Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Lidé

Vždy jsem hledal symboly a obyčejný život, říká fotograf Jiří Hanke, který 23 let fotil jedno místo

„Rád se ke stejným tématům vracím. Líbí se mi, že se mi podaří zachytit čas – což je vlastně nezachytitelné.“ foto: Veronika Krejčí, Lidovky.cz

Rozhovor
Praha - Snímky Jiřího Hankeho (75) zachycují neuchopitelné: čas. Je známý svými černobílými fotoobrazy Kladna nebo sérií pohledů z okna svého bytu. Když v přítmí pražského Domu fotografie popisuje, jak životní soubory vznikaly, svítí mu radostně oči. Ostatně jako při všem – ať je to téma rodiny, obyčejného života dělníků nebo jazzu. Rozsáhlá výstava fotografií, kterou připravil ke svým pětasedmdesátinám, sice zažívá svůj poslední víkend, Hankeho tvorba ale zůstává nadčasová.
  5:00

Lesk a bída Kladna na fotografiích. Jiří Hanke představuje člověka ve zlomových bodech dějin

Lidovky.cz: Jak se se svým vnímáním a pojímáním fotografie – mimo jiné i tím, že používáte analogový fotoaparát a fotografujete černobíle – cítíte v současném digitálním a tekutém světě?
Cítím se asi tak, jako se svým věkem. Když jsem začínal fotografovat, dlouho neexistovalo žádné digitální fotografování. Ani barevná fotka. Za tu dobu jsem v černobílé fotografii našel smysl, zdůrazňuje to, co na ní je. Barva může občas odpoutat pozornost od toho, co na snímku má být. Mně ale vůbec nevadí, že nedělám digitálně. Přijde mi to trochu umělé. Nicméně vše se vyvíjí, třeba pro novináře je to nutnost. Já mám čas si s tím pohrát. Myslím, že i ve zpracování fotografií – od vzniku negativu až po pozitiv - je určitým způsobem cítit i rukopis. Mnohdy mi připadne, že některé digitální fotografie jsou si podobné a ztrácejí mnohé z toho, co bylo dříve na filmu. V žádném případě ale proti nim nic nemám.

Lidovky.cz: Co vás přimělo pojímat svá témata dlouhodobě a koncepčně? Vyžaduje to zřejmě velkou trpělivost a sílu snímkům dodává právě i retrospektiva. Třeba váš zřejmě nejznámější soubor Pohledy z okna mého bytu jste fotografoval 23 let, počínaje rokem 1981.
Koncept přišel sám od sebe. Uvědomoval jsem si, že se každé ráno na ulici něco děje. Měli jsme postele pod okny a ráno, když se člověk probudil a podíval se z okna, viděl ulici. První pohled dával člověku signál, jaký ten den bude. Jednou začali kácet velké lípy v ulici a to jsem poprvé zmáčkl spoušť. Pak už jsem v tom jen pokračoval. Fotografoval jsem pouze tehdy, když se něco dělo. Aby byl na fotografii vjem pro diváka i pro mě. Je to asi taková moje nátura, že se mi podařilo v tom pokračovat 23 let. 

Otisky generace také fotografuji od roku 1985 dodnes. Rád se ke stejným tématům vracím. Líbí se mi, že se mi podaří zachytit čas – což je vlastně nezachytitelné. Když pak po třiceti letech přijdu k lidem, které jsem fotil v roce 1989, je tam ten čas vidět. A lidé už v sobě mají něco jiného, jinou životní zkušenost. To samé se děje i místům.

Dokumentární fotograf Jiří Hanke na své výstavě v pražském Domě Fotografie.
„Tady je snímek po vernisáži, když vystavoval Bohdan Holomíček, stojí tu se...

Lidovky.cz: U souboru Pohledy z okna mého bytu uvádíte pod snímky vždy pouze den a čas, nechtěl jste je nijak vysvětlovat?
Nechtěl, myslím, že se to dá docela pochopit i bez nich. Navíc podle dat by se dalo zjistit, co se který den dělo významného. Vidíme zde frontu před bankou, když si Češi a Slováci dělili měnu. Jindy zase byly volby, Václav Klaus létal helikoptérou a Miloš Zeman jezdil autobusem, který nazval Zemák. Chtěl provokovat Klause, tak si na střechu autobusu napsal ‚Václave, dobrý let!‘. Takovéto věci se mi pod okny děly. 

Tady je snímek po vernisáži, když vystavoval Bohdan Holomíček, stojí tu se svým autem a s Annou Fárovou, Iren Stehli, Dušanem Šimánkem. Nevím, koho to napadlo, ale najednou se všichni otočili. Nebo zase Olbram Zoubek. Pak je tu třeba první máj. Hodně jsem ve fotografiích hledal i symbol, trochu ironie. Vlevo na budově vedle okna visela sovětská vlajka. A zrovna dole projížděl vozík s českým letadlem, které nemělo křídla. Byl to pro mě symbol toho, jak to v zemi fungovalo.

