Těhotenství, svatba, revoluce. Nevěděla jsem, co prožívat dřív, vzpomíná matka na listopad 1989

„Manžel šel ten večer s kamarády na Uhelném trhu v Praze do pivnice U Dvou koček, která se nachází jen kousek od Národní třídy. Byla jsem v Táboře, kde žijí mí rodiče, byli jsme domluvení, že vyběhne do telefonní budky a v určitou hodinu mi zavolá,“ vypráví. Poté, co mu oznámila šťastnou novinu, se vrátil za kamarády s tím, že bude otcem, a je tedy potřeba novou životní etapu řádně oslavit.

„Dějiny kráčely mílovými kroky kolem a oni je prošvihli, zatímco otcovství zapíjeli. Když se ve veselé náladě vydali domů, byl všude klid a nic nenasvědčovalo tomu, že proběhlo něco mimořádného,“ tlumočí, jak historku často vypráví její manžel. Po cestě potkali dalšího kamaráda, kterému jen stěží mohli věřit, když je informoval, že byl zabit student, komunisté padnou a bude generální stávka.

„Dnes když jsou manžel a jeho kamarádi 17. listopadu v Praze, schází se společně U Dvou koček na listopadovou historku zavzpomínat. Plánují to i tuto neděli,“ směje se Darina Ivanovová. Dodává ale, že neví, zda její muž s přáteli tehdy o plánované demonstraci studentů na Albertově věděli. Ona sama právě na Albertově pracovala coby čerstvá absolventka vysoké školy v Ústavu jazykové a odborné přípravy, kde cizince díky své jazykové výbavě učila češtinu. Tam se také seznámila s budoucím manželem, původem Bulharem.

V listopadu 1989 ještě nebyli manželé, a byť byla atmosféra revolučních dní euforická, dojmy z obou životních změn se v Darině Ivanovové značně tříštily. „Uvědomovala jsem si, že je to úžasný společenský moment, ale zároveň jsem řešila osobní, neméně emotivní rovinu. Těhotenství, jestli bude svatba, nebo ne a jak vše naplánujeme. Nevěděla jsem, co prožívat dřív,“ vzpomíná, když se ohlíží zpět. Zmiňuje, že při prvních demonstracích bylo navíc těžké sebe samu přesvědčit, že změna režimu opravdu může přijít.

„Když se do takového systému, jako je komunismus, člověk narodí a vyroste v něm, je těžké momentu svobody uvěřit,“ popisuje počáteční nejistoty. „Vzduch byl ale nabitý emocemi, doslova vše vibrovalo. Jsem ráda, že jsem tu dobu prožila ve svých čtyřiadvaceti, protože v určitém věkovém období člověk změny vnímá jinak,“ míní.

Symboliku do vínku

Jistá aura symboliky provázela její těhotenství po celou dobu. Třeba když byl v den manželových narozenin 29. prosince 1989 Václav Havel zvolen prezidentem. „Nebo jsme pak v dubnu 1990 šli společně za rodiči Evropskou třídou na oběd a viděli papeže Jana Pavla II., který tehdy za velkého ohlasu poprvé na Havlovo pozvání navštívil Prahu. Během celého těhotenství se neustále dělo něco, co bylo poprvé v životě, většinou emocionálně silně nabitého,“ vyjmenovává, co se jí dnes ve vzpomínkách hlavně vybaví. Syn Nikola tak dostal notnou dávku symboliky do života hned zkraje. „Narodil se předčasně 4. června 1990 a o čtyři dny později byly první svobodné volby, takže jsem ihned po opuštění porodnice šla volit,“ vzpomíná.

Jestliže často lidé při hledání odpovědi na otázku, co jim za socialismu nejvíce chybělo, sáhnou po cestování, pro Darinu to platí dvojnásob. „Bylo tehdy pro mě úplně na prvním místě a s velkým odstupem před dalšími věcmi. Velmi mě bavily jazyky a plácat se s nimi v Československu nebyla žádná výhra. Velmi mě to omezovalo. To, co už dnes bereme automaticky, byl tehdy nemožný sen.

Pro fakt, že jsem se v létě 1989 jako překladatelka dostala do Francie, nenacházím v současnosti přirovnání, protože je zkrátka vše možné a nic nevyzní jako vzácnost,“ přibližuje s tím, že si více pamatuje až dodatečné porevoluční líbánky s manželem v Nizozemsku. „Člověk moc nedokázal ukočírovat mateřský pud a všechno zboží pro miminka tam neskoupit,“ směje se a dodává, že je dnes stále za cestování nejvděčnější. „Mělo by se vyučovat jako školní předmět, lidem otevírá klapky na očích. Občas si neuvědomujeme, jak se máme v naší české kotlině dobře,“ myslí si.

