Prymula se zesměšnil a selhal, důvěra v omezení utrpěla, píší české deníky. Zmiňují i papalášství |
Začněme malou exkurzí. Která země odskákala jarní epidemii nejhůř? Ano, pamatujete si to dobře: Belgie. S 912 mrtvými na milion obyvatel předběhla i Itálii, ačkoli se mohla připravit stejně jako Česko či třeba Dánsko. V Belgii se hádaly tři regiony (Valonsko, Flandry a Brusel), tři jazyková společenství (vlámské, francouzské a německé), a dohromady se ještě každé společenství (které má vlastní vládu) přelo s vládou federální.
Výsledkem bylo, že Belgie jako stát nedělala skoro nic – dokud nebylo pozdě. Pak nepomohlo ani povolání armády, která měla donutit lidi dodržovat opatření.
Kormutlivý stav epidemie ve Spojených státech amerických také není důsledkem jen zlehčujícího přístupu prezidenta a úplně jiného postoje ke zdravotní péči, ale vzešel z vážných sporů mezi jednotlivými státy a federální vládou.
  |
Česko se současnou válkou, která vypadá jako spor premiéra s jedním ministrem (ve skutečnosti jde o boj prezidenta s premiérem), dostává přesně na úroveň Belgie. Státní aparát a zejména jeho klíčové figury, jež mají ze všech sil bojovat s epidemií a které se místo toho snaží porazit jedna druhou. Na záchranu zdraví a životů jim jaksi nezbývá čas a energie.
Není velkým tajemstvím, že Roman Prymula není žádným favoritem ministerského předsedy Andreje Babiše. Ten jej ani po odchodu Adama Vojtěcha v čele resortu nechtěl, ale prosadil si ho prezident Miloš Zeman. Zeman, který tvoří spolu s ANO a ČSSD de facto třetí vládní stranu, který drží Babišův menšinový kabinet u moci a jemuž je několik ministrů loajálnějších mnohem více než premiérovi.
Spekulace dokonce naznačují, že Romana Prymulu si Zeman chystal jako předsedu možné úřednické vlády, kdyby se Babišovi vláda rozpadla. Vzhledem k současnému dramatickému propadu popularity je představa „premiéra Prymuly“ hodně vzdálená, ale proč by prezidentovi neposloužil jako beranidlo na beztak oslabeného Babiše?
A jsme zpátky u kořene problému: epidemiologická situace je všem aktérům úplně jedno. Ministrovi zdravotnictví je zhola ukradené, že je všem lidem pro smích a že nebudou dodržovat jeho nařízení – hlavně že bude mít klid na své obchody. Prezident dává najevo zcela nepřetržitě, že jej kromě osobní msty a zvyšování osobní moci nezajímá vůbec nic. A premiér? Sice s ním v partikulární otázce Prymulova odchodu zcela souhlasím, ale jinak jej těžko vyviňovat.
Je oblíbeným národním mýtem, že za naše neštěstí mohou výhradně cizí mocnosti. To platí snad jen pro rok 1939. Všechny ostatní osudové tragédie jsme si zapříčinili my sami: od roku 1421 přes rok 1620 až po rok 1948, jehož byl ten 1968 jenom pokračováním.
Teď v té slavné tradici sebedestrukce s velkou slávou pokračujeme.
