Exotičtější projev představila hned na úvod nejslavnější peruánská zpěvačka Susana Baca, afrokubánskými rytmy areál uprostřed týdne rozdováděli The Garifuna Collective z jihoamerického Belize. A ostudu domácí scéně rozhodně neudělali její význační zástupci Hradišťan, Michal Prokop, Vladimír Merta, Radůza, sourozenci Ulrychovi a mnozí další.
Jestliže ale mohou letošní „Folkovky“ hovořit o nějakém zásadním objevu, zcela nepochybně je to americká banjistka, kytaristka a zpěvačka Nora Brownová. Mladinká, teprve šestnáctiletá dívka přiletěla z New Yorku za doprovodu celé rodiny, tedy maminky, tak trochu hippie otce, působícího jako by právě odložil dřevorubeckou sekeru, a mladšího bratra. Vystoupení v Náměšti bylo jejím vůbec prvním koncertem v Evropě a po odjezdu ji čekala prázdninová cesta po metropolích starého kontinentu, včetně Prahy.
Black Country, New Road a další progresivní kapely zahrají v Tasově na Besedě |
Nora Brownová je na samém začátku hudební kariéry, ale už teď je zcela nepřeslechnutelná. Přestože pochází z největšího amerického velkoměsta, její interpretace tradicionálů je tak důvěryhodná a autentická, jako by vyrůstala někde na farmě v Kentucky nebo v chýši na úbočí Apalačského pohoří. Rozhodně se ale do ničeho takového nestylizuje, Nora je moderní dívka v džínách a baseballovou kšiltovku patrně nikdy neodkládá. Jen hudbu poslouchá a brilantně hraje jinou než drtivá většina jejích vrstevníků na celém světě.
... a hned vedle zrály sýry
Všechno začalo tím, že v šesti letech dostala od rodičů ukulele – nástroj, který v posledních letech přišel do módy zdaleka nejen ve Spojených státech. Klíčové pro její hudební vývoj bylo setkání s propagátorem takzvané old time music, tedy amerických bílých lidovek, nyní již zemřelým multiinstrumentalistou a hudebním učitelem Shlomem Pestcoem. Právě on v ní nejen podchytil víru ve vlastní muzikantský talent, ale také obrovský zájem o „starou hudbu“, o jejíž existenci většina jejích vrstevníků nemá tušení. A také o hledání jejích kořenů.
Nora Brownová totiž rozhodně není z těch, kteří jsou přesvědčeni o nadřazenosti bílé rasy v americké hudbě a jako jeden ze svých cílů si vytyčila ve veřejnosti rozšířit povědomí například o tom, že banjo je instrument afrického původu. Proto také jedním z nástrojů, které na virtuózní úrovni zvládá, je banjo bezpražcové, tedy takové, které má k africkým základům mnohem blíže. Což ale neznamená, že by na svých koncertech nebo při nahrávání nepoužívala také standardní pětistrunné bluegrassové banjo, akustickou, a dokonce i – jak jsme viděli právě v Náměšti – elektrickou kytaru. Jestli něco Nora Brownová není, pak rozhodně dogmatická „konzerva“.
Debutové album Cinnamon Tree natočila Nora Brownová ve svých třinácti letech, vydala jej společnost Jalopy Records a není náhoda, že bylo vyrobeno v detroitském podniku Third Man Pressing. Ten totiž patří slavnému rockerovi Jacku Whiteovi, který právě takovouto „kořennou“ hudbu miluje a na každém kroku propaguje. Vloni diskografii rozšířila o minialbum Sidetrack My Engine, jehož velmi originální zvuk formuje fakt, že za místo nahrávání byl zvolen sklep v Brooklynu, jehož část je používána jako prostor pro dozrávání sýrů.
Nora se snaží co nejvíce přiblížit podstatě hudby, kterou si zamilovala, a stále se vzdělává. Nejen na oficiálních kurzech lidové hudby (na nichž ale také sama vyučuje o generace mladší hudebníky; ostatně jednu takovou dílnu měla i v Náměšti), ale i návštěvami starých mistrů. Jako třeba bývalého horníka a banjisty Leeho Sextona. Ten by ve svých devadesáti letech mohl být jejím pradědečkem.
