17. února 2019 5:06 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Sekera zaťatá do bolavých míst. Drábkova hra vyprodává Rokoko

David Drábek | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy David Drábek | foto: Salim Issa a Štěpánka Stein

David Drábek (48), který se v loňském roce stal stálým režisérem Městských divadel pražských, vstoupil do divadelní sezony autorskou hrou Kanibalky: Soumrak samců, jíž - jak je u něho zvykem - zaťal sekeru do bolavých míst naší společnosti. V divadle Rokoko je představení stále vyprodané.

Jonny vyhrává je první letošní premiéra opery v Národním divadle. Operu jste režíroval poprvé?
Podruhé. Ještě před rekonstrukcí budovy Státní opery jsem v ní dělal Válku s mloky od Vladimíra Franze.

Poprvé ale režírujete v Národním divadle, ne?
V historické budově ano. Ve Stavovském divadle jsem režíroval Šamberkovo Jedenácté přikázání a v Laterně Magice na Nové scéně Podivuhodné cesty Julese Verna.

David Drábek
David Drábek

Myslela jsem, zda to neberete jako zadostiučinění poté, co jste nevyhrál konkurz na šéfa činohry Národního divadla, v němž zvítězil Daniel Špinar.
Takhle vůbec neuvažuju. Mezi trojici adeptů mě pozval ředitel divadla Jan Burian, sám od sebe jsem se tam nevlamoval. Jsem optimista a navrch fatalista, takže jsem přesvědčený, že vše dopadne tak, jak nejlépe má. Kluk z Týniště nad Orlicí se ale bez ironie raduje, že pracuje ve zlaté kapličce. Národní divadlo je organizačně moloch, asi by se mi tam volně nedýchalo. Navíc bych byl pod drobnohledem konzervativní části publika, kterému je těžké se zavděčit. Cítím, že Městská divadla pražská jsou to pravé místo. Pro mne je nejdůležitější osobní vztah ke všem zaměstnancům divadla. A taky divák, jemu jsem oddaný. Naučil jsem se to v Klicperově divadle v Hradci Králové, kde jsem byl uměleckým šéfem osm let. Když skončilo představení, ať už Figarova svatba, či Richard III., a při děkovačce stálo celé hlediště a aplaudovalo třeba i deset minut, říkal jsem sobě i hercům: „Víc už se na divadle nedá zažít.“ Je to malý zázrak a transportovat jej do Prahy nebude lehké, ale nevzdávám se toho. Je to jediný druh drogové závislosti, kterou mám.

Proč jste nabídku na režii Krenkovy opery přijal?
Proč ne? Je to německá jazzová opera, která tady nemá inscenační tradici. Bylo to velké dobrodružství a podmínky nemohly být horší, než které jsem zažil při režii Války s mloky. Tehdy to bylo krátce po fúzi operních souborů, všichni byli rozhádaní, autor opery kandidoval na prezidenta, barytonista Ivan Kusnjer řekl, že je to druhá nejtěžší věc v životě, kterou kdy zpíval. Před začátkem zkoušek jsme neměli nahrávku a tvořili jsme koncepci jen podle libreta. Během zkoušení se vystřídali čtyři dirigenti, až čtvrtý Marko Ivanović stmelil orchestr. A já před každou zkouškou promlouval ke sboru, jak jsou všichni pro mne moc důležití… Nakonec se to dalo dohromady. Jonny byl proti tomu selanka. Také jsem byl už poučenější, i když titul je náročnější, protože je v němčině, dirigent Stefan Lano je Američan a jeden z hlavních představitelů Jonathan Stoughton je z Londýna. Když jsem poprvé přišel na jeviště, nedorazil tlumočník, a já tak maličko umřel. Mám z angličtiny celoživotní trému, protože ji mučím konfrontací se svojí bohatou češtinou. Můj antiperspirant prostě přestal fungovat, zpotil jsem se - a vržen do vody, začal jsem plavat. Na konci zkoušky jsem byl k smrti unavený, ale nepodělal se a vše domluvil, i když místy po boratovsku. Od té chvíle jsem se přestal bát režírovat anglicky. Petr Kofroň (umělecký ředitel opery ND) mě neoslovil proto, že umím noty a německy nebo že jsem znalcem opery, ale proto, alespoň se domnívám, že chtěl představení plné fantazie a nápadů, které zaujme všechny diváky a naplní je radostí z hravosti.

