Čeští režiséři za minulého režimu, tedy ti, kteří byli talentovaní, mívali dramatické osudy a také umírali předčasně. Jsou ohroženým druhem, nebo čím to podle vás je?
Povoláním režiséra - pokud se bavíme o této profesi na určité úrovni - je také přesně rozpoznat jednání lidí. Čili citlivost je pro režírování důležitá, ale ta s sebou nese větší zranitelnost. Režisér je tak trochu seizmograf stavu společnosti a táta dostával rány odjakživa. Za války většina jeho příbuzných skončila v koncentráku a za pár let začaly další perzekuce. Vyhazovy od filmu, z divadla, z Laterny Magiky. Táta dostal v šestačtyřiceti letech první infarkt. Ono se nedá říct, že ho někdo přímo zabil, ale to, s čím se potýkal, se na něm zdravotně podepsalo.
Vysvětlili vám rodiče, proč musíte odejít z domova?
Už si nepamatuju, co nám tehdy řekli, prostě jsme se sbalili a odjeli. Hned týden po okupaci. Táta věděl, že by už nesnesl další vyhazovy a "další" Vesnické divadlo. Hlavně to ale udělal kvůli nám dětem, kvůli mé sestře Barbaře a mně, abychom mohli žít v zemi, která respektuje lidská práva.
Když jste byl starší, bavili jste se o jeho potížích?
V zásadě ne, nikdy jsem neslyšel, že by si táta stěžoval, všechno si držel v sobě. Pořád mně některé věci docházejí zpětně.
Co například?
Jako dítě jsem si jeho situaci a všechny souvislosti neuměl představit. Teď, když čtu jeho dopisy, všechno se to přede mnou otvírá. Psal si také deníček, tedy vlastně pro mě a pro sestru. Byly to poznámky nejenom o tom, jak viděl tehdejší události, ale také o lidech, s kterými se stýkal. Táta vždy těžce nesl, když se v někom, koho měl rád, zklamal. A že takových lidí bylo dost. Ovšem podobných osudů, jaký ve své době prožil můj táta, byly stovky a ve všech profesích. Čím byl člověk vnímavější, tím to bylo horší.
Nelitoval, nebo spíše nerozebíral své rozhodnutí odejít?
Emigrace byla tvrdá pro otce i pro matku, ale myslím, že nelitovali. Těch ran, které doma táta dostal a máma nepřímo s ním, bylo tolik, že už nemohli zůstat.
Co otci v exilu nejvíc chybělo?
Možnost pracovat na úrovni. Ve Švédsku to nešlo. Začátek sedmdesátých let byl ve znamení nástupu levice, a to nejenom ve Švédsku. Byl to takový pseudolidový systém, kde uvaděčky rozhodovaly o dramaturgii. V Göteborgu, v divadle, kde táta pracoval, byla nasazena politická buňka, která svrhla minulé vedení a vyloženě programově začala dělat divadlo pro pracující, čímž vyhnali normální diváky, ale pracující tam pochopitelně nechodili, v hledišti sedělo patnáct lidí.
Proč se rozhodl právě pro odchod do Švédska?
Už před rokem 1968 dostal nabídku, aby něco v Göteborgu režíroval. Do Prahy přijel sympatický ředitel Folkteater, viděl Hru o lásce a smrti a nadchl se. Bylo to malé městské divadlo, které slibovalo příjemné podmínky. Takže táta tam měl slíbenou práci, a pak Švédsko bylo považováno za velice rozvinutou demokracii, aspoň našima očima. Je ale pravda, že v sedmdesátých letech tam panovaly trochu podivné poměry a teprve na konci desetiletí se to změnilo.
Pracoval i jinde v západní Evropě. To mu nepomáhalo?
Byl nemocný, a nebylo pro něj jednoduché odjet, třeba když byl v Mnichově, nemohl dýchat. Pracovat v cizím prostředí je složité i pro zdravého, ani mě nijak nebaví kamsi odjet, bydlet v hotelu a zkoušet osm hodin denně. Začínat pořád znova jde jen do určitého věku a také pokud má člověk energii a sílu. Táta už tu sílu nikdy neměl.
Udržoval styky s bývalými kolegy a přáteli?
Dopisoval si se Otou Ornestem, to asi nejvíc, pak také s Evaldem Schormem, Janem Grossmanem i Zdeňkem Hedbávným.
Myslíte, že vyštvat ty, kteří jsou schopní, a pak jim postavit pomník, je česká specialita?
V každé diktatuře se k veslu dostávají bezcharakterní a zlí lidé a snaží se odrovnat ty slušné a citlivé. To byl problém mého otce. Výborně ho charakterizoval Václav Havel, který napsal: Radok se nedokázal přizpůsobovat, byl svůj a neuměl být jiným. Jeho pokusy sebe sama a svou práci obhájit různými zákulisními taktickými manévry byly spíš dojemné než úspěšné, proto měl pořád potíže. Vždycky se někde vynořil, něco skvělého udělal a pak zase záhadně zmizel, nebo totiž byl odněkud vypuzen, aby se po čase jako brouk potápník vynořil zase jinde a zase něco stejně výborného udělal. To je přesné, táta neměl schopnost obrany, krunýř, který by ho chránil před světem.
Měl tuto křehkost v genech?
Těžko říct, člověk takový krunýř buď má, nebo nemá, to si nejde vybudovat. Je možné zachránit se v krizových situacích tím, že si otupíte vnímání, ale když člověk pracuje jako režisér, je to nemožné, musíte citlivě vnímat, jak se kdo chová, a to ani nemusíte zkoušet. Nejde obestavit se něčím, co vám bude filtrovat amorální jednání, pak totiž nedokážete vyprávět příběhy o lidech.
A vy takovou obranu máte?
Já mám především jednu velkou výhodu; když mě něco trápí a mrzí, tak se můžu otočit a jít jinam. Mám svobodu, kterou táta v životě neměl. A velmi si jí vážím. Možná si už dnes lidé neumí představit ten strašný existenční tlak, jakému byli lidé dřív vystaveni. A měli v zásadě jedinou volbu: buď žít tak, jak to jde, dělat ústupky a obracet se podle větru, anebo pořád začínat znovu. A jednoho dne už ani to nejde.