„Václave, dobrý let!‘
„Tady je snímek po vernisáži, když vystavoval Bohdan Holomíček, stojí tu se...

Nejlepší snímky roku: World Press Photo ovládla fotka malé uprchlice

Lidovky.cz: Na jednom dramatickém snímku dokonce leží bezvládné tělo muže před autobusem. Co se mu stalo?
Přiznám se, že nevím, co se stalo. Přišel jsem se naobědvat z banky, kde jsem pracoval, a která byla o patro níž. Bylo 12 hodin, vyfotil jsem to, najedl se a šel zase zpátky pracovat. Už jsem se dále nezajímal, co se přihodilo. Ani další den jsem se do novin nepodíval.

Lidovky.cz: Bylo pro vás tehdy fotografování svobodným únikem před útlakem doby?
Hodně jsme v té době fotografovali věci, které byly dvojsmyslné. Věděli jsme, co zobrazují, ale na vyšších místech to nepochopili, takže snímky zároveň nějak prošly. Rádi jsme fotografovali to, co naznačovalo náš pohled na situaci. Samozřejmě publikace fotografií v tisku spadala pod šílenou cenzuru. Jednou z katalogu k desetiletému výročí soutěže Jazz ve fotografii, v níž jsem často získával cenu, vyřadili můj snímek úžasného černošského pianisty Kirka Linghtseye. Tak jsem volal na krajský národní výbor, proč jej soudružka zamítla. Řekla, že zpocený černoch je neestetický. Zeptal jsem se, jestli ví něco o jihoafrickém apartheidu a praštil jsem telefonem.

Lidovky.cz: Hudební snímky tady v Domě fotografie sice nevystavujete, ale začínal jste fotografováním jazzu a folku. Bylo to tehdy nejbližší téma?
Aktivně jsem se jako mladý věnoval muzice, hrál jsem v bigbeatové skupině, pak jsem začal psát vlastní folkové věci. Hudba byla moje velká vášeň. Když jsem začal trochu fotografovat, protože otec byl fotograf amatér - krajinář, zjistil jsem, že lépe fotografuji, než hraji. Aktivně jsem pak začal zachycovat muzikanty, znal jsem lidi i prostředí. Zajímalo mě zákulisí, hudebníci v šatně. Když muzikant odejde z pódia, kde má jistou image, po koncertě ji shodí a je z něj člověk, který se chová úplně jinak.

Lidovky.cz: Dá se o nějakém z vašich souborů říct, že je pro vás speciální a možná srdeční záležitostí?
Mám rád všechny stejně. Je to jako s dětmi, těžko má člověk rád jedno více než druhé. Samozřejmě jsou snímky nebo soubory, které se staly více známé – jako právě soubor Pohledy z okna mého bytu. K němu mám trochu jiný vztah. Nikdy jsem ale neměl snímky z okna vystaveny v jedné lince jako tady, byť je jich jen 49. V knize jich je pak asi 150. Ale soubor nebyl dlouho pochopen, nikdo jej nechtěl vystavit. Až časem se ukázalo, že kvantita – která ale nesmí být na úkor kvality – má přidanou hodnotu. I tím, že snímky vznikaly 23 let. 

Dokonce světoznámý filosof Vilém Flusser napsal o tomto souboru velký článek do magazínu European Photography. Z toho mám radost. Byl to jediný text, kde psal o konkrétním fotografovi. Jinak psal filozofické texty obecně o fotografii. Článek vyšel v roce 1992, ale bohužel u něj byla doložka, že jde o poslední článek, který kdy do redakce Flusser odevzdal. Krátce poté měl na cestě z Prahy havárii a zabil se. Byl to takový smutný dovětek.

Soubor Pohledy z okna mého bytu (1981-2003).

Lesk i bída hornického Kladna. V pražském Domě fotografie se představí Jiří Hanke

Lidovky.cz: Tematicky soubory zachycují jakousi jednoduchost, obyčejný život, reálnost. Ať už je to Kladno, hutnictví nebo Otisky generace. Co vás ve fotografii nejvíce zajímá?
Jsou to právě lidé, jejich příběhy a běžný život. Pokud to jsou starší lidé – třeba takoví, jaké jsem fotografoval v kladenské dělnické čtvrti z Podprůhonu – mají život vepsaný ve tváři (soubor Lidé z Podprůhonu 1974–1989). Je vidět, že něco prožili. Když lidi fotografuji, snažím si k nim získat vztah a také aby jej oni měli k mně. Aby věděli, že nejsem lovec senzací, nechci je karikovat a dělat věci, které by je shazovaly. Že chci právě jejich příběh vyprávět pomocí fotografie. Jak jsem tam pořád k nim chodil, lidé mě viděli, začali jsme si povídat a zvali mě k nim domů. Mohl jsem tak mezi ně přátelsky vniknout a seznámit se s jejich prostředím. A ta pohoda a důvěra lidí snad ve snímcích je, alespoň to diváci říkají.