Jonny vyhrává se vrací do Prahy po osmdesáti letech. Přál byste si, aby někdo za osmdesát sto let „oprášil“ vaši hru a uvedl ji na jeviště? A rozuměli by jí ještě diváci?
Divadlo není muzeum, chci, aby mělo co nejživější tvar, ráno zkoušíte, odpoledne ještě něco upravíte a večer hrajete. Věci můžete aktualizovat, reagovat na společenské dění. To u filmu ani televize nejde. Zároveň mi vždycky šlo o to, aby hry byly nadčasové, měly obecnou platnost - a to prověří jedině čas. Hra Akvabely, která mi nejvíce otevřela dveře do světa a kterou režíroval na odchodnou z Klicperáku Vladimír Morávek, se hrála často v zahraničí. Nejzajímavější bylo uvedení ve Wiesbadenu, lázeňském „západoněmeckém“ a napapaném městě. Vladimír Morávek ty politické pasáže pokrátil a nechal vyznít (trojice pánů se tajně věnuje cvičení v duchu akvabel) především témata, jako jsou krize středního věku, hledání vztahu ke světu či přátelství. Jel jsem se do Wiesbadenu podívat a žasl jsem, jak představení u publika rezonuje, jak ho hra zajímá. Německé publikum je proslulé tolerantností, zájmem o hry z jiného kulturního pásma. Líbilo by se mi, kdyby i naši diváci byli tak otevření a tolerantní, jako jsou ti němečtí. A neškrtli ani větu, popasovali se i s českými specifiky a politickými detaily.

Vy sám do „klasických“ textů razantně vstupujete. Nakolik ctíte původní text?
Jedna věc je hra, druhá inscenace. Jsem daleko raději, když je inscenace osobní a ne pouze pietní. Samozřejmostí je, že respektujete dramatické vyklenutí té hry a nezlomíte jí vaz. Nápad nesmí poprznit myšlenku díla. Souhlasím s dělením režisérů na rozjasňovače a zatemňovače. Ti první hru zažehnou, druzí zašmodrchají a udusí. Pokud jde o moje hry, dávám plnou svobodu všem režisérům, protože text je pouze východiskem inscenace. Když hru sám inscenuji, dávám tím světu najevo, jak si ji na jevišti představuju, jak ji cítím. Pokud ji někdo pojme jinak, je to jeho úhel pohledu, jeho vědomí, jeho svědomí a míra talentu. Užívám si, když mě jiní režiséři zpětně inspirují, když rozkryjí něco, co mě třeba nenapadlo.

Myslela jsem ne vaše, ale cizí texty.
Jsem autorský režisér, vstupuji do inscenace výrazně, se svojí vášní, svojí utkvělou představou, která vychází ze mne, nikdy ale ne proto, abych autora zmasakroval nebo ho zneuctil. A ve finále odvedu výrazně víc práce, než kdybych se držel v zaběhnuté dráze. Jsem zvyklý chrlit duhu.

Byl se překladatel Martin Hilský podívat na vaše představení Macbetha, kterého jste přenesl ze středověkého skotského trůnu do současného fastfoodu?
Byl. Viděl i Richarda III. a Romea a Julii. Řekl tehdy: „Takhle inovativně a živě a inspirovaně by se to hrálo za Shakespeara. Shakespearovi by se to líbilo.“ Poklona jak sviňa.

