Lidovky.cz: Má vůbec smysl se ještě po 75 letech vracet k pražskému povstání?
Květen 1945, stejně jako říjen 1918, září 1938, únor 1948 či srpen 1968 jsou zásadními osudovými zlomy v cestě našeho národa minulým stoletím. Mnoho lidí si vůbec neuvědomuje, že všechny tyhle události nekompromisně formovaly to, v čem žijeme dnes a co nás těší nebo rozčiluje. Mne jako historika, který se desítky let zajímá o pražské povstání, vytáčejí všechny ty zatuhlé i nové mýty kolem něj.
Víme, kdo v Praze rozhodoval.‘ Ruská policie prý zná osoby spojené s odstraněním Koněvovy sochy |
Lidovky.cz: Zatuhlé a nové mýty?
Ty „zatuhlé“ nám tu nechali pěkně zakořeněné komunisté, proto je u nás tolik křiku například kolem Koněva. Ty nové spoluvytvářejí i někteří vaši kolegové novináři, kteří jako mistři zkratky a dramatických sloganů. Například již řadu let píšou, že vojáci generála Vlasova Prahu zachránili, či dokonce osvobodili. Ještě více mne štvou zlomyslné a hloupé glosy, že povstání bylo alibistické a za „pět minut dvanáct“. To můžou psát jen lidé, kteří o odboji a realitě na konci války vůbec nic nevědí, v horším případě vědět nechtějí.
Lidovky.cz: Co vám na tom vadí nejvíc?
Například u tzv. vlasovců je to z ryze vojenského hlediska naprostý nesmysl. Vlasovci povstalecké Praze v některých chvílích pomohli. To ano! Například v boji u ruzyňského letiště. Ale rozhodně ji neosvobodili ani nezachránili. Pravdu má vojenský velitel povstání generál Karel Kutlvašr, když napsal: „Zásah Vlasovových jednotek měl snad více účinek morální, a to jak na obránce, jejichž sebedůvěra v boji proti Němcům byla posílena, tak na útočníka – Němce, u něhož zprávami o vysokém počtu vojsk, které má Vlasov k dispozici /: které byly však zřejmě přehnány :/, způsobily značný zmatek v jeho vedení.“
To je takový český zlozvyk – touha být stále někomu vděčný, aby nás někdo osvobozoval a dělal vše za nás – Sověti, Američané, vlasovci, Evropská unie atd. Ale na vlastní lidi ostudně zapomínáme. To prostě nechápu.
Lidovky.cz: Uvedete příklad?
Mými hrdiny jsou malé konkrétní skupiny českých bojovníků a povstaleckých velitelů, kteří převzali za boje odpovědnost a často po únoru 1948 špatně skončili. Se zbraní v ruce po celou dobu povstání bojovalo asi 12 000 českých vlastenců, které pak komunisté přelakovali na plakát s heslem „lid pod vedením komunistické strany“.
Pomník vlasovců v Řeporyjích? Iniciativa, která slouží k reinkarnaci nacismu, vzkazuje do Česka Moskva |
Lidovky.cz: Asi se o pražském povstání ale nedá říct, že bylo převratnou událostí druhé světové války. V čem tedy vlastně jeho význam spočívá?
Jistý vliv na druhou světovou válku nepochybně mělo. Pomohlo ji totiž o dva až tři dny zkrátit, a tím pádem ušetřilo plno životů sovětských a amerických vojáků. Byť za cenu životů Pražanů. Německé plány totiž na konci války počítaly s další obranou Prahy, což jim povstání výrazně zkomplikovalo. Sověti zase plánovali, že dorazí až 13. května.
Z hlediska české historie představuje povstání důležitou kapitolu. V obou světových válkách naši vojáci bojovali prakticky na všech bojištích, do května 1945 nikdy přímo na území českých zemí. Ty tři tisíce obětí a pět dní bojů jsou jednoznačně největším vojenským vystoupením českého národa na jeho území ve 20. století. Často se hovoří o dukelské operaci, kde se československá armáda zapojila také a měla nemálo obětí. Skládala se ale převážně ze zakarpatských Rusínů, volyňských Čechů či Slováků. Pražské povstání bylo oproti tomu autenticky české.
Lidovky.cz: Je toho ještě mnoho, co o květnu 1945 nevíme?
Stále mnoho zajímavých věcí nevíme. Vojenskému historikovi chybí dostatek německých dokumentů o skutečné síle a bojové činnosti německých jednotek SS útočících na Prahu. Naprosto stejné dokumenty nám chybí o vlasovcích. Skvělé knihy Pavla Žáčka o nich, jak sám přiznává, se opírají prakticky jen o české dokumenty a vzpomínky povstalců.