Ne všichni jsou vítězové

Loni strávila pracovně rok v Číně a s výukou češtiny se obecně pohybuje ve světě poměrně svižně. „V Číně jsem si uvědomila, že svoboda není vyprázdněné slovo. Člověk jí velmi rychle uvykne a v běžném provozu si neuvědomíme, jakou má hodnotu. Tam si člověk může vyzkoušet, jak by to u nás vypadalo, kdyby v Česku komunismus zůstal i v dnešní době internetu,“ popisuje nedávnou zkušenost.

Co se pohledu na porevoluční vývoj a současnou společnost týká, částečně se v něm se synem rozchází. „Já bych to zase tak optimisticky s Českem neviděl,“ reaguje devětadvacetiletý Nikola. „Myslím si, že mezi generací mých rodičů a mou existuje propast a vnímáme současnost rozdílně.

Já si svobody a výhod plynoucích ze sametové revoluce vážím a vnímám je také, nicméně bych byl opatrnější v hodnocení porevolučního vývoje a toho, že se máme báječně,“ říká Nikola, dítě první „svobodné generace“. Je toho názoru, že očekávání byla větší než samotná realita.

„Ačkoliv si tu dobu nepamatuji, mám pocit, že se tehdejší euforii nepodařilo zpracovat. Sametová revoluce má jasné vítěze, ale neměli bychom zapomínat, že ne všichni jimi jsou. Porevoluční důraz na individualismus, volný trh a jistým způsobem na naivní představu, že je vše možné, nepřinesl výhody všem,“ míní. Je pozitivní, že si lidé mohli po revoluci splnit sny, ale nemělo by se zapomínat na ty, kteří ze stále připomínaných vznešených hodnot těžit nemuseli.

„‚Vítězové‘ a ‚poražení‘ sametové revoluce vytvořili ve společnosti sociální propast třeba mezi Prahou a zbytkem republiky nebo obecně většími městy a venkovem,“ myslí si. Podle něj se příliš jako společnost vracíme do minulosti.

Darina Ivanovová si na rozdíl od syna nemyslí, že jde dnes o již vyhranou bitvu. „Nezapomínejme, že pro mnoho lidí byl minulý režim likvidační, a není divu, že mu nemohou nic odpustit. Asi nikdy si jako porevoluční dítě nebudeš moct svobody vážit natolik jako lidé, kteří v komunismu žili. Protože ti chybí osobní prožitek nesvobody,“ oponuje maminka. „Ale jsem šťastná, že už jsou lidé, kteří srovnání nemají.“

Máme dnes jiný druh strašáků „Myslím, že pozitivum naší generace je, že můžeme přemýšlet i v jiných mantinelech, než generace rodičů,“ říká syn Dariny Ivanovové Nikola (29), umělec a student doktorského studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Nikola Ivanov. Jak vnímáte současnou společnost? Myslím si, že bychom se neměli utvrzovat v jednotné rétorice toho, že listopadový převrat s sebou nese jen samá pozitiva. Donedávna převažoval étos, který se pod tíhou sentimentu nedíval na minulost kriticky a pro neustálé ‚vyhrávání již vyhraných bitev‘ se zapomíná na současné problémy. Vracíme se podle mého do minulosti častěji než by bylo nutné. Čím se do ní vracíme? Hned po revoluci začala existovat silná antikomunistická rétorika, a s tím spojené nekonečné odkazování se k minulému režimu. Moderní česká historie mě velmi zajímá, stejně jako příběhy lidí za minulého režimu, ale přes to všechno už to pro naši generaci narozenou ve svobodě tak podstatné není. Myslím, že pozitivum naší generace je, že můžeme přemýšlet i v jiných mantinelech, než generace rodičů. Pociťujete tedy dnes určitou nesvobodu? Zásadní porevoluční průšvih je podle mého v tom, jak jsme dokázali oddělit demokracii a svobodu od solidarity a hodnot, bez nichž demokracie nemůže fungovat. Mnoho lidí se dnes bojí mluvit o sociální soudržnosti nebo rovnosti, protože pojmy mají stále pachuť minulého režimu. Nemůžu se lidem, jež komunismus zažili, divit, ale pro mne je to částečně frustrující a představující určité otěže. Nevnímám to totiž jako plíživý návrat k něčemu minulému. Máme dnes jiný druh strašáků než minulé generace. Co je tím strašákem pro vás? Fakt, že máme jedny z nejnižších mezd v celé Evropské unii a současně se neustále zvyšující ceny bydlení. V mém okolí to vnímám jako velký problém. To, že 30 let od sametové revoluce zde vládne oligarchie odtržená od reality většiny lidí a zvyšují se se nacionalistické a populistické tendence, které parazitují na společenské frustraci, je další smutnou vizitkou polistopadového vývoje.