RECENZE: Méně erotická Černá vdova. Jaký je první kinotrhák letošního léta se Scarlett Johanssonovou

Na samostatný film, který by k této sumě zase něco přidal, čekala Black Widow dlouho a jeho uvedení se ještě o více než rok zdrželo kvůli pandemii covidu. Do kin tak přichází dva roky poté, co se filmová dobrodružství Avengers oficiálně završila snímkem Endgame. Dějově přitom Black Widow spadá do období po snímku Captain America: Občanská válka (2016), kdy byli někdejší parťáci silně rozhádaní a na spadnutí byl definitivní „rozvod“ této náhradní rodiny superschopných nešťastníků.

Na samém začátku se ale Black Widow vrací ještě hlouběji do minulosti, kdy je Nataša teprve dítě a žije ve spořádané rodině v americkém Ohiu. Jenomže to všechno je klam: ve skutečnosti jde o ruské špiony a rodinné vazby Nataši, její sestry Jeleny, otce Alexeje (David Harbour) a matky Meliny (Rachel Weiszová) jsou pouze fiktivní. Po dramatickém úprku ze Spojených států jdou každý svou cestou, přičemž dívky zůstávají v moci nechvalně proslulé Rudé komnaty, jež z nich má vyrobit perfektní agentky.

Po skoku v čase se členka Avengers Nataša (Scarlett Johanssonová) znovu setkává s Jelenou (Florence Pughová), a to ve světě plném bojovných dívek ovládaných tajemnou chemickou silou, jejíž účinky lze naštěstí zrušit protilátkou. V takovém případě dotyčná bojovnice procitne a stává se znovu sama sebou, tedy samostatnou, vnímavou a sebevědomou ženou. Pochopitelně že za omámením armády zneužitých žen stojí šovinistický muž, kterému to těžko může projít: aktuálně rezonující společenské téma se ve filmu Black Widow dohrává až k doslovnosti.

Avengers jsou pozéři

Přetržené a pozvolna obnovované pouto Nataši s Jelenou je určujícím motivem celého příběhu, který se ke svému prospěchu vymanil ze vztahového mnohoúhleníku Avengers. Ti jsou v Black Widow přítomni už jako poněkud odbytá veličina: pro zemitou ruskou bojovnici Jelenu je účinkování její starší „sestry“ v prestižní americké partě známé z obálek časopisů zejména důvodem k úšklebkům; Jelena si utahuje hlavně z Natašiny proslulé bojové pózy, což je docela vtipné, dokud toho není moc.

V průběhu filmu nezůstane jen u setkání „sester“, ale schází se celá někdejší „rodina“: Nataša totiž potřebuje najít „otce“ Alexeje a s jeho pomocí lokalizovat Rudou komnatu a jejího šéfa generála Drejkova, jehož touží definitivně zničit. Přidá se i „matka“ Melina a poté, co si leccos vyříkají, společně postupují k cíli, jímž se stává osvobození zástupů Drejkovových „vdov“. Rodinné setkání někdejší špionské buňky je nejdůležitější, ale bohužel také nejsporněji provedený moment filmu.

Komplikovaný vývoj

Jak to u podobných nákladných produkcí bývá, měla i Black Widow dost složitý vývoj. Kontrolu nad ním si drželi zejména představitelka titulní role Scarlett Johanssonová a prezident Marvel Studios Kevin Feige. Ti začali plánovat samostatný film o Nataše Romanovové v roce 2010 po uvedení snímku Iron Man 2, kde se Johanssonová coby Black Widow objevila poprvé. Postupně jednali s mnoha tvůrci, kteří se měli na filmu podílet, a velmi se proměňovalo i to, o čem má snímek vlastně být. Zájem o něj měl mj. i režisér úspěšných Avengers Joss Whedon, který byl nadšen špiónskou linií a plánoval prý paranoidní thriller ve stylu „John le Carré na cracku“.

Scénář nakonec stvořili (postupně) Jac Schaefferová, Ned Benson a zejména Eric Pearson, přičemž posledně jmenovaný se podílel coby v titulcích neuvedený „script doctor“ už na Avengerech i dalších snímcích ze série; oficiálním scenáristou pak byl v případě úspěšného filmu Thor: Ragnarok.

 Jako režisérka byla z mnoha zvažovaných množností vybrána Australanka Cate Shortlandová, jež zaujala například v roce 2012 snímkem Lore o sourozencích putujících na sklonku druhé světové války rozvráceným Německem. Asi proto je výsledná podoba Black Widow v klíčovém bodě jakýmsi nepříliš šťastným křížencem Shortlandové vnímavé studie rodinných vazeb a hřmotné legrace á la Ragnarok.

Rodinka jako ze sitkomu

Vzniká tu docela pozoruhodná možnost ukázat, co by zklamané dcery mohly od plic říct svému nanicovatému otci, kdyby jim v tom nebránila skutečná rodinná vazba. Jenomže „otec“ Alexej Šostakov (jinak samostatně etablovaná komiksová postava Red Guardian, která v jedné větvi paralelních komiksových vesmírů byla dokonce Natašiným manželem) je zde pojat už vysloveně jako šašek a celá rodinka jako by v jednu obzvlášť podivnou chvíli vypadla spíš ze sitkomu.

Tak radikální snaha o humor příliš nesvědčí závažnějším odstínům příběhu, hlavně ale vůbec nekoresponduje s povedenou expozicí a la Whedonův „John le Carré na cracku“. Úvodní pasáž útěku špiónské rodiny malým letadlem je plnokrevné drama a patří také k vynikajícím akčním momentům, jichž je ve filmu více – podobně zdařilá je další letecká show s otřískaným ruským vrtulníkem. Jde o vítanou alternativu k avengerovským superstrojům, i když i na takový tu dojde.

Hlavní hvězda Scarlett Johanssonová má svou komiksovou postavu (jak také jinak) zvládnutou na více úrovních, než jen jako protagonistku bojových scén: jejím citům i traumatům spolehlivě dodává potřebnou věrohodnost a mj. dokazuje, že Black Widow neztrácí charisma, ani když se ubere na prvoplánové erotičnosti jejího projevu. Zároveň titulní hrdinka dává až překvapivě velký prostor své partnerce a do jisté míry je Black Widow spíš film o Jeleně, jež v podání Florence Pughové dokáže opanovat většinu společných scén.

Snímku prospívá srozumitelný příběh soustředěný na „sesterské“ duo, snaha obohatit děj dalšími atrakcemi ve stylu marvelovského universa naopak někdy vyznívá trochu hluše. Spíše zklamáním je zběžné pojetí tajemné bytosti zvané Taskmaster, jež Natašu pronásleduje. Ostatně ani další osud zotročených žen po osvobození z chemicky vnucené mužské nadvlády není vykreslen úplně nejpropracovaněji. „Být samy sebou“ je asi tak završující konec, jako za starých časů „a byla svatba“. Otázka „co dál?“ už ovšem překračuje rámec happy endu.