Detailně nejsou zpracovány plány protektorátních alibistů zinscenovat převrat po svém. Nikdo se v minulosti ani teď mnoho nezabýval konkrétními přípravami komunistů a „revolučních odborářů“ na povstání. Myslím, že byly dost povrchní až mizivé. Také by bylo zajímavé vědět, co vše vůbec věděla Moskva 4. května 1945 o českém odboji, jaké měla konkrétní plány na spolupráci s ním atd.
Lidovky.cz: Která z těchto „neznámých“ zajímá vás?
Například, kteří konkrétní Češi horlivě udávali v květnu 1945 sovětské NKVD jiné Čechy a ruské emigranty, jmenovitě třeba plukovníka četnictva Jana Voženílka, který dal pokyn k obsazení rozhlasu a k velké nelibosti komunistů v čele s Josefem Smrkovským de facto ovlivnil předčasný výbuch povstání. Sověti jej zavlekli do Terezína, kde se smrtelně nakazil tyfem. Také mne zajímají znalosti americké zpravodajské služby OSS, se kterou v Bavorsku spolupracovali někteří naši zpravodajští důstojníci z řad osvobozených politických vězňů.
Je toho hodně. Bohužel zásadní pamětníci už nežijí a jsem proto velice rád, že jsem se při svém soukromém bádání v letech 1979–1989 mohl s mnoha významnými odbojáři stýkat.
Lidovky.cz: Kdo z nich byl pro vás důležitým zdrojem informací?
Za všechny bych jmenoval skvělého člověka, právníka Rastislava Váhalu, který spolupracoval v odboji s generálem Lužou, uprchl v lednu 1945 před gestapem a v povstání byl zmocněncem České národní rady v kasárnách Jiřího z Poděbrad. V roce 1949 obhajoval generála Píku a v roce 1968 dělal aktivně rehabilitace perzekvovaných odbojářů. Famózní noblesní člověk – advokát, který uměl vzít ve správnou chvíli podle potřeby do ruky sbírku zákonů či pistoli…
Lidovky.cz: Dají se ještě některá bílá místa té historie zaplnit?
Rozhodně stojí za to zkoumat zapomenuté osudy povstalců a odbojářů po únoru 1948. U drtivé většiny ani nevíme, jak často špatně skončili. To je třeba připomínat. Naštěstí jsou dnes k dispozici Archiv bezpečnostních složek a Národní archiv, kde lze tuto hořkou kapitolu dohledat.
Lidovky.cz: A co zahraniční archivy?
Věřím, že hodně toho může být v ruských a amerických archivech. Problém není jen ve vzdálenosti těchto archivů a někde i případné neochotě poskytnout pomoc. Spíše se obávám, že mnoho těchto kořistních materiálů nebylo dodnes zatím roztříděno, inventarizováno a studováno archiváři v těchto zemích. Také si myslím, že mnoho dokumentů bylo bohužel ztraceno a zničeno již v květnu 1945.
Neznámá kapitola Pražského povstání: u rozhlasu umíraly německé ženy |
Lidovky.cz: Často zmiňujete dokumenty německé provenience. K čemu by nám vlastně bylo dozvědět se přesné složení německých jednotek, které se do povstání zapojily?
V současnosti máme o síle německého útoku jen hrubé odhady. V českých dokumentech se totiž často vyskytují panické telefonní zprávy. Například, že od Mělníku táhne na Prahu 200 německých tanků. To je samozřejmě nesmysl, Němci by v této fázi války nebyli takové množství tanků schopni soustředit. Povstalecká hlášení z průběhu povstání zase hovoří o nasazení tanků Tiger, což je opět smyšlené. Pravděpodobně šlo o stíhače tanků Hetzer, to bylo maximum, které měli Němci tehdy k dispozici. Máme tak sice německé plány na obranu Prahy a její případné zničení, ale skutečné bojové dokumenty nám mezi pátým a devátým květnem chybí. Díky nim bychom lépe pochopili, jak intenzivní boje v ulicích skutečně byly.
Lidovky.cz: Přesto je stále po čem pátrat a co odhalovat?
Jsem optimista a věřím v Senecu - Veritatem dies aperit (Pravdu odhalí čas), i když ani záplava faktů někdy nepomůže a vždy se najdou noví mistři zkratek, samolibí umělci, co historii přizpůsobí svému vkusu a představám s masovým vlivem na veřejnost a bohužel také politici, kteří budou zacházet s historickou pravdou jako sprejeři s čistou zdí.
