23. dubna 2017 18:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Nerežíruju jako alfa samec, říká Martina Schlegelová

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Klidně i detektivky. Martina Schlegelová, která se v příštím roce stane šéfkou... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Klidně i detektivky. Martina Schlegelová, která se v příštím roce stane šéfkou... | foto:  Michal Šula, MAFRA

Divadlo Letí budí stále větší pozornost. Po více než deseti letech existence má také konečně pevné sídlo ve Vile Štvanice. Od roku 2006 soubor vede Martina Schlegelová, talentovaná mladá žena, která si původně myslela, že bude dramaturgyní, ale jak říká, záhy se ukázalo, že má svůj pohled na věc a režisérům do toho příliš mluví. Začala tedy režírovat sama a nebyla to jednoduchá cesta. Posledním velkým úspěchem Letí byla Olga (Horrory z Hrádečku) Anny Saavedry, hra i inscenace ve Schlegelové režii posbírala řadu cen.

LN: Jak vznikl nápad hrát o Olze Havlové?

Když jsme s dramaturgyní Marií Špalovou před čtyřmi lety připravovaly dramaturgický plán pro konkurz na Zábradlí, jedním z nápadů bylo divadelní zpracování Dopisů Olze. Pak jsme se zamýšlely, jak to téma zpracovat v Letí, a došly jsme k tomu, že by to mohla být původní hra o Olze Havlové. To bylo ještě před Velvet Havel, tehdy jsme si říkaly, že takové téma zatím na divadle nebylo.

LN: S autorkou hry Annou Saavedrou jste už předtím spolupracovali?

Přihlásila se do prvního ročníku rezidenčního programu, který jsme vypsali společně s Hadivadlem, kde tehdy šéfoval zakládající člen Letí režisér Marián Amsler. Posléze v rámci toho programu vznikla hra a inscenace Mamma guerilla aneb Tajná zpráva z planety matek. Anna pak v Hadivadle působila pár let jako dramaturg. S námi pak různě spolupracovala, se mnou třeba v rozhlase, takže je to autorka, kterou známe dlouho.

LN: Dá se říct, že Horrory z Hrádečku psala pro Letí na zakázku?

Určitě, celé to vznikalo týmově několik let a pak i během zkoušení.

LN: Bylo od začátku jasné, že Olgu bude hrát Pavlína Štorková?

To jsem věděla hned.

LN: Vnější podobnost tu ale žádná není, tak proč?

Bylo nám jasné, že nechceme jít touto cestou a stavět na přibližné podobnosti, také nešlo o film, ale o stylizované divadlo. Hledala jsem někoho s vnitřní autenticitou, kdo se nemění, i když vstupuje do různých kontextů. Pavlínu znám dlouho, je také zakládající členkou Letí, a i když je to dnes herečka Národního divadla, jako člověk zůstává stejná. Šlo mi o to, aby tam byla viditelná tahle životní zkušenost nebo postoj.

LN: Inscenaci tvoří různé, někdy i izolované výjevy. Jak se vám podařilo po celou dobu tak přirozeně udržet dramatický tah?

Možná je to dáno právě tou strukturou. Jsou to obrazy ze života a každý je jiný, prolínají se tam různé žánry. Vidím v tom obrovskou práci Marie jako dramaturgyně a snad i mou, že se nám to podařilo takhle poskládat. Ta Aniččina původní skladba byla jiná a také jsme ještě něco nechaly dopsat, něco dopsaly samy a ten finální tvar se proměňoval až do premiéry, dokonce i po ní.

LN: Ohromně také zafungoval prostor Vily Štvanice. To byl Hrádeček se vším, co k němu patří – jako azyl uzavřený před světem.

I to mělo svůj vývoj, nejdřív se hra měla uvést v Hadivadle, pak jsme uvažovali o Studiu Švandova divadla, kde jsme tehdy sídlili. A pak už bylo jasné, že to bude ve Vile, a to práci na hře dodalo úplně nový a zásadní impulz.

LN: Několikrát jste se ucházeli o uvolněná pražská divadla. Bylo pro vás hodně důležité mít někde své pevné sídlo?

Dlouho už jsme si uvědomovali, že provozní omezení zasahují do tvorby. Když člověk nemá vlastní střechu nad hlavou, je to série komplikací, které odčerpávají energii. Teď se nám strašně uvolnily ruce.

LN: Zdá se mi, že jste se také víc přiblížili pravidelnému divadelnímu provozu, dřív jste možná víc fungovali jako agilní produkční jednotka. Je to tak?

