Stát se to muselo. Spolehnout se na to, že vládní poslanci vydrží po čtyři měsíce jen mlčky kývat hlavou, je stejně naivní jako čekat, že školní třída vydrží na výchovném koncertě sedět a ani nedutat. Někdo tvrdí, že chybou byl samotný záměr protlačit reformu jako jeden kus, systémem všechno, nebo nic. To zní chytře jen do té doby, než se pokusíte představit si jiné možné postupy. Bez rizika není žádný.
Problém je zřejmě v tom, jak byl prezentován smysl reformy. Přiznejme, že přesvědčit veřejnost o nutnosti rozpočtových škrtů – neboť o ty jde – v době, kdy lidé kolem sebe nevidí žádné známky nedostatku, je těžké. O to promyšlenější strategii by si měl premiér připravit. Nepřipravil si žádnou.
Nejprve představil reformní batoh, na kterém „vydělá každý“. Pak najednou oznámil, že o žádné reformě nikdy nemluvil a to, co se tu řeší, je prý soubor stabilizačních opatření. Když premiér neví, co vlastně chce, jaký div, že politici to pochopí tak, že zodpovědnost nemá nikdo a možné je všechno? Jakmile řeknete, že vydělá každý, odstartujete dostihy.
Premiér i ministr financí teď pilují taktiku, jak přehodit odpovědnost na toho druhého. Topolánek přistoupí na některé požadavky svých poslanců a pošle je za ministrem financí, ať si to s ním vyříkají. A Kalousek jim řekne: ano, peníze na financování vašich návrhů budou – když se seškrtají výdaje. Nepostaví se ani metr dálnic. Budete to muset vysvětlit ministrům.
Politikům se tak vrací to, co léta zanedbávali. Mysleli si, že se obejdou bez opravdové ekonomické politiky. To platí zejména pro ODS jakožto velkou stranu. Nechávala za sebe mluvit demagoga Tlustého s jeho tlustou peněženkou, která by znamenala pro rozpočet zásek 150 miliard korun. Dnes se Tlustý předvádí jako ten, kdo trvá na plnění volebních slibů ODS, a premiér na to řekne, že byly nesplnitelné. A tím nás chce teď získat pro reformu?
