Rudý člověk a jiní bozi
Sestava je bohatá, ačkoli třeba Ljudmila Ulická, ruská opozičnice, autorka hitů jako Soněčka a jiné povídky, Daniel Stein, překladatel nebo Případ Kukockij, už svou účast zrušila. Zastoupení má Izrael, odkud přiletí populární povídkář Etgar Keret, řádně potrhlý vypravěč, humorista i cynik, co ve své novince Tak už leť! řeší třeba wolkerovsky laděnou kauzu miliardáře, který chtěl skoupit cizí narozeniny.
Marocko-francouzská spisovatelka Leila Slimani představí svůj nejnovější titul, tentokrát komiks s poněkud mnohoznačným titulem: Ruční práce. Z obálky, malované Clémentem Oubreriem, hledí zpříma krásná žena, která jako by si cosi psala. Jenže nepíše; podtitul knihy, věnované životu a dílu Suzanne Noëlové (1878–1954), zní: „Strhující příběh průkopnice plastické chirurgie a žen v medicíně.“
Poezie je dnes jen za popelku. Jak moc se změnil trh s knihami, popisuje nakladatel Reiner |
Strhující bude jistě naživo i Běloruska Světlana Alexijevičová, laureátka Nobelovy ceny za literaturu z roku 2015, autorka s překlady do více než čtyřiceti jazyků. Ta ve svém díle (v češtině jsou k mání například tituly Modlitba za Černobyl: kronika budoucnosti a Doba z druhé ruky: konec rudého člověka) zkušeně míchá beletrii s investigativní novinařinou a provádí neslitovný rozbor „rudého člověka“ dvacátého století, zjevení patologického, toxického, odsouzeného k živoření na samém okraji dějin.
A dál? Z Itálie dorazí například Donatella Di Pietrantonio, autorka románů Navrátilka a Návrat do Borga Sud, v nichž dýchá ranní moře, žhne polední slunko a střevíce klapou po nočním chodníku; stejně jako se mezi řádky proplétají vlákna osudových lásek a nenávistí, popraskaných vztahů a samoty. Rodinné vazby napříč dvacátým stoletím, počínaje carským Ruskem a konče znovusjednoceným Berlínem, ohledává taky německá Gruzínka Nino Haratischwiliová, autorka málem devítisetstránkového románu Osmý život (pro Brilku), v němž hraje jednu z hlavních rolí „nejlepší horká čokoláda na světě“.
Do knih patří všechno, erotika i politika. V té ale nepobývejte dlouho, radí spisovatelům Jiří Kratochvil |
Z Německa dorazí taky Japonka Jóko Tawadová, autorka dystopické prózy Emisar, která nahazuje poněkud úzkostné téma: zatímco generace mladých a mladších se v jejím fikčním světě sune mátožně ke svému konci, přestárlí jsou maximálně fit a drží stráž, zřejmě až na věky. Podobně surový humor vypustil do svých komiksových příběhů Slovák Daniel Majling, autor kultovního Ruda, existenciálního ztroskotance, mimoně a defétisty, prostě tragigroteskního dítěte svého věku. A ještě Maďarsko a Dóra Elekes. Její „absurdní a prostořeký pohádkový román“ O Ditušce a jiných bozích pracuje s motivy vnitřních světů, samomluvy, klíčové dírky – a taky skřítka Bolemíra.
S Leonem na jatka
A co domácí? Rozhodně nebudou na letošním ročníku Světa knihy chybět. Alena Mornštajnová nabídne svou druhou knížku pro děti, pojmenovanou Kapka Ája, ilustrovanou Galinou Miklínovou – a kladoucí, jak prozrazuje anotace, zásadní otázky, například „Jak přišel kapr Vladimír k bouli na hlavě?“ nebo „Proč není dobré dostat se do nádržky s vodou na splachování záchodu?“.
Karolína Fílová je nejspíš dalším objevem současné české literatury psané ženskou rukou: je ročník 1999 a svou první prózu Přístav napsala v průsečíku beletrie a filozofie; textem se míhají velká slova jako dokonalost, relativita, věčnost a návrat a taky aristotelský střed nebo Platonova idea nemožnosti hledání.
Máchův Máj jinak. Slovenský ilustrátor doplnil knihu netradičními kresbami s žilkováním |
Trochu míň vzletného ducha a víc krvavého masa nabízí ve své nové próze Továrna na maso protřelý postmodernista Miloš Urban. Tentokrát vyfasoval hlavní part jistý Leon Hebvábný, jehož dějinnou úlohou je vylepšit společenský obraz jedněch prvorepublikových jatek v Praze. A dál třeba Kateřina Čupová, která napsala a nakreslila variantu klasické pohádky Hrnečku, vař!. Alice Horáčková, jež ve své novince Rozpůlený dům vyrazila po stopě vlastní rodiny, roztržené po pětačtyřicátém na část českou a část německou. Anebo Dora Kaprálová, která nechává v próze Utrpení a jiné žánry koukat svou hrdinku skrz okno, co může výhledově posloužit taky jako zrcadlo…
To ale platí pro Svět knihy obecně. Autoři a jejich knihy dávají čtenáři jedinečnou šanci dozvědět se něco nejen o druhých, ale taky o sobě. Ten Ecův „život pro knihy“ má navzdory veškerému stávajícímu „nepořádku“ a „úpadku“ různě po glóbu každopádně něco do sebe. A jistě nejen v souvislosti s letošním ročníkem literárního festivalu a knižního veletrhu Svět knihy.