To jen tak vypadalo. Pravidelnou činnost jsme měli vždycky, od první sezony jsme dělali cyklus scénických skic, těch bylo osm, av průměru tak dvě tři inscenace za rok. Takže kvůli té početní převaze to možná vypadalo, že děláme jen skici. Další věc byla, že jsme neměli skoro žádné peníze, to nás samozřejmě omezovalo. Teď mi někdo říkal, že je krásné, jak jsme začali pracovat se scénografií. Co k tomu dodat? Že je velký rozdíl, když nemáte vůbec nic a pak najednou třeba sedmdesát tisíc, to dost zásadně všechno mění. Peníze hrají velkou roli třeba iv propagaci – aby se lidé o divadle dozvěděli to, co chceme, a ne to, co si sami pochytají ze vzduchu. S tím, že jsme divadlo scénického čtení, jsme bojovali dlouho, už jsme měli za sebou úspěšné inscenace, které vyjely i do ciziny, a pořád se říkalo, že děláme hlavně skici.

LN: Letí vzniklo ještě na DAMU. Jakou jste měli koncepci?

Koncept už jasně určil Dan Přibyl – mělo to být divadlo soustředěné jen na vyhledávání nových textů. No a my jsme to pak jen dotvořili, v roce 2010 jsme přišli s tím, že se budeme soustředit i na vyvíjení původních českých textů, a založili jsme rezidenční program. A pak postupem doby jsme začali oslovovat i zahraniční autory, aby pro nás něco psali.

LN: Kterého z realizovaných textů si nejvíc považujete?

Asi Zpověď masochisty Romana Sikory. Ten měl velký úspěch, hrál se opakovaně i v zahraničí. To byl pro nás důležitý milník. Pak se myslím hodně povedla Kolečkova hra Poker Face a hry Anny Saavedry.

LN: Roman Sikora je vyhraněně levicový autor. Máte nějaké limity, pokud jde o prezentování politických názorů?

Nás naopak překvapilo, že jsme po uvedení tohoto textu dostali nálepku levičácké divadlo a lidé se nás ptali, jestli volíme komunisty. Do té doby jsme neměli pocit, že se v tomto ohledu musíme nějak zařadit, Sikorovu hru jsme uvedli především proto, že jsme ji považovali za dobrou. Pro nás pořád zůstávají rozhodující kvality hry, i když samozřejmě svou roli hraje i to, jestli člověk dokáže do určité míry souznít s výpovědí textu nebo má pocit, že sděluje něco, co by mělo zaznít. Nejsme žádné vyhraněně politické divadlo, i když samozřejmě máme v tomto ohledu své názory.

LN: Překládáte z angličtiny a Letí je hodně soustředěno na dramatiku anglické a německé jazykové oblasti. Nepřemýšlíte o rozšíření těchto okruhů?

To také není úplně pravda, že bychom byli zahleděni jen do těchto dvou jazyků, už jsme uvedli tři severské texty, katalánskou trilogii nebo rumunskou hru, spoustu slovenských her.

LN: No ale přece jenom se k té anglické dramatice hodně přikláníte, máte i cenu, kterou jste pojmenovali po Marku Ravenhillovi...

Je pravda, že britské autory hrajeme pravidelně. Pokud jde o Ravenhilla, to vzniklo tak, že jsme hledali nějakou ikonu současné dramatiky – a těch zase tolik není.

LN: Prima bylo, že ta ikona byla ochotna přijet a cenu předat.

Přijel se podívat na premiéru své hry Bazén, tehdy jsme se seznámili. Pak jsme mu napsali, že bychom po něm chtěli pojmenovat cenu, a to ho, myslím, pobavilo a slíbil, že nám to pomůže rozjet. A taky řekl, že nemůže slíbit, že by až do smrti jezdil na každé udělování.

LN: Jak při té současné nadprodukci nové hry vyhledáváte?

Pokud jde o české hry, ty si objednáváme u konkrétních autorů nebo od autorů, kteří jsou v rezidenčním programu, tam už hotové hry prakticky nebereme. To je cílená domluva a týmová spolupráce s autory, s některými to jde lépe, s jinými hůře. V zahraničí jsme si už také něco nechali napsat, ale většina zahraničních textů je převzatá. Máme vytipované autory, kteří nás zajímají, a sledujeme, co píší. Autory objevujeme přes partnerská divadla, jsme napojeni na síť podobně zaměřených divadel a to je věc dlouhodobé spolupráce a pěstování kontaktů.

LN: Kde na to berete peníze?