Jak svůj čas dělíte mezi autorskou tvorbu a režii?
Po delší době jsem napsal regulérní hru, a to Kanibalky. Proti dřívějšku víc odpočívám a medituju, můj privátní život je dost samotářský, čímž kompenzuji davové chvíle. Nade vše mi je rodina, jsem hrdým otcem dcery.

Vystudoval jste na Filozofické fakultě v Olomouci, a to filmovou a divadelní vědu. Režii jste se tedy učil za pochodu?
Přesně tak. Jsem ukázkový autodidakt. Učil jsem se pokusem a omylem. Mám koncepci, tu hercům řeknu, ale doma si nic nechystám, abych si třeba naskicoval: „Mařenko, teď vejdeš zleva na jeviště!“ Vše vzniká na scéně. Ve Figarově svatbě, kterou považuji za jednu ze svých nejúspěšnějších a nejlepších inscenací, jsme ponechali jen to základní zdivo, základní zápletky. Z herců, když vejdou na jeviště, čerpám inspiraci, na místě vymýšlím, co mají říkat. A to asistent zapisuje. Divadelní scénář dostane definitivní podobu před generálkami. Tenhle princip, kdy vycházím z herců, z jejich i své momentální situace, používám velice často. A odvážil jsem se toho i se skvělými herci u Jedenáctého přikázání v Národním.

Nevyčte vám divák, že z díla „nic“ nezbylo?
S tím musí počítat. Když chce vidět klasické uvedení, nemůže jít na Drábka.

David Drábek

David Drábek

V jednom z rozhovorů jste na sebe prozradil, že sebevědomí máte dost. Není to namyšlenost?
Sebevědomí neberu jako namyšlenost, ale jako vědomí si sama sebe. Zrovna tak svéhlavost nepovažuji za paličatost, nýbrž že mám svoji hlavu, že jsem samostatný. Bez toho sebevědomí bych se neodvážil vyjít před lidi. Jsem rozmazlovací režisér, protože mi záleží na tom, aby herci nestrádali, za ty roky se mi nestalo ani jednou, abych ukončil předčasně zkoušku, protože bych nevěděl, jak dál. Možná by bylo zdravé si to někdy připustit, ale já nenechám herce, z nichž někteří jsou nejistí, na holičkách. Z toho plyne moje sebevědomí, že inscenaci neodbydu, že snad nikdo neostrouhá.

Po kom jste zdědil ono sebevědomí?
Zřejmě po mamince. Maminka je obrovský tahoun, až urputná, ale v tom dobrém slova smyslu, organizačně schopná, věci dotahuje do konce. Založila s partou mladých ochotníků divadelní soubor Temno, kde režíruje současné hry, na repertoáru mají i moji Kouli. Na škole, kde učila, vedla literárně-dramatický kroužek. Bez její podpory bych nebyl tam, kde jsem. Spolu s tatínkem, dědečkem a babičkou mi umožnili být svůj. I když jsem ze sportovní rodiny, dovolili tomu obtloustlému chlapečkovi být motovidlem, nenutili ho jezdit na žádné tábory, jako já nenutím svoji dceru. Mohl jsem si žít v domě se zahradou u lesa, vstřebávat inspirace a budovat si osobnost v naprostém hájemství. Dodatečně to obrovské zázemí s láskou oceňuju. Maminka dodnes jezdí na všechny moje premiéry.

Vy jste jedináček?
Jsme tři. Bratr je o tři roky mladší a sestra o čtyři a půl. Narodili se krátce po sobě a říkali jsme jim dlouho do dospělosti „mrňata“, což je legrační, protože fakt nejsou hobiti.

Kolik her jste napsal?
Nevím, asi kolem třiceti.

Které z nich vznikly z rozhlasových her?
Jen dvě. Koule a Vykřičené domy. K napsání rozhlasové hry mě vyzval Martin Velíšek (dramaturg Českého rozhlasu). Koule, jejíž hrdinkou je bývalá slavná atletka, nakonec rozpoutala lavinu žalob a tahle divočina z ní vytvořila fenomén.

