Co jméno, to vynikající současník, vědec, který není jednostranný, ale který vnímá rozpory a tvoří na hraně vědních disciplín, váhá, vidí skutečnost komplikovaně, nejednoznačně, a přesto se nevzdává,
ale tvoří dál.
Obnovitel „buržoazní pavědy“
Zygmunt Bauman pronesl včera odpoledne v Pražských křižovatkách, tedy v zachráněném chrámu na Anenském náměstí, veřejnou přednášku, po které následovala odborná diskuse.
Přestože je mu letos jedenaosmdesát let, byl Bauman skvělý, vtipný, přesný. Kritický k postmodernismu i současnému světu, ale zároveň chápající jeho rozpory a přijímající je jako problémy, které máme reflektovat a nemusíme je osobně přijímat i když jsou reálné.
Přednáška vyšla - a je možné si ji koupit - v knížce, kterou Nadace Vize 97 vydala s prostým názvem Humanitní vědec v postmoderním světě.
Přestože jsem jen o něco mladší než oslavovaný a mnou kdysi i nyní obdivovaný sociolog, stoupla jsem si jako malá školačka do řady, aby se mi do knížky podepsal. Vytáhla jsem ale knížku, ze které jsem se kdysi sama učila a která Baumanovi u nás česky vyšla již v roce l965. Vydal ji Orbis v edici Malá moderní encyklopedie a Baumanovi tehdy bylo právě čtyřicet let. Byl z toho starého vydání své knížky, které jsem si přinesla z domova, tak vyveden z míry, až přestal mluvit anglicky a začal na mě v polštině. Starý muž, se zajímavě řezanou tváří, měl rozzářené oči a hned si trochu zavzpomínal. Poláci nás předcházeli jak v revolučním nadšení, tak v decimaci vlastních intelektuálů, a tak začali likvidovat vlastní sociologii již v roce l968.
Obnovitele sociologie, této „buržoazní pavědy“ - tedy Zygmunta Baumana - odvolali v březnu l968 ze všech akademických a univerzitních postů a zbavili ho možnosti působit na katedře sociologie, kterou založil a vedl deset let. Důvodem byly „revizionistické myšlenky a podvratná činnost“.
U nás teprve sociologie znovu vznikala, pražské jaro se rozjíždělo a naše katedra sociologie na Filozofické fakultě UK pozvala Baumana, aby přednášel v Praze. Poděkoval, odpověděl, že Praha je příliš blízko Polska a Varšavy, a my mu tehdy hned nerozuměli. V srpnu l968 jsme pochopili, proč raději odjel přednášet do Tel Avivu a Haify v Izraeli a proč později, od roku 1971 přednášel v Leedsu v Británii.
Dnes je britským občanem, nositelem pro sociologa nejprestižnějších cen, jako je Amalfi a Cena Theodora Adorna, a seznam čestných doktorátů i knih, které publikoval, by zabral celý tento text. Jen tak namátkou připomínám alespoň knížky, které vyšly nedávno v češtině: Tekutá modernita, Modernita a holocaust a vynikající esej, který věnoval časopisu Kritika a kontext, když dostal doktorát honoris causa od Karlovy univerzity.
Tekutá tvář dneška
Víra, že je možné stvořit lepší svět, je dnes již jen kolektivní fikcí některých intelektuálů. Zbavení se trvalých hodnot, víry, tradice sice člověka osvobozuje od závazků rodiny, národa, minulosti, ale současně ho nutí neustále k nové a nové volbě, rozhodování: „Tradice je sesazena z trůnu, staré instituce jsou zombie, rigidní tělesa protékají prsty, do stadia tekutosti přecházejí i vzorce závislosti a vzájemného působení a jejich tvarování je snazší než pokus o udržení jejich tvaru.“ A toto štěpení se dle Baumana promítá do celkové společnosti a někdy mu říkáme globalizace, ale i do individuality, rodiny, komunity včetně prostoru a času.
I proto za nejvhodnější metaforu pro současnost považuje tekutost. Smutně dodává, že neexistuje žádná mapa, která by nás vedla směrem, kterému jsme po staletí říkali pokrok, a kdyby existovalo někde jezero zvané „dokonalá společnost“, byl by to konec tohoto toku, tedy konec dějin i lidského snažení. To říká on, který kdysi sám vyznával pokrok a směřování k lepší a dokonalejší společnosti.
Přesto Bauman není skeptik, konstatuje stav současné společnosti, nevylepšuje její obraz, ale nepropadá malomyslnosti ani depresi. Naopak, za sebe samého (a také na tentýž rys upozorňuje u Václava Havla) přesto vyznává naději jako jedinou věc, o které si můžeme být jisti, že ji musíme tvrdohlavě následovat, jelikož je to jediná „lidská poloha“, která nemá platnou a hodnotnou alternativu.
„Naděje nám smí - pouze smí -pomoci k čistému směřování z hříchu, zbabělosti a sobeckého sebeuzavření a dát nám sílu, kterou potřebujeme, abychom se vzepřeli svodům absolutní pravdy, celé pravdy a jediné nezvratné pravdy.“ To není skepse, to není malomyslnost starého člověka, ale poznání, k němuž došel tento velký myslitel, který je naším současníkem.
Jsem ráda, že právě on letos dostal cenu od Václava Havla, a jsem ráda, že jsem tohoto člověka, kterého považuji za svého učitele, měla možnost i osobně poznat a že se mně podepsal do knížky, z níž mohla už před desetiletími moje generace studovat sociologii.