Snažíme se, jak to jde. Máme dvouletý grant od hlavního města a teď, co sídlíme ve Vile Štvanice, máme pořád vyprodáno a zvedli jsme ceny vstupenek skoro o padesát procent, takže u nás stojí lístky 250 korun, ale nemáme pocit, že je můžeme prodávat o moc dráž. Chceme být finančně dostupní pro široké vrstvy publika a chceme, aby k nám „nadšenci s vášní pro nové hry“ mohli chodit pravidelně. I tak jsme se dostali na třicet procent soběstačnosti, což je při tak malé kapacitě sálu na české poměry hodně. Účastníme se i evropských programů, dostáváme peníze z ministerstva kultury i od soukromých dárců, ale stěžejní je pro nás grant z pražského rozpočtu.

LN: Začala jste režírovat hned po škole?

Ne, dokonce jsem byla tři roky mimo divadlo, pracovala jsem v Dilii jako agent. Měla jsem krizi a nevěděla jsem, co chci dělat. Původně jsem totiž nastoupila na dramaturgii, ale během studia jsem pořád režírovala, protože jsme byly v ročníku jen dvě. Až na konci studia v Disku jsem zjistila, že asi nejsem to správné „druhé režisérovo oko“. Ukázalo se, že mám až příliš svůj pohled na věc a mluvím do toho nekonstruktivním způsobem. Takže jsem čtyři roky oficiálně studovala dramaturgii, abych zjistila, že to vlastně ne umím, a pokud mám něco v divadle dělat, že to asi bude režie. Jenže tu jsem nestudovala a také jsem nekončila absolventským představením. A ani jsem si neuměla představit, že jako režisér budu objíždět divadla a že třeba budu každé dva měsíce jinde. Už jsem v té době uvažovala o rodině. A tak jsem to vyřešila tak, že jsem šla do té Dilie a k divadlu jsem se pak vrátila až s Letí.

LN: Režie je z praktických důvodů povolání, které se lépe dělá mužům. Žena režisérka také musí prokázat určité vůdčí vlastnosti, musí umět svůj názor obhájit i lidmi manipulovat. Jste mužský typ režisérky?

Umění manipulace je přece odjakživa ženská schopnost. Ale vážně, neřekla bych o sobě, že režíruju jako chlap, spíš jako holka. Nemám pocit, že bych se měla chovat jako alfa samec, nikdy jsem neřešila, „kdo je tu šéf“. Vycházím z toho, že se mnou lidé přece pracují z vlastní vůle, každý máme svůj úkol, a že se tedy na tomto základě dokážeme domluvit.

LN: Od příští sezony budete šéfovat činohru v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. To bude asi něco jiného než generační divadlo. Jak to stihnete a co od toho očekáváte?

Dala jsem výpověď v Českém rozhlase, končím na DAMU a vedle toho šéfování mi zůstane „jen“ Letí. Práce v rádiu mě moc bavila, ale musela jsem se rozhodnout. Přejíždění se nebojím, dělám to celý život, protože nebydlím v Praze. Dlouhá léta jsem zažívala provoz kamenných divadel z pozice člena souboru, který v takovém typu divadla hostuje jako nezávislý subjekt. A udělala jsem si poměrně jasný názor na to, jak fungují nebo nefungují. A když přišla nabídka, řekla jsem si, že by člověk neměl kritizovat, dokud to sám nezkusí. Zajímalo by mě, jestli je u nás možné udělat to, co už několik let probíhá v Německu, a to sice sbližování velkých domů s nezávislou sférou. Ten „boj“ tam začal pod heslem „nezávislá sféra přináší devadesát procent inovací a spotřebovává jen deset procent nákladů“. A nastal velký tlak, aby se kamenné scény víc otevřely a byly flexibilnější. A já bych se o něco takového chtěla pokusit.

Martina Schlegelová (*1981)

Absolventka DAMU (2005). Působila v Dilii a jako dramaturg festivalu Divadlo evropských regionů Hradec Králové. Od roku 2006 šéfuje Divadlu LETÍ Praha, souběžně s tím pedagogicky působí na DAMU a od roku 2014 také jako režisérka v Českém rozhlase. Překládá a režíruje – mezi poslední inscenace kromě Olgy patří Tajemná záře nad vilou ve Vile Štvanice či Kati v JČD. Přeložila hry M. Ravenhilla, C. Churchillové, H .Pintera, M. Carrové, P. Brooka, J. Penhalla a dalších.

  • 0Diskuse


Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky


Najdete na Lidovky.cz