15. března 2019 5:21 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Dešťová voda a nezničená ornice, to je zlato českých zahrad, říká Ferdinand Leffler

Zahradní architekt Ferdinand Leffler | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zahradní architekt Ferdinand Leffler | foto: Archiv Ferdinanda Lefflera

Japonskou zahradu vám nenavrhne, bude vás přemlouvat, abyste využívali dešťovou vodu a k ornici se chová s láskou a rád o ní hovoří jako o zlatě českých zahrad. „Práce s ornicí je veliké téma, protože ačkoli se konečně v rámci ekologie mluví o dešťové vodě, už se tak často nemluví o ornici, což je dar. Je to zlato. Stejně jako dešťová voda,“ říká v rozhovoru zahradní architekt Ferdinand Leffler v rozhovoru pro Lidovky.cz.

Lidovky.cz: Zahradní architektura oproti té klasické není až tak atraktivním oborem, nebo lépe řečeno stále za ním pokulhává. Proč jste si ji vybral vy?
Mě nenapadlo být stavebním architektem nikdy, vždy jsem chtěl dělat krajinu a věnovat se její rekultivaci, což dělal můj otec. To znamená, že když se zničí krajina, třeba po nějakých těžbách nebo po průmyslovém zásahu, tak přijde „krajinář“, který vrátí krajinu do původní podoby, nebo ji nějak pomůže, aby znova byla krajinou. A to bylo to, co mě zajímalo vždy. Tak jsem se přihlásil na vysokou školu zemědělskou na lesnickou fakultu, záhy jsem ale zjistil, že krajinný inženýr nemá moc volnou ruku v tvorbě, spíše je to o tom, že sedíte na úřadě a dáváte razítka na to, co kde smí být nebo nesmí.

Zahradní architekt Ferdinand Leffler se svým psem
Zahradní architekt Ferdinand Leffler

Lidovky.cz: To předpokládám nebyl váš sen.
Ne, to mě nebavilo vůbec. Ale tenkrát se ještě moc nenosilo,že byste dostal kus zničené krajiny, kterou byste mohl dávat dohromady, takže ke kreativitě to mělo hodně daleko, byly to spíše zákony a to mě nebavilo. Tak jsem přemýšlel o tom, co bych tedy mohl dělat a kde bych se mohl trochu dotknout tvorby, nejblíže tomu byla zahradní architektura. Teprve teď po patnácti letech se dostávám k tomu, že se konečně mohu dotknout krajiny a mám i zakázky, které vyžadují, abych krajinu vrátil do původního stavu a obnovil ji.

Ferdinadn Leffler

Vystudoval Českou zemědělskou univerzitu v Praze (Agronomická fakulta, obor Zahradní inženýrství, 1997–2004). Absolvoval stáže ve Spojených státech amerických, Anglii, Skotsku a Francii. V roce 2002 spoluzakládal ateliér zahradní architektury LandART, kde působil do roku 2009. V témže roce založil ateliér zahradní a krajinářské architektury Flera, který je dnes předním a největším ateliérem zahradní architektury ve střední Evropě s počtem 25 architektů.

Lidovky.cz: Jak vypadá vaše práce? Když přijdete k někomu, kdo chce navrhnout zahradu, je to jen o plánování, nebo si také kleknete a spoluvytváříte zahradu k obrazu svému?
Určitě, to je nutné. To by tak mělo být. Kontakt se zemí, půdou a tudíž realitou je velmi důležitý. Neříkám, že bych pomáhal zahradníkům sázet, orat a kultivovat, ale rozhodně když už ne já, ale můj tým u toho vždy jsme. Rozhodně to není o tom, že skončíte u obrázků. Krajina je dynamická, dochází k posunům, člověk se musí přizpůsobovat. Myslím, že není ani žádoucí, aby se architekt, nebo zahradní architekt nechal hned v začátku omezovat tím, co kde je. Musíte si držet nadhled, nevytvářet si limity, ale zároveň se potom umět přizpůsobit. Rozhodně ale musíte umět naslouchat, měl by vnímat, kde zahradu zakládat a pozorovat okolí, ale „zašpinit“ si ruce až při samotné realizaci.

Lidovky.cz: Co je takovým největším prohřeškem českých zahrad?
Podle mého je to hlavně nekoncepčnost. To, že zahrady vznikají bez hlavního motivu, nebo takové linky, která by byla dřív než se zahrada začne tvořit. Většina lidí začíná zahradu dělat tak, že po tom, co je hotová stavba domu, jedou do zahradnictví a tam nakoupí to, co se jim zrovna líbí a nějak to vysadí do zahrady. Ale chybí tomu základní koncept a základní myšlenky. Je to jako kdybyste dělala byt a neměla rozmyšlené, kam postavíte skříň a kam postel, ale prostě jste šla do antiku, nebo do obchodu s nábytkem a tam nakoupila to první, co by se vám líbilo, ale dopředu byste neměla vymyšlené, kam to dáte a jestli se vám to tam vejde. Ve srovnání s tím bytem to zní absurdně, to by neudělal nikdo. Ale v zahradě to dělají skoro všichni. A pak je to to, že lidé berou často to, co jim přijde pod ruku jen proto, že to tam v tu danou chvíli, kdy nakupují, je. Jako u oblečení, prostě byste vyrazila do prvního obchodu, který tady poblíž je a tam si koupila, co se vám líbilo, nepřemýšlela byste nad tím, jaký máte styl, nebo jestli se to hodí k něčemu, co doma máte. V zahradničení se to bere tak jako na lehkou váhu, lidé to tak prostě dělají, ale když byste se nad tím zamyslela, budete chtít spíš něco, co jste takříkajíc vy, než něco, co je zrovna k mání. Pak zahradám chybí duše, to, co odráží majitele.

