Každý film, který do té doby natočil, vznikal s velkými obtížemi a tehdejší šéf Goskina SSSR mu naznačil, že jeho kariéra, až dosud čítající tři celovečerní filmy a několik krátkometrážních snímků, skončila. Ioselianimu však pomohl Eduard Ševarnadze, tehdejší první tajemník ÚV KS Gruzie, jenž využil svého vlivu a zajistil mu cestu do Francie.
Ani pobyt v zahraničí, který ale nebyl klasickou emigrací (Ioseliani se údajně mohl kdykoliv vrátit), jej nepřipravil o renomé vyhraněného tvůrce, naopak mu přidal ještě jednu kvalitu. Otar Ioseliani se stal gruzínským režisérem, reprezentujícím zemi galského kohouta na filmových festivalech mnohdy úspěšněji než rodilí Francouzi.
Poetická rebelie po gruzínsku
Cesta Otara Ioselianiho k filmu nebyla přímočará. Nejprve v rodném Tbilisi absolvoval na konzervatoři dirigování a skladbu, poté v Moskvě studoval mechaniku a matematiku. S těmito znalostmi se přihlásil na filmovou fakultu VGIK, kde byl roku 1961 promován režisérem.
Už s prvním hraným filmem, středometrážním Dubnem (1961), měl Ioseliani smůlu. Tato satira na konzumní styl života byla označena za příliš formalistní a šla do trezoru (její první veřejné promítání se uskutečnilo až v roce 2000 na festivalu v Cannes).
Po zákazu Ioseliani pracoval jako námořník a dělník v ocelárně a než se vrátil k hrané režii, zhodnotil zážitky z tohoto období v dokumentárním snímku Litina (1964). Když padá listí, svůj první celovečerní hraný film, který se promítal v kinech, natočil Ioseliani o dva roky později. Příběh o mladíkovi, jenž v továrně na výrobu vína získává první pracovní zkušenosti, byl zároveň kritikou na pochybně produkovanou kvalitu jednoho z typických vývozních artiklů Gruzie.
V následujícím titulu Žil zpívající drozd (1970) představil Ioseliani hrdinu, který byl široce diskutován jako špatný vzor sovětské mládeže. Mladý hudebník až příliš rozptyloval svůj talent a žádné z činností se nevěnoval naplno. Tehdejší cenzura se nebyla schopna podívat na hrdiny obou filmů jako na do jisté míry poetické bytosti, které se vydělují z rámce ubíjející každodennosti a stávají se jakýmisi „básníky všednosti“.
Když Ioseliani ani ve svém třetím díle Pastorale (1976) - snímku o hudebnících, již přijedou na venkov za klidem, který potřebují k nacvičení nového koncertního programu - nevytvořil oproti očekávání schvalovacích orgánů antagonisticky zjednodušený obraz dvou světů, ale opět poetickou úvahu o různých hodnotách lidského života, byl jeho osud zpečetěn.
Gruzínská poezie po francouzsku
Stylově se Ioseliani po odchodu do Francie příliš nezměnil, to podstatné nalezl už na Kavkazu. Filmy Otara Ioselianiho i zde mají epizodickou strukturu vyprávění, v níž jedna situace navazuje na druhou, případně jich paralelně běží několik, aby se později protnuly nebo přinejmenším na sebe vzájemně odkazovaly. Ke všem si Ioseliani napsal scénář, většinu z nich sám sestříhal a v některých i hrál.
Usiloval o autorské počiny bez kompromisů; představa, že by se v zahraničí např. věnoval adaptacím literárních děl, aby se tak přiblížil tamní kultuře, byla po něj nemyslitelná.
Do svých filmů, založených především na obrazu, zvuku a jednání postav, nikoliv na dialogu, obsazoval Ioseliani především neherce, z nichž mnozí byli gruzínského původu. Jak s oblibou uváděl v interview, povolání herec pro něj nikdy neexistovalo, důležitá byla osobnost představitele.
Tím si můžeme vysvětlit obsazení Michela Piccoliho do role matky hlavního hrdiny v jeho nejnovějším filmu Podzimní zahrady (2006). Aktéry svých filmů přitom Ioseliani natáčel s odstupem pozorovatele, jako by zúročoval vlastní zkušenost režiséra několika dokumentárních snímků.
Tematicky lze ve francouzské etapě Ioselianiho tvorby vypozorovat jistý posun. V návaznosti na Pastorale se zajímá o rozdílné (někdy až protikladné) světy, které propojuje a srovnává. Zalíbení nachází ve světě kultivované aristokracie, který nahlíží s laskavou ironií, jak je patrné už z jeho prvního zahraničního filmu Oblíbenci luny (1984), ale též ze snímků Lov na motýly (1992), Sbohem, můj sladký domove (1999) a Ráno v Benátkách (2002).
Zvláštní místo v jeho tvorbě zaujímá podobenství A budiž světlo (1989) o africké vesnici, která je konfrontována s civilizačním pokrokem, a groteska o moci Loupežníci, kapitola VII (1996), odehrávající se v průběhu tří epoch: ve středověku, za stalinské éry a v současné Paříži a Tbilisi.
Na konci 80. let uvažoval Otar Ioseliani o návratu do Gruzie. Poté, co však navštívil tbiliská filmová studia a zjistil, v jak žalostném stavu se nacházejí, odjel zpět do Francie připravovat další projekt. S Gruzií však nikdy neztratil kontakt a byl nápomocen její kinematografii, jak mohl.
Filmoví diváci tak nebyli připraveni o Ioselianiho poetické komedie, kterým však nechybějí smutnější podtóny, neboť k jednoznačným happyendům zaujal tvůrce po všech životních zkušenostech rezervovaný postoj, stejně jako ke snílkům, kteří chtějí uskutečňovat své sny. Proto většina jeho hrdinů zůstává „básníky všednosti“, nikoliv hrdiny velkých cílů a činů.
