Nemramorovatí nám nějak ten underground? Plastici hrají v Národním divadle, Mejla Hlavsa má pamětní desku, Ivan Martin Jirous vloni získal Cenu Jaroslava Seiferta, Magorovy dopisy se staly Knihou roku LN, a nyní navíc vyšel sborník textů zachycujících jeho jinošská léta v rodném Humpolci.
Svazek Humpolecký Magor, vydaný nakladatelstvím Torst, uspořádala Jarmila Neomytková, bývalá spolužačka z gymnázia. Jeho předzvěstí byl blok věnovaný Ivanu Martinu Jirousovi v měsíčníku Host v roce 2004 u příležitosti básníkových šedesátin.
Fotografie, rukopisy básní, a především vzpomínky se vracejí k osobnosti Ivana Martina Jirouse povětšinou v době jeho humpoleckých středoškolských studií. Můžeme zde číst třídní hymnu z pera básníkova či oslavnou báseň od jeho bývalé spolužačky: „Je to spolužák i člověk zcela zvláštní./ Zmítá s ním snad tisíc různých vášní./ ... Promiň mi veršíky, Ivane,/ už se to víckrát nestane.“
Milan Adamec, který tehdy k textům Ivana Jirouse psal hudbu, vzpomíná však i na pozdější dobu: „Potom jsem ho řadu let neviděl. Když jsem v roce 1977 četl zprávu o pozatýkání Plastiků, nenašel jsem tam Ivanovo jméno. Pouze přezdívku Magor. Bylo mi ale jasné, že pokud se někomu v našich končinách přezdívá Magor, může to být jedině Jirous.“
Nic nebudu o Ivanovi psát
V některých pasážích však na sebe vzpomínky „prozrazují“, že vznikly na editorčinu výzvu. Ovšem když zas bývalé spolužačky zmíní, jak v nich Ivan Jirous zanechal výraznou stopu poezií Roberta Desnose a jak oblíbené jsou u nich doma jeho texty pro děti, strojenost je zažehnána. Notabene když se objevuje i lakonická zmínka nejmenovaného spolužáka: „Nic nebudu o Ivanovi psát, když jsem já měl šedesát, tak si nikdo ani nevzdech.“
Pozoruhodné je i vřazování I. M. Jirouse do literárního kontextu. Bývalá profesorka humpoleckého gymnázia píše editorce poté, co jí poskytla Jirousovo dílo: „Jen kdyby se na p. Jirouse nelepili kumpáni k němu se nehodící. Ale to je jeho zápas. Já Vám mohu jen upřímně, ze srdce a pořád znovu děkovat, že jste mě seznámila s jeho verši. Miluji Havlíčka a p. Jirous je, jako by Havlíček vstal z mrtvých. Má i to společné, že se někdy hrozně rouhá, aniž při tom poškodí svou horoucí, ryzí víru.“
Zmínka o nespoutanosti žití se ve sborníku objevuje hned několikrát. Milan Adamec k tomu podotýká: „Potkávám lidi, kteří Ivana zbožňují. Potkávám také ty, kteří v něm vidí opilce předvádějícího výtržnosti. Obě skupiny chápu. Já, pokud si před sebou představím Magora Jirouse, vidím člověka, který dosáhl jistého bodu. Ještě v době naší gymnazijní docházky několikrát citoval Kafkův výrok: ,Jistým bodem počínaje, není už návratu. Tohoto bodu je třeba dosáhnouti.‘“
Rouhání, horoucí víra, opilec, výtržnosti... S tím mramorovatěním to tedy nebude zas tak žhavé.
