Při pátrání po ztracených dětech je veřejnost vždy ochotna pomoci. Média se k věci staví stejně, pomáhají a kampaňovitě informují. Lze dokonce tvrdit, že zachraňování bezmocných lidí či zvířátek je oblíbeným žánrem například zpravodajství komerčních televizí. Proč tedy ustanovovat nějaký národní systém?
Možná by mělo smysl v rámci policie či ministerstva vnitra vytvořit nějaká pravidla, jak a kdy se obracet na média, ale národní systém, to zní dost byrokraticky. Žádala-li policie kteroukoli redakci o spolupráci, neznám případ, kdy by média nevyhověla. Má-li existovat nějaké nařízení směrnice, či dokonce zákon, musíme rozmýšlet, zda je účelné například přerušit okamžitě televizní a rozhlasové vysílání a burcovat celou republiku i v případech, kdy se pátrá kolem jediného konkrétního jezu či rybníka.
Vymýšlení systémů, center a příkazů slouží především jako prostředek sebeprezentace iniciátora, coby konatele „dobra“. Pátrání po ztracených dětech nikdo překážky neklade. Musíme usilovat o to, aby bylo účinné, nikoli okázalé.
- 22. května 2008 7:44