Lidovky.cz: Je něco, co byste si uměl představit v jakékoli zahradě?Myslím si, že v každé zahradě by měla být terasa, přechod mezi domem a zahradou je podle mě to nejdůležitější, co můžeme mít, zároveň je to prostor, kde budete beztak trávit nejvíce času. A pak určitě strom, ten prostě patří do každé zahrady.

Lidovky.cz: Co když přijedete do zahrady, kterou tvoří jen jíl a kameny, ale majitel chce pěstovat a zahradničit. Co mu poradíte?
U nás je ta výhoda, že se dá zahradničit na každém typu půdy, jen musíte vědět, které rostlině se v tom typu, který máte, daří. Musíte si uvědomit, co máte a pracovat s tím, na nic si nehrát. Jíl je specifický v tom, že se na něm drží voda, špatně se kultivuje a tak dále, ale třeba levanduli se daří v jílu. Taková důležitá rada je, podívat se kolem sebe, co roste okolo a ono kolem vždy něco roste. A když bych chtěl něco pěstovat, tak si udělám vyvýšené záhonky, do kterých dám ornici lepší. Vždy je nejlepší pracovat s tím, co mám. Taky proto je důležitý už při koupi zahrady, dívat se a přemýšlet.

Lidovky.cz: Práce s ornicí má také svá specifika a lidé se k ní často nechovají správně..
Přesně tak, práce s ornicí je veliké téma, protože ačkoli se konečně v rámci ekologie mluví o dešťové vodě, už se tak často nemluví o ornici, což je dar. Ornice je zlato. Je v ní dvacet až třicet centimetrů organismů a je plná informací, které se do ní ukládaly dlouhá léta. Ornici nesmíme ničit, nikdy za žádnou cenu, z ní roste všechno. Má opravdu cenu zlata, akorát si to ještě tak dobře všichni neuvědomujeme. Často ji likvidují developeři a míchají ji. Může se taky stát, že si pak koupíte pozemek, na kterém vám neporoste ani tráva. A vy si za velké peníze budete dokupovat kompost a stejně se nikdy nepřiblížíte tomu, co už tam bylo. Takže to je první problém – developeři. Druhý problém pak přichází při tvorbě záhonů. Aby lidé nemuseli plít, a aby byla zahrada „bezúdržbová“, tak lidé dělají to, že přikryjí celý záhon netkanými textiliemi, a do toho nadělají díry a do děr vysází, co tam má být a mají klid. Ale to je obrovský problém, tou plachtou se zavře ornice, nemůže tedy dýchat, zanikají a umírají mikroorganismy, které v ornici žijí. My vidíme jen žížaly, ale ornice je plná mikroorganismů, ty se starají o to, aby z ní něco rostlo.

Lidovky.cz: Takže ve chvíli, kdy toto uděláme změníme prostředí?
Jistě, bez přísunu vzduchu vzniká úplně jiné prostředí. Všechno je úplně špatně. Za dva roky v zemi zemře úplně všechno. Aby toho nebylo málo, lidé dělají to, že na ty textilie či plachty, lidé nastelou borovicovou kůru, která podle nich hezky voní a dobře to vypadá, což je pro mě sci-fi. Ano, kůra v lese voní, ale na zahradě prostě nemá, co dělat. To je špatně. Když vysázíte nově záhon, tak dobře, na dva měsíce to na půdě být může, ale delší dobu je to nepřípustné. Kůra je kyselá, o země nepatří, vlastně změníte kyselost půdy a zatěžujete ji.

Zahradní architekt Ferdinand Leffler

Lidovky.cz: Zmínil jste dešťovou vodu, jak pracujete v zahradách s ní?
Voda je velké téma, o tom bychom se mohli bavit hodiny. Lidé si nechali namotat na to, že na každé zahradě je třeba automatická závlaha, to je obrovský omyl. To není třeba na žádné zahradě. To dříve přeci vůbec nebylo. Pokud nechci mít lány anglického trávníku, je to nesmysl, protože závlahou kytky rozmazlíte, ony dostávají každý den přesně takovou dávku vody, kterou potřebují, ale to se v přírodě nestává. A pak když se stane, že obec vypne kohouty a řekne ne, kytky uschnou. Nejsou v tu chvíli soběstačné. Ani kytky ani stromy neumí využít plně vodu ze studny nebo z řádu, je to ohromě zajímavé a nikdo neví ještě proč, ale neumí to. Využijí třetinu. Když to bude voda dešťová, vezmou si květiny i stromy všechno. Je to záhada, ale my lidé toho o přírodě víme málo. Takže se ukazuje, že pokud budou lidé na zahradách schopni jímat dešťovku, třeba do retenční nádrže, tak budete mít vystaráno. Neznamená to ale, že nebude fáze, kdy bude na zahradě vidět, že je suchá, když je sucho, je suchá i zahrada. To je normální. Řadu klientů přemlouváme, aby s děšťovkou zacházeli správně, a navrhujeme jim právě retenční nádrže. A oni zkoumají ekonomickou návratnost. No, upřímně, není žádná. Možná tak za 15 let. Ale je to ohromně důležité naučit se zacházet s vodou. Máte i určitou zásobárnu vody. A dešťovou vodu nikdy neodvádějte z pozemku, tak ji alespoň nechte téct do sudu.

Alena Pecháčková

Autor

Alena Pecháčkováalena.pechackova@lidovky.czČlánky

Advantage Consulting, s.r.o.
JUNIOR PLC PROGRAMÁTOR

Advantage Consulting, s.r.o.
Zlínský kraj
nabízený plat: 30 000 - 40 000 Kč

Najdete na Lidovky.cz