Pondělí 13. května 2024, svátek má Servác
130 let

Lidovky.cz

Názory

MACHALICKÁ: Jsme zpovykaní a myslíme si, že máme na vše nárok

Spisovatelka Jitka Neradová na veletrhu Svět knihy foto: www.jitkaneradova.cz/

Malé nakladatelství Tebenas část své produkce audioknih věnuje tématům spojeným s druhou světovou válkou, zejména pak československému odboji. Řekla bych, že si tituly vybírá s jistým záměrem, a sice podávat svědectví o hrdinství národa v této době, jakkoliv se to dnes nenosí. Není to žádný objev, že mluvené slovo tyto často drásavé příběhy ještě víc emočně podbarví a posluchač si je musí dávkovat, aby je vůbec unesl.
  5:00

A taková přesně je audiokniha Ukradené dětství Jitky Neradové, jež líčí příběh tzv. svatobořických dětí, které nacisté internovali poté, co jejich rodiče zatkli za heydrichiády. Autorka vyšla ze vzpomínek jedné z dívek – Ireny Hešové – a ty v lehce dětsky udiveném podání Dany Černé vyznívají nesmírně autenticky, odvíjejí se jako noční můra a jsou výmluvným svědectvím o nelidskosti nacistického režimu, který i z dvouletých dětí byl schopen udělat nepřátele Říše.

Čtyřicet šest dětí rodičů zatčených za pomoc parašutistům v souvislosti s atentátem na Reinharda Heydricha se postupně ocitlo v zámečku Jenerálka v pražské Šárce. Byly ve věku od dvou do šestnácti let a netušily, proč byli zatčeni jejich rodiče ani proč jsou ony samy v dětském domově. Zvlášť malé děti byly zoufale vystrašené. Zakázaná byla výuka i jiná činnost, ale ty děti prokázaly v mnoha ohledech obrovskou morální sílu: větší se staraly o malé a vymýšlely si činnost, která aspoň částečně suplovala učení. 

Jak jen pochopit, že je hlídaly ženy, jež bezcitně hleděly na skoro miminka, která plakala, volala maminku a usínala vysílením. Děti také tři roky marně doufaly, že se shledají s rodiči, ti však byli popraveni během roku 1942 v Mauthausenu. Poté je převezli do dalšího internačního tábora, do Svatobořic, a odtud je na konci války evakuovali do Plané nad Lužnicí. Byla to dramatická cesta s nejistým koncem, ale pak vypuklo Pražské povstání, válka skončila a děti byly svobodné.

My Češi se rádi bičujeme a hodnotíme se jako zbabělci vymlouvající se na děti, jenže právě tito rodiče pomáhali parašutistům s vědomím, že vystavují šíleným represáliím sebe i své rodiny. Byli stateční jako stovky dalších v odboji doma i v cizině, nejsme o nic horší než jiné národy.

Ale jde ještě o něco jiného: od konce studené války žijeme třicet let v míru a dá se říct, že na velmi dobré úrovni, na demokratické svobody jsme si také rychle zvykli. Dokážeme si ještě vůbec představit, jak hrozná byla válka a německá okupace? Vždyť už si ani pomalu nepamatujeme nesvobodu, jakou jsme zažili sami.

Jsme zpovykaní a myslíme si, že máme na vše nárok. Na bohatého ježíška, na dovolenou u moře, na lyžování v Alpách. Odříct si něco, to je dnes skoro neznámý pojem. Covid tím vším zamíchal, ale pořád to hodně lidí nechápe. Je to újma, ale není to válka, není to genocida. A zas tolik se toho po nás nechce, abychom to nezvládli. Utáhnout si opasek není konec světa.