomenutelné chvíle otevírání Pražského
hradu. V té době se ale otevírala celá společnost. Dostal jsem důvěru realizovat zpřístupnění
Dolního Jeleního příkopu a později i jeho spojení s Horním Jelením příkopem
pomocí tunelu pod Prašným mostem. 
Při setkáních
s Václavem Havlem šlo vždy o něco podstatného. Které z nich bylo nejpozoruhodnější?
Snad ony dvě hodiny v jeho kanceláři za poledne v pondělí 22. ledna 1990, kdy jsem byl nejprve jen
němým svědkem čilého hemžení osobností a spolupracovníků kolem prezidenta,
aby mi nakonec vyložil, jak o den později přednese Federálnímu shromáždění své
návrhy na změnu názvu československého státu. 
Keby sa ma niekto
spýtal, kam by som chcela posunúť Slovensko, o akej krajine snívam, odpovedala by som opäť slovami
Václava Havla: O republice samostatné, svobodné, demokratické, o republice hospodářsky prosperující
a zároveň sociálně spravedlivé, zkrátka o republice lidské, která slouží
člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí. 
Bez výjimky každé
ráno opakoval tu samou větu přednesenou s viditelným humorem a perfektním hereckým výkonem:
„Bože, já nechci být prezidentem.“ 
Přivedl nás
na terasu, kde se nacházeli jeho přátelé, významní disidenti. Jako obyčejní příslušníci
šedé zóny jsme byli v šoku. Poprvé jsme viděli naživo lidi, o kterých se mluvilo pouze
šeptem, a my seděli mezi nimi! Kolem restaurace neustále hlídkovalo policejní auto. Začali jsme
pít na kuráž. 
Patřil jsem k velkým
kritikům ministra Sachera, jehož měl Havel jako ezoterika v oblibě. Havel se to dozvěděl, pozval
mne na Hrad a tam mi nabídl, abych se stal Sacherovým náměstkem. Vůbec se mi nechtělo, byl jsem
šéfredaktorem Respektu. V tom mi Havel připomenul, co jsme mu s několika lidmi slíbili: že když
se stane prezidentem, budeme mu pomáhat. 
Havel-politik nebyl jen ten,
kdo ‚káže a rozhoduje‘, ale také ten, který v rozpacích dovede naslouchat hlasům
odjinud, třeba v Paříži nad skleničkou armaňaku. 
Odcházení
je velký film. Od tvůrce, kterého doba donutila stát se velkým. Melancholie silného chlapa,
co malým v dobré víře kecal, že můžou být velkými. To je Havel pro mě. 
Uvědomil
jsem si tenkrát, že mám tu čest s člověkem, který se nehnul před ideologickou, politickou
a válečnou mašinerií totalitního socialismu, ale před malým bankovním úředníkem
byl nesmělý. Jako Gandalf, který také svou sílu zjevoval, jen když to bylo nutné. 
Dostalo
se mi cti být posazena hned vedle VH. Hovor se vedl o podpisu Několika vět a náladě ve společnosti.
Chtěla jsem několikrát pronést svůj názor, ale můj soused stále hovořil a já
se jen marně nadechovala. V jednu chvíli, nejspíš posilněna vínem, jsem mu skočila do řeči
a drze řekla, že moc mluví, ať mě taky pustí ke slovu. 
Když jsme odvezli jeho
zavazadla do hotelu, vydali jsme se na setkání se členy skupiny U2, kteří ve svém studiu v dublinských
docích právě nahrávali své album Vertigo. Nakonec jsme s ním dlouho do noci popíjeli Guinness,
povídali si a poslouchali hudbu, kterou skupina zrovna tvořila. Zahráli nám třeba skladbu Sometimes
You Can’t Make It On Your Own, kterou Bono složil pro svého nedávno zesnulého otce. 
Jednomu mému kamarádovi
půjčila jedna disidentská spisovatelka svůj poslední román. Řekla mu, že by byla ráda,
kdyby jí řekl, jak se mu kniha líbila, až ji bude vracet. Kamarádovi se román nelíbil,
ale nechtěl jí to říci tak úplně natvrdo. Při jedné příležitosti ho
napadlo zeptat se Václava Havla, spisovatelčina dobrého známého, co dělat v takové situaci.
První domácí
cesta Václava Havla jako prezidenta vede 3. ledna 1990 na Ostravsko. Z první zahraniční cesty do Německa
přilétá, aby rudému koutu republiky symbolicky ukázal začátek nové éry. Nezapomenu
ten kontrast: dopoledne ho vítám na přeplněném místeckém náměstí, a za pár
hodin jdu mlčky za ním několik set metrů pod zemí. Jeden z jeho bývalých spoluvězňů
z Heřmanic ho přesvědčil, aby ještě před odletem do Prahy sfáral za horníky do
Dolu Paskov. 