Četla jsem vaše hry v knižním vydání a dozvěděla se, že výjimečnost vašeho díla nespočívá pouze v teatrálně efektním zobrazení globalizované společnosti, ale také v širokých možnostech zakoušení vašich her, které sahají od inscenačního provedení až k tichému literárnímu čtení (pravděpodobně s hlasitým smíchem). Proč lze Drábkovu knihu doporučit i čtenářům, kteří nemají s divadelními hrami zkušenosti?
S Filipem Tomášem z nakladatelství Akropolis a s editorkou Lenkou Jungmannovou jsme si říkali, že je škoda, že lidé neznají inscenační poznámky, které tvoří i třicet procent hry a které jsou někdy zábavnější než promluvy postav. Do knihy Aby se Čechům ovary zachvěly, které jsme věnovali velkou péči, jsme zařadili deset her s originálními grafickými kolážemi Miroslava Huptycha. Číst divadelní text je náročné, a proto jsme byli zvědaví, jak je čtenáři přijmou. Radostný křest se konal s Klicperáky a kapelou Sto zvířat na Žižkově U Vystřelenýho oka. A lidé ji četli, hlavně naši fanoušci. Teď chystáme se stejnou partou, s níž jsme připravili Ovary, knihu her, které dosud nevyšly, budou v ní i Velká mořská víla i Kanibalky plus to, co ještě pro Rokoko napíšu. Také bych v ní rád zveřejnil ohlasy přátel a zúročil to nejlepší z Facebooku. Měla by vyjít k mým padesátinám pod názvem PLAY Drábek. V Akropoli jsem vydal rovněž soubor her pro děti Drábek Dětem!.

Jste příznivcem Facebooku?
Nejdříve jsem bral Facebook jako takovou Brumbálovu armádu. Byl jsem v Hradci a chtěl, aby se o nás vědělo, používal jsem jej jako píár. Začal jsem mu postupně propadat, až jsem se na něm stal závislým, je mojí denní novinařinou, politologickou tribunou, otevřeně tu probírám svoje radosti i pády, kocoura Myšiharu, svoji skvělou rozšířenou rodinu, módu, vymýšlím příběhy k černobílým fotkám. Když máte v přátelích například novináře Jindřicha Šídla nebo historika a spisovatele Jiřího Padevěta, tak debata v naší bublině stojí opravdu za to. Stejně jako divadelní diváci jsou pro mne důležití lidé na Facebooku, kterým mohu projasnit den, nebo s nimi probrat jejich starosti. Vážím si těch, kteří vystupují na obranu liberální demokracie navzdory zemanovskobabišovskému tlaku, a žijí přitom v krajině, kde se občanská statečnost projevuje obtížněji než v Praze. Tyto lidi je třeba posílit, podpořit. I když je Facebook žroutem času, v tomto smyslu si jeho možností vážím.

Řekl jste, že by se v té knize k padesátinám měla objevit i hra, kterou teprve napíšete. Co to bude?
Zřejmě Kanibalky 2: Soumrak starců. Dělat na divadle pokračování detektivky a navázat na popularitu „jedničky“, to je výzva. Chystám taky hru pro Pavlušu Tomicovou. Což by měla být dost smutná postkatastrofická hra, žádná revue.

Neseslalo vám Pavlu Tomicovou samo herecké nebe?
Je mi velmi drahá - podobně jako v minulosti třeba Bohdana Pavlíková, Ivana Machalová, Pavlína Štorková a další výrazné herečky na mojí cestě. Pravdou je, že s Pavlou jsme blízcí přátelé, oba jsme živly, oblíbil jsem si jejího manžela Ondráše i dceru Anežku. Pavla se má ráda s mojí maminkou, jsme vzájemně provázáni. Také jsem se kvůli ní díval na poslední StarDance, což bych jinak nedělal. Byl jsem na ni pyšný a posílal jí hlasy.

