Komedii o tom, že hybnou silou lásky nejsou vždycky ušlechtilé city, ale taky závist a žárlivost, nastudovala maďarská režisérka Enikö Eszenyi, která v Národním divadle hostuje už počtvrté.
Její tři předchozí režie Shakespearových komedií upoutaly výrazným výkladem, drsnou komikou a energickým nábojem, s nímž režisérka efektně rozpohybovala jeviště.
Eszenyi ve svých inscenacích příliš nedbá na jemné tóny, nestará se o složitěji vrstvené charaktery a vše staví na přímočarém, ale důsledně prosazovaném inscenačním řešení.
Poněkud únavné neutuchající nasazení
To platí i o její režii poslední - Vladařku závist koncipovala (s pomocí svého slovenského kolegy Petera Mankoveckého, autora hudby) téměř jako muzikál s živým orchestrem, zpěvy a tanci, v naléhavém španělském rytmu. Sbor umístěný v orchestřišti místy vydupává a vytleskává rytmus scén, jindy hrdiny povzbuzuje výkřiky jako v koridě. Co na tom, že vše se odehrává v Neapoli (takovýto přenos do španělského prostředí byla ostatně za Lopeho života běžná inscenační praxe).
Hlavní dvojici, Dianu a Teodora, hrají Martina Válková a David Matásek. Spíše než o milostném vztahu se u nich dá mluvit o milostném souboji, vedeném v pragmatickém duchu. Diana, v podání Válkové tvrdá, energická a panovačná velitelka, usiluje o Teodora nejvíce v okamžiku, kdy se jí zdá, že ho ztrácí, a ochladne, když má pocit, že ho definitivně získala.
A Matáskův Teodor soudí, že láska paní může být přínosnější než láska její komorné, a tak si Marcelu nechává v záloze pro chvíle, kdy Dianu omrzel, a kdy je potřeba znovu vzbudit žárlivost. Především vlastní prospěch sledují i další postavy - Dianini nápadníci (Alexej Pyško a Richard Fiala, alternující s Filipem Čapkou) si objednávají vraždu nevítaného soka.
Teodorův sluha Tristan (Michal Slaný) protřele oklame, koho může, a chladnokrevně zosnuje i závěrečnou intriku, kterou zajistí svému pánovi původ a postavení. A tak se v této komedii o lásce více žárlí a závidí než miluje, city zastínil chladný kalkul a těžko říct, komu z hrdinů držet palce. Snad komorné Marcele (hraje ji Magdaléna Borová), která urputně trvá na své lásce.
Borová přesně vyvažuje komické prvky své role s Marceliným žalem a nezdolným přesvědčením, že Teodora získá zpátky. Její Marcela by si zasloužila hrát v jiné, "optimističtější" verzi této Lopeho hry, kde se v Teodorovi na závěr hne svědomí a kde čest a Marcelina láska zvítězí (pod názvem Pes na seně ji v padesátých letech uvedla Městská divadla pražská).
V inscenaci Enikö Eszenyi si ale lásku, titul i štěstí musí každý urvat sám, a když to nezvládne, má prostě smůlu. A nad tou smůlou nemá cenu se trápit, ale raději zapomenout a notovat s ostatními...
HODNOCENÍ LN *** |
Lope de Vega: Vladařka závist aneb Zahradníkův pes |
Překlad: Emanuel Frynta Režie: Enikö Eszenyi Scéna: Tom Ciller Kostýmy: Kateřina Štefková Hudba: Peter Mankovecký |
Národní divadlo Praha, premiéra 15. prosince |
Přesto však (hlavně v druhé polovině večera) začíná být tato neutuchající intenzita poněkud únavná a jednotvárná a představení jako by stagnovalo a ztrácelo vnitřní sílu. Možná proto, že je stále patrnější, že tu pravý cit a čest prohrává s intrikou a závistí a nezdá se, že by zbývala jiskřička naděje. A na tu čekáme dokonce i v našem cynickém a pragmatickém dnešku, k němuž inscenace bezpochyby odkazuje.