Jedna fotografie má
však pro mne jakousi přidanou hodnotu. Je z jeho projevu v Kongresu Spojených států v únoru
1990. Havel na ní stojí se zdviženým véčkem před americkými kongresmany, kteří
vestoje aplaudují jeho projevu. 
Musím přiznat,
že mě až dojalo, když se při mé oficiální návštěvě Indonésie
barman na pláži zeptal, odkud jsme, a my řekli, že z Československa. On okamžitě reagoval
slovem „Havel“ a přidal i jména pár našich fotbalistů. 
Po roce 1990 měli
policisté, tehdy příslušníci Veřejné bezpečnosti, dost zdevastované sebevědomí,
což se mi jako tehdejšímu ministru vnitra ČR příliš nelíbilo. Nevím už,
jakým trikem se mi podařilo získat pana prezidenta Václava Havla ke krátké a neohlášené
obchůzce po služebnách VB. 
Po premiéře
naší hry Záskok jsme se ho s Láďou Smoljakem ptali, jestli se ho nedotklo, že dvě postavy
ráčkují jako on. Prezident se usmál a řekl, že podle něho mluvily právě tyto
postavy naprosto normálně. 
Václav Havel
přijal roli být na jeden den v říjnu roku 2007 šéfredaktorem Hospodářských novin.
Ani na minutu to nebral jako formalitu. Všechno měl promyšlené a pod jeho vedením jsme tyhle noviny
připravovali skoro měsíc. Bavilo ho to. Když pak přišel do redakce na poradu, řídil
ji jako pravý šéfredaktor. 
Tiskovka. Otázka
Blesku: „Pane prezidente, když jste se ženil, říkal jste, že byste s Dášou chtěli
ještě mít děťátko, tak kdy to bude a co pro to děláte?“ Havel: „Co na
to mám říct? Na to jste mě nepřipravil.“ Špaček: „Tak to jsem vedle, to vám
neporadím.“ Havel odpověděl: „Až budete starší, mladý muži, pochopíte,
že početí jest boží úradek.“ 
Málokdy
si designér v životě řekne, že jeho dílo má smysl. Já si to poprvé řekl,
když jsem stál pod tribunou, odkud na nás mával Václav Havel a za ním bylo moje studentské
logo OF. 
Téhle
fotografii jsem dal název „Naši záletníci“, je z července 2008 z oslav osmdesátin
Pavla Kohouta v divadle Husa na provázku. 
S mými
neumělými imitacemi je s námi Václav v kuchyni každý den. Nad mísou salátu: „Smím
to prrrrrosím prrrrromísit?“ Nad vyleštěnými sklenicemi: „Ty jsi, Honzo, starrrrrý
hygienik.“ 
Tuhle kresbu jsem
udělal proto, abychom nezapomněli... Později ji začal používat Výbor dobré vůle
jako vzpomínkový pohled. 
Chvíli
jsme se neviděli. 
- 1. ČEKSTAJL: V Cannes vyhlásili módě válku. Jak na zákazy reagovaly pozvané hvězdy?
- 2. Večerníček slaví 60 let. Jak dobře znáte oblíbené pohádky?
- 3. OBRAZEM: Jak šel čas s Jiřím Bartoškou. Populární herec zemřel v 78 letech
- 4. OBRAZEM: Smuteční party v Rudolfinu. Poslední sbohem Bartoškovi od hereckých hvězd
- 5. Náš rod stál vždy na české straně, říká hrabě Dobrzenský. Z ČSR prchali v bedně se štěrkem
- 6. OBRAZEM: Poslední rozloučení s Jiřím Bartoškou. V Rudolfinu vytvořili jeho „kancelář“
- 7. Všechno je jinak. Jednání mezi Ruskem a Ukrajinou v Istanbulu ukazují převrácení diplomatických pozic
- 8. Moderní Česko? Přes milion lidí žije na hraně a vláda se raději dívá jinam
- 9. Prezident Pavel zasadil ránu volební kampani koalice Spolu. Tím, že se chová, jak slíbil
- 10. Jak dostavba jaderné elektrárny Dukovany zemřela českou cestou a proč to může být dobře
- 11. Polonahá Censori opět pobuřuje, na trhy vyrazila v síťovaném topu bez podprsenky
- 12. Danajský dar jménem výsluhy. Štědrý systém nedává logický smysl
- 13. Poznáte ji? Záhada deportované holčičky z koncentračního tábora trvá už osmdesát let
- 14. Válka na Ukrajině: vyhranily se dva příběhy, proč vlastně Rusko svého souseda napadlo
- 15. Chystá se změna české politiky vůči Izraeli? Prezident a premiér mluví jiným tónem
- 16. Nové letouny ve slepé uličce. Rusy budou dál přepravovat zastaralé Anduly