Jiří Hanke - Lidé z Podprůhonu, 1984. Výstava Jiří Hanke: Fotografie 1973 -...

Lidovky.cz: Váš syn Michael Hanke se v posledních letech stal známým fotografem i za hranicemi, letos podruhé získal ocenění na World Press Photo. Vedl jste jej nějak k fotografování?
Vůbec ne. Do svých čtyřiceti let o fotografii ani nezavadil. Ale viděl ji, žil v tom, celý život byl obklopen fotografií. Vedl jsem v Kladně galerii, kde se střídali významní, naši i zahraniční, fotografové, kteří chodili i k nám domů. Ale nepodlehl tomu, hodně se zaměřoval na informační technologie. Pak jednou podstoupil vážnější operaci a u nás doma se zotavoval. Aby měl co dělat, nosil jsem mu do postele všechny mé fotografické publikace. 

Pak najednou přišel s tím, že si koupil fotoaparát. Říkal, že si v době po operaci uvědomil, že je dobré, když po sobě něco zanechá. Jako po ‚ajťákovi‘ po něm nic nezbude, říkal. A tak začal fotit. Hned za rok získal cenu v Czech Press Photo a pak další. Žádné vedení ale neměl, jen si s námi občas o fotografii popovídal. Má své vidění a cit, umí s lidmi velmi dobře zacházet a navázat kontakt, možná lépe než já. Berou jej mezi sebe. Fotografovaný vůbec neví, že je fotografován. Citlivost mu byla dána, to je dar.

Lidovky.cz: Možná onu koncepčnost i černobílé pojetí fotografií máte přece jen společné. 
Vždy jsem mu říkal, stejně jako každému, že důležitá jsou témata. Pokud člověk najde dobré téma, které je nosné, neměl by ho opouštět. Dál a dál na něm pracovat. Nové téma se nedá najít na každém kroku. Nedělám žádnou street fotografii, to mě nebaví. Více mě zajímá jít cíleně, za tématem. Věnuji se více tématům najednou, prolínají se.

Přemýšlej víc, foť míň, vyzývá fotograf, který zachycuje krásné dívky na film

Lidovky.cz: Vaše žena je zase výtvarná umělkyně, inspirovala vás v něčem její tvorba?
Díky ní jsem se začal věnovat i výtvarnému umění a fotografování. Když jsme se vzali, malovala a kreslila, já tehdy hrál. Chtěl jsem také něco dělat, ale malování mi nešlo. Takže jsem zkoušel koláže. Ty jsem pak ukazoval kladenské tvůrčí skupině Ateliér 74, která nás vzala mezi sebe a vystavovali jsme s nimi. Lidi z ní zajímaly ale stále víc moje fotografie než koláže. Tak jsem si začal hledat svá témata a objevil jsem pro sebe Kladno. To mám rád a znám ho, nehledal jsem něco náhodného. V cizině jsem fotil akorát v Paříži a v Americe, jinak ne.

Lidovky.cz: Fotografování prostupuje celým vaším životem. Uměl byste říct, co je pro vás nejdůležitější v životě?
Zdraví a rodina, rodinné štěstí, klid. Pohoda. To další už přijde samo. Nemohl bych se ani soustředit na tvořivou práci, kdyby člověk doma v rodině neměl hezké vztahy a měl konflikty. Zkrátka, aby to tak nějak všechno spolu ladilo.

Lidovky.cz: Podobné existenční otázky totiž člověka napadají, když si prohlíží zejména soubor Otisky generace, kde je zajímavé sledovat právě vztahy v rodinách.
Je to vidět i na tom, jak vedle sebe stojí. Někdo stojí s maminkou u sebe, někdo spíše od sebe. Rodiny mezi sebou měly různé vztahy. Někdy jsem je kvůli fotografování donutil, aby třeba syn s tátou, ke kterému měl výhrady, se postavili vedle sebe. Fotografoval jsem celé ságy lidí. Všichni to byli známí a přátelé, s nimiž jsem se stýkal z výtvarného, uměleckého i hudebního prostředí.

Jiří Hanke - Otisky generace, 1986. Výstava Jiří Hanke: Fotografie 1973 - 2018.

Lidovky.cz: Na čem pracujete teď?
Nedávno jsem fotografoval právě pokračování Otisků generací, po 31 letech jsem opět zachycoval jednu rodinu. Teď už potřetí chystáme rozsáhlou výstavu Rodinné balení v Chebu. Bude nás vystavovat sedm: můj otec (již zesnulý), manželka, já, dcera, syn a dva vnuci. Každý zpracovává své téma a úplně něco odlišného. Vymyslel jsem si to před pěti lety ke svým sedmdesátinám a tak v tom pokračujeme.

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!