Při každé příležitosti vzýváte Klicperovo divadlo, co pozitivního vám kdy dalo. Je naopak něco, co vám vzalo?
Rozpadl se vztah s maminkou dcery Justýnky, když jí byly tři roky. Protože jsem v Hradci nikdy nežil, ale neustále pendloval mezi Prahou a Hradcem, ve čtyřiačtyřiceti jsem se zhroutil. Po návratu do zdraví už to spělo k pozvolnému smrákání hradecké éry. Po odchodu jsem v Klicperově divadle ještě hostoval. Stále máme nadstandardně dobré vztahy.

S Darkem Králem jste spolužáci z vysoké školy, od té doby spolupracujete. Skládá k vašim inscenacím hudbu. Je pro vás postradatelný?
My vůči sobě pociťujeme neodolatelně štítivou přitažlivost. Hlavně na Facebooku se navzájem dobíráme. Něčím Darka ponížím - a on hned volá o pomoc, vždy se najde někdo, kdo se ho ujme. A on té nebohé osobě začne nabízet sex zdarma… Užíváme si to jako puberťáci. Vůbec si nedovedu představit, že bych dělal divadlo bez něho. Darek vycítí dřív než já, že už éra končí. Poznal to v Olomouci i v Hradci. Je ale těžké opouštět něco, k čemu pociťujete otcovský vztah. Praha mě ale znovu nakopla. Sledovat nás někdo v roce 1995, kdy jsme zakládali Studio Hořící žirafy, a teď, uvidí stejný apetit, tu samou vitalitu. S Darkem si voláme, scházíme se, vymetáme kavárny a halucinujeme si naše vesmíry.

Jak rychle jste se sžil s Rokokem?
V Praze, kterou miluju od dětství, žiju patnáct let, i když teď bydlím v Dobřichovicích. Možná to bude znít přepjatě, trapně, ale vždycky jsem chtěl patřit do kulturního ovzduší Prahy. Obrovsky mě motivuje a občerstvuje. Jsem ve městě, po kterém jsem vždycky toužil, kde jsem chtěl pracovat. Každý den jdu z nádraží, procházím kolem Muzea a Václava na koni a scházím do nádherného paláce Rokoko - mimochodem, miluju secesi a kubismus -, kde sídlil kabaret Červená sedma, později zde vystupovali Voskovec a Werich. Ve sklepě toho nádherného paláce mám kancelář, ze které vycházím do vlastní lóžičky, a když zhasnu, vidím skrze propustné zrcadlo přicházet diváky do foyer divadla. Už tenhle magický prostor do mne vlévá neskutečnou energii, podněcuje mě a je mi velkou ctí, že v něm mohu pobývat.

Teď budete v Divadle ABC připravovat Revizora. Nedávno měl premiéru v Divadle na Vinohradech. Půjdete se na představení podívat?
Nevím. Ale jsem takový exot, že si naše inscenace jistě nebudou konkurovat. Do rolí hejtmanského páru jsem obsadil Václava Koptu a Pavlu Tomicovou, takže to bude jízda! Čeká se od nás, že poblázníme Divadlo ABC a jeho diváky. Musíme být dobří.

Nikdy se vám nestalo, že diváci nereagovali podle vašich představ?
Do smrti si budu pamatovat na představení muzikálu Ještěři v Chrudimi. Byla to moje první šéfovská inscenace v Klicperově divadle. V Chrudimi se diváci v první půli ani neusmáli. O pauze jsem volal tehdejšímu řediteli divadla Ladislavu Zemanovi: „Láďo, my to snad zabalíme a odjedeme.“ No a pak se stalo něco neskutečného. Chvíli to vypadalo, že vyměnili publikum. Ti lidé se začali smát od prvních vteřin druhé půle a na všech místech, kde jsme byli zvyklí. Měli jsme nachystáno několik přídavků, kdyby nás lidi nechtěli pustit ze scény. No a v Chrudimi jsme je odehráli všechny a mohli bychom dál. Tohle je magie divadla. To se v různých odstínech stává s diváky, kteří neznají moji tvorbu. Když jsme připravovali Kanibalky, vedení divadla chtělo, aby se hrály v jednom kuse, bez pauzy. „Riskněte to a dopřejte divákům přestávku, oni neutečou. O přestávce si první část porovnají v hlavě, poklábosí o tom, dají si dvojku vína, uvolní se…“ řekl jsem. Z devadesáti devíti procent to funguje.

V Kanibalkách má svérázný pár vyšetřovatelů objasnit vraždu pěti Arabů z nuselského loftu.
Stopa vede do výcvikového tábora neonacistů… Abych se přidržela oficiální divadelní upoutávky, jde o původní magickou detektivku, komedii ve stu odstínů černé. Není to jen politická satira, ale odehrávají se v ní i všechny problémy současného člověka, jeho virtuálních světů. To je téma, které by mělo přežít těch osmdesát let, kdy spousta lidí nebude už vědět, kdo to byl náckovský ojeb Okamura, a o Klausovi se povinně zmíní učebnice jako o nevýrazném českém prezidentovi.

Kde má hranici váš nekorektní humor? Nebo: Má vůbec nějakou?
Kromě svatého mi není nic svaté. O věcech duchovních, o duchovních symbolech nežertuji. Jsem věřící člověk. K víře jsem dospěl až v dospělosti. Mám svoje poutní místo v lese za zahradou v Týništi, kde visí na stromě prastarý obrázek Panny Marie, u něhož mi to jednou „secvaklo“. Velkou zkouškou jsem prošel v katedrále Notre-Dame. Šel jsem dovnitř se scenáristou Petrem Kolečkem, největším cynikem, kterého znám: Vedle toho zvířete si mám kleknout a pokřižovat se? A pak poslouchat ty jeho kecy? běželo mi hlavou.

On poklekl také?
Takovou pointu to nemá. Jeho vypoulené oči a údiv jsem ale vydržel. To byl můj křest ohněm.

Dovedete si představit, že byste hráli Kanibalky někde v kulturním domě v bývalých Sudetech?
Určitě to riskneme. Jestli to ale nebude víc dehonestující a marné než prospěšné. Je to dost řízné představení a obávám se, že ne všichni nás pochopí. A nejen ti „Slušnočeši“.

Kdo jsou Slušnočeši?
Ve hře to v monologu vyjadřuje jejich vůdce Bílý jezdec v podání Radima Kalvody, kdy poodhaluje sociální kořeny nacionalistického třeštění. Proč se cítí obětovaní, vyděšení a opuštění. Já však lítost projevuji střídmě, protože tihle lidé jsou v diskusích nesmírně agresivní a vyzývají k násilí na menšinách. Pokud monolog někdo vyslechne tak, s jakou naléhavostí jsem jej napsal a režíroval, neměl by říkat, že já jsem kavárenský extremista. Z toho plyne, jak moc jsme podcenili výuku k evropanství, k tomu, co pro nás mateřský kontinent Evropa znamená, k její krvavé historii, a to včetně té naší. Že jsme se dopracovali k bezpečí, svobodě a prosperitě, že je to pro malý národ vzácná věc. Neumíme bohužel k té prosperitě přizvat lidi z malých měst a obcí, aby nemuseli říkat: „Vy se v té Praze máte, tady u nás chcíp’ pes, topíme se v exekucích…“

Olga Myslivečková

Advantage Consulting, s.r.o.
ELEKTROMONTÉR (30-35.000 Kč)

Advantage Consulting, s.r.o.
Praha, Plzeňský kraj, Karlovarský kraj
nabízený plat: 30 000 - 35 000 Kč

Najdete na Lidovky